Z domova budou Plekancovi držet palce manželka Lucie a pětiměsíční syn Matyáš. „Loučili se se mnou s tím, ať prý přivezeme zlato. Tak uvidíme,“ říká Plekanec, juniorský mistr světa z roku 2001.
Na zlatý úspěch v kategorii dospělých ale zatím čeká. Ty poslední dva v letech 2005 a 2010 ho minuly. Doma má jen stříbro z roku 2006 a bronz z loňského šampionátu na Slovensku.
Dnes se český reprezentační výběr utká s Dánskem, ve skupině má vedle něj i týmy Švédska, Ruska, Německa, Norska, Lotyšska a Itálie. Čeká nás tedy pořádný hokejový nášup.
Dva a půl týdne. Budete takhle dlouho bez rodiny poprvé?
„Ano, ale není to velká změna oproti NHL. Tam jsme taky občas týden na venkovní šňůře. Takže už vím, že až se vrátím, malej bude zase úplně jinej. Děti v tomhle věku dělají hrozně rychle pokroky.“
Bude se vám stýskat?
„To stoprocentně, budou mi chybět. Ale nejde jen o mě, Lucka tady bude na Matyáše a všechno kolem sama. Samozřejmě pomůžou babičky, ale největší zodpovědnost bude na ní...“
Navíc ona nezahálí, chystá se na roli ve filmu, zpívá... Vědí vlastně v Montrealu, že máte za manželku známou českou zpěvačku a herečku?
„Kluci v kabině jsou upovídaný, takže to vědí. Že by chtěli něco pustit? To si nevzpomínám. Ale když někdo chtěl, tak si to asi našel na internetu...“
Dostal jste od rodiny s sebou něco pro štěstí?
„Nedostal, já na takový věci nejsem, moc to svazuje. Pak to někde člověk ztratí a nemůže hrát... Raději bych přivezl něco já jim. Přivezte nám zlato. S tím jsem odjížděl z domova, tak uvidíme.“
Poprvé jedete na MS jako táta, ale i jako kapitán. Co je těžší: být hlava rodiny, nebo nároďáku?
„To samozřejmě nejde srovnávat. Každopádně být kapitánem je pro mě velká pocta. Na druhé straně to nic nemění na tom, jak bych měl hrát nebo se chovat.“
Nebudete cítit větší zodpovědnost než v minulých letech?
„Nemyslím si, že je to o zodpovědnosti. I bez céčka na dresu jsem vždy chtěl podat co nejlepší výkon. Kapitán řeší spíš organizační věci, je spojkou mezi týmem a trenérem, domlouvá třeba dobrovolný trénink místo povinného, změnu času mítinku a tak.“
Co jste už řešil?
„ Když někdo, raději ho nebudu jmenovat, potřeboval den před odletem odvézt auto do servisu, a chyběl tak na týmovém obědě. Musel jsem za trenérem a pak tam stojím já a dostávám sprďana...“ (se smíchem)
V civilu i na ledě působíte jako kliďas, nedáváte znát žádné velké emoce. Dokážete v kabině zvýšit hlas, když bude potřeba?
„Myslím, že zvyšováním hlasu řešit věci nebudu. Když bude potřeba říct: Nehrajeme dobře, pojďme zabrat, tak s tím nemám problém. Ale tým potřebuje takových lídrů a kapitánů dvacet, kteří to řeknou. Tohle není o jednom hráči.“
Vzpomenete si na šampionátu na Karla Rachůnka, Josefa Vašíčka a Jana Marka, kteří loni v září zahynuli při letecké havárii v Jaroslavli?
„Myslím, že na ně vzpomínáme pokaždé, když přetahujeme dres národního týmu přes hlavu. Při turnaji v Brně měli fanoušci fotky s klukama, ti už budou součástí nároďáku navždycky. I na tomhle mistrovství světa budou pořád s námi.“
