Potřebuje ho, aby mohl každý den dojíždět do 30 km vzdálené školy, kam od září nastupuje.

Když jste s Jakubem delší dobu, ani vám nepřijde, že mu něco schází. Je tak šikovný, že své chybějící paže dokáže nahradit. Co jde, to mu ulehčí jeho asistenční pes Darinka. „Podá mi, co potřebuji, dokáže otvírat šuplíky, pomáhá mi. Dostal jsem ji jako štěně. Až poté prošla výcvikem na asistenčního psa, a úspěšně,“ chlubí se inteligencí svého psa Jakub. Na výcviku měla být Darinka půl roku, ale zvládla ho za tři měsíce.

Nejlepší je tělocvik

V dětství měl štěstí na dobré kamarády a také první třídní učitelku Olgu Mirvaldovou. „Ve Třebové mě jako bezrukého do základní školy nechtěli. Naštěstí nám vyšli vstříc v sousední vsi Rybníku. Mají tam sice jen malotřídku, ale mohl jsem chodit mezi normální děti,“ vzpomíná na školní léta Jakub. Od páté třídy pak přestoupil s celou třídou do školy v České Třebové. Ani tam prý mu spolužáci nedávali příliš znát, že je jiný.

Nejraději měl tělocvik a fotbal. I když nějaké ty šrámy při něm prý utržil. Zkuste si také padat bez možnosti chránit své tělo rukama. Učarovalo mu i plavání. A nebyl při něm pomalý. Účastnil se i závodů. Další předmět, který na základní škole zamiloval, byla výtvarná výchova. „Naučil jsem se dobře malovat nohama. Maluji krajiny, ale ne ty skutečné, rád si je vymýšlím,“ prozradil Jakub.

Po skončení základní školy se poprvé musel odloučit od rodiny. V Jedličkově ústavu v Praze absolvoval dvouletou internátní obchodní školu. Tam ho sice na chvíli zaujalo právo, ale přece jen cítil, že to není pro něj.

„Rozhodl jsem se vystudovat ještě jednu střední školu. Od září proto nastupuji do Vysokého Mýta na čtyřleté studium stavební školy. Po hlavním městě se mu dnes trochu stýská. „V Praze jsem nemohl pokračovat v plavání. Bylo by to cestování přes celé město, a tak jsem se začal věnovat curlingu, který hraji závodně,“ pochlubil se Jakub.

Fotogalerie
6 fotografií

I když v Praze již před prázdninami ukončil studium, jednou za 14 dní tam stále na trénink dojíždí. Při dotazu na děvčata se trochu Jakub zarazí, ale po chvíli přizná, že několik lásek už má za sebou. V současné době ale žádnou dívku nemá. „Jednou bych chtěl rodinu, ale mám na to ještě dost času. Občas jsem raději sám,“ přiznává Jakub.

Chce vlastní auto

Jakub nejvíc touží po vlastním autě. Poté, co minulé pondělí absolvoval úspěšně řidičské zkoušky, se snaží si nějaké opatřit. Ví, že auto musí mít automatickou převodovku. Řídí ho jen nohama. Jednou drží za speciální kuličku volant. Druhou nohou ovládá páčkou plyn a brzdu. Bezpečnostní komisař i policejní úředníci, kteří Jakubovi vydali řidičský průkaz, jsou přesvědčeni, že pro jiné řidiče na silnicích nebezpečný neni. „Na nové auto mít nebudu, a tak musím sehnat nějaké bazarové. Specializovaná fi rma mi ho upraví za čtyřicet tisíc korun,“ plánuje si Jakub. Doufá, že mu na auto přispěje stát, a shání i sponzory. Bez auta by se těžko každý den dostával do školy. Cestování autobusem či vlakem 30 km každý den by pro něho bylo příliš náročné.

Jakub Tomeš
Jakub Tomeš
Autor: Jaroslav Krčál

Auto ale není jediný dopravní prostředek, kterým Jakub jezdí. Vždy toužil jezdit na kole. Sám to však nedokázal, a tak se domluvil s fi rmou z Ostravy, která podle zahraniční předlohy dokázala postavit speciální dvoukolo. Nejprve na něm jezdil s otcem a nyní s kamarádem. „Je to úžasný pocit jezdit na dvoukole. Mám nádherný rozhled,“ říká.

Jakub není první

„Chtěl jsem všem handicapovaným ukázat, že překážky lze překonat. Aby se nebáli ani takových věcí, jako je řízení. Pokud se jim budou věnovat tak hodní lidé jako mně v přeloučské autoškole, tak to určitě zvládnou,“ vzkazuje všem, kteří nad podobnými věcmi váhají, Jakub Tomeš.