Na Valentýna jí bude čtyřiapadesát let. Kytaristka a zpěvačka Lenka Filipová je velmi sympatická a velmi tajemná. O hudbě by hovořila nekonečné hodiny, ale zeptáte-li se na manžela, odmítne prozradit třeba jen jeho povolání. Elegantní interiér pražské vilky ovšem architekta beze slov prozradí. Úvodem je třeba ujasnit si jednu základní věc: Chodila jste na plovárnu Džbán?¨ "Chodila, chodila (směje se). Lidi se mě na to ptávají." Lovila jste tam osamělé mladé muže? "Koketa jsem byla, no jéje (říká to hrdě). Když je holce dvacet let... Koketovala jsem, oni mě pak začali balit. Já jsem ráda lovena, nerada lovím. Být lovena je daleko ženštější přístup." Předpokládám, že vás lovili permanentně. "Ano. Rozhodně jsem netrpěla nouzí o nápadníky (směje se), to vůbec ne. Měla jsem kolem sebe hlavně mužský." Neměla jste kamarádky? "Kamarádek velmi poskrovnu. Spíš kamarády. Jak šel čas, tak jsem kamarádky posbírala, ale většinou nežijí v Praze, jsou mimo Prahu a jsou to mé věrné fanynky. Časem se to všechno prolnulo, začaly mě poznávat přes muziku a teprve pak mě začaly poznávat jako člověka. Tak dvě tři se staly mými životními kamarádkami. Já tomu ženskému kamarádství moc nevěřím. Ženy jsou potvůrky, konkurentky. Ťafka od chlapa nebolí tolik jako ta od ženy." Na konci sedmdesátých let jste studovala v Paříži kytaru, jak je možné, že jste se tam osudově nezamilovala? "Protože už jsem byla předmilovaná před tím (směje se). Už jsem byla zamilovaná, když jsem tam jela, a to mně asi dalo nějakou zábranu. Když nejste volná, tak prostě vztahy prožíváte jinak. Stýskalo se mi po rodině i po té mé lásce. A pak jsme se stejně rozešli. Teď když na to vzpomínám s odstupem let, povzdechnu si: Kdybych se tak bývala s uvolněnější hlavou věnovala hlavně muzice..." Jenže oni se ti Francouzi kolem vás rojili... "Určitě. Nejenom Francouzi (směje se). Paříž pro mě měla zásadní ženský i studijní šmak. Obchody taky hodně odváděly moji pozornost. Jsem džínová, nejsem žádná fintilka, ale tam když jsem to viděla! Jsem filmová a divadelní fanynka, tatínek byl herec, mám k tomu blízko. Hned jsem si našla na Champs Elysées kino, kde pravidelně běžely slavné filmy velká z minulosti, a tak jsem si doplňovala vzdělání, trávila jsem spoustu hodin v prodejně s deskami. Ke kytaře jsem se vždycky tak tak doplazila..." Mobily nebyly, jak jste komunikovala s domovem? "Byly tam budky na házení mincí, ale telefonování bylo strašně drahé. Až mexičtí spolužáci mi vysvětlili, proč jsou fronty jen u některých budek. Vynalezli způsob telefonování zdarma: drátkem propojili sluchátko s přístrojem a mohli jste mluvit hodiny. A fakt, třeba celou hodinu jsme si mohly s maminkou povídat (směje se). Trvalo půl roku, než na tento způsob volání policajti přišli." Jako známá perfekcionistka se na koncerty jistě připravujete s až fanatickou důkladností... "I kantoři, i můj táta mi říkal: musíš být připravená na dvě stě procent, abys to na sto procent zahrála. Nebo na dvě stě padesát. Tak to je základna. Před koncertem si to přehrajete mnohokrát, vracíte se ke kritickým místům. Tréma je zdravá věc, ale nesmí přerůst v hysterii. Herci říkají, že si při premiérách představují lidi v hledišti, jak mají různé čepičky, kritiky si představují na nočníku (směje se). Při soutěži je dobré si porotce představit s čepičkami, v noční košili a na nočníku. Říkat si: to nikdo není." Co děláte, když je nejhůř? "Třeba když zapomenu text... já se v tu chvíli zachovám jako normální člověk, který se může splést. Tu chybu přiznám a lidé mi ještě zatleskají. A stalo se mi to i v takové písničce, jako je Zamilovaná (směje se), kterou zpívám spoustu let. U kytary to jde líp zakamuflovat." U klasiky to posluchač asi ani nepozná, že? "Ale pozná. Když máte okno, tak je okno. To poznáte (směje se). To je pak nejlepší skákat kupředu, jít kupředu. Nestává se to často, ale byl i takový případ. Musela jsem začít úplně od jiného místa, udělala jsem obrovský skok." Pravidlo tedy zní: hlavně se nevracet a nezkoušet to znovu a znovu? "Ano, to je pravidlo. I já jsem ho občas porušila a jenom jsem si potvrdila to, že se prostě nesmí porušit (směje se). Pak už obvykle vznikne veselí, a to je u klasického koncertu velmi špatné." Soukromí si chráníte až neobvykle. Co jste ochotna prozradit? "Že jsem vdaná a mám dceru (směje se)." Něco málo o manželovi? "Ne, opravdu ne." O čtrnáctileté dceři Lence? "Hraje na klavír, na kytaru taky, ale ne klasicky. Muzicírujeme, minulý týden bylo od hudební školy vystoupení v Břevnovském klášteře, tak jsme s dcerkou hrály jednu klasickou věc a písničku Ať žije show jsme si daly. Dcerka hrála na klavír, já na dvanáctistrunku, zpívaly jsme obě." Co říkala dcera na vaši účast ve StarDance? "Měla o to zájem, i na trénincích se byla podívat. Ostatně v jejích letech jsem chtěla dělat závodní tanec, ale pak jsem se soustředila na konzervatoř. Po prvním tanci ve Star- Dance jsem měla vzkaz, že na to, že jsem závodně tancovala, jsem toho moc neukázala. Hned jsem tomu pánovi vzkázala, nějaký kritik to byl, že to nepochopil, že jsem si přála závodně tancovat, ale velkou část dosavadního života jsem strávila sedíc za tou kytarou." Hodně jste chtěla vyhrát? "Ne, to chtěl můj partner (směje se), já jsem se snažila, aby mě to pořád bavilo a aby to bylo na mně vidět." Když se takhle poránu slyšíte z rádia, máte hned hezčí den? "Nerada se na sebe dívám a nerada se poslouchám. Ani v televizi... to se vždycky musím přinutit a ošívám se u toho. Jsem k sobě kritická až příliš, slyším se a říkám: Páni, tohle jsem měla udělat jinak!" Za pár dní máte narozeniny, budete slavit bouřlivě? "Okázalé oslavy nemám ráda z jednoduchého důvodu: cítím, že se vlastně nikomu nemůžu věnovat. Raději udělám oslav několik v menším rozsahu. Ty velké bych jenom přežila." Jak se vyrovnáváte s uplývajícím časem? "Dobře. Mně vůbec nepřipadá, že plyne. Chápu, že plyne, ale nic si z toho nedělám."