Do kavárny přiběhla s tím, že doteď honila psa, neboť utekl. A také jsme se hned stěhovaly do kuřácké části lokálu. S modelkou a budoucí fotografkou Agátou Hanychovou (22) se nikdo nenudí, tím méně její přítel Marek (33). Jak jsem mohla zapomenout, že kouříte? "Třeba jste myslela, že jsem si dala novoroční předsevzetí." Tedy žádná předsevzetí ve smyslu, že nebudete kouřit a pít... "Ne, ne. Těhotná nejsem a dlouho nebudu, tak ne. Žádná předsevzetí si nedávám, máma nás vždycky vedla k tomu, že dávat si novoroční předsevzetí je blbost." Jak trávila vaše obrovská rodina Vánoce? "Na Štědrý den jsme byli všichni spolu. (počítá na prstech) Kordule, Vincent, Honza, Cyril, Markéta, já, máma (Veronika Žilková), Martin (Stropnický - pozn. red.) a čtyři psi. Máme knírače po dědečkovi, ségra má boxerku, brácha dostal něco mezi opicí a psem, je to chlupaté, malé, ošklivé, a já jsem dostala psa k Vánocům. Půlroční štěně labradora." Ale ten vás sežere, až vyroste. "On už mě žere teď, už je docela velkej. Plácla jsem, že když nedostanu k Vánocům psa, budu plakat pod stromečkem, a maminka mi ho samozřejmě koupila (směje se). Jenže byl zraněný, tři dni před tím, než si pro něj máma jela, ho pokousali psi. A měl dvacet stehů na noze. Volala chovatelka, že ho teda máma asi nebude chtít. Máma řekla, že když je takhle problémovej, patří k nám do rodiny. On si ty stehy vykousal a přijel k nám s obrovskou otevřenou ránou, takže jsme Vánoce strávili na psí pohotovosti (usmívá se)." Maminka o vás říká, že jste pracovitá, šikovná a obětavá. Noviny říkají, že jste vymetačka večírků a rváčka. Co říkáte vy? "Myslím, že máma ví, jaká jsem doma. A že si nenechám všechno líbit, je, řekla bych, v pořádku. Vymetačka večírků už nejsem, to už nejsem dlouho." Co se to s vámi stalo? "Mě už to nebaví. Už bydlím na vesnici a mám to daleko." Co děláte po večerech? "Žehlím, peru." (směje se) Nejste na to příliš mladá? "A kdo by mi žehlil? Přítel sám sobě taky nevyžehlí. Chodím jednou za týden tam, kde mě nikdo nenajde. Jinak hodně po večerech pracuju, volné jsou jeden dva večery do týdne, a to jsem opravdu tak unavená, že si jdu lehnout." Kolik vážnějších vztahů máte za sebou? "Tři. Na to, že mi je dvaadvacet, to docela jde. Všechny tři trvaly přes rok." Ale Sámer Issa vám prý zlomil srdce. "To už je dávno nahrazené něčím jiným. Brzy jsem si našla nového přítele, to je nejlepší lék." (směje se) Mladí kluci jsou podle vás zaostalí. Proč jste na ně zanevřela, co mají teď dělat? "Najít si mladší holky, které jim to budou žrát. Nebavilo mě se s nimi hádat, jestli můžu jít ven nebo nemůžu. Jsou strašně žárliví, mají hrozně velké nároky na holky, jako že holky budou patřit jenom jim. To ti dospělí už dávno vzdali, protože vědí, že to tak nikdy nebude." Kluci přehnaně žárlí? "Určitě. Myslí si, že když jde holka večer s kamarádkou ven, tak jde podvádět. Což si ti dospělí chlapi třeba myslí taky, ale aspoň to neříkají." Jak starý je váš přítel? "Třicet čtyři mu bude za týden. Nějak to už ani nechce slavit, prý je starej (směje se). Nerad slaví. Hlavně je klidný a já ho nevytočím."¨ I když se snažíte ze všech sil? "I když se hodně snažím, tak to nejde, on odchází. Snažím se ho vytočit čímkoli, po ránu jsem nepříjemná... to on prostě radši odejde a nemluví se mnou." Ale to se nemáte s kým hádat... "Občas mi i něco řekne, a to já pak třeba křičím půl hodiny a on zase odejde. Vykřičím se a je to dobrý. Je úžasný i v tom, že pomáhá. Myje nádobí. Mě když bolí hlava, lehnu si a on vyluxuje, umyje nádobí, uvaří mi. On by snad i žehlil." Co se týká seznamování, útočíte, nebo vyčkáváte? "Když někoho chci, tak si za tím tvrdě jdu. Stačí se párkrát usmát a buď se chytne, nebo ne. A když ne, tak přes známé. Marka jsem taky sbalila přes kamaráda. A pak už to jde rychle (směje se). Už má snubní prstýnek a nosí ho. Aby holky věděly, že na něj nemůžou. Já prstýnek nenosím." Není to nespravedlivé? "Ne, ne. Jsem ráda, že je to takhle. Že jsem ten vedoucí já, a ne on. On mi říká, že jsem taková jeho malá feministka. Maminka jednou řekla, že mi půjde na svatbu, ale až na tu třetí." Sokyně asi nemáte, při vaší pověsti rváče... "To si nikdo nedovolí. Sám Marek říká, že když jde do baru a náhodou k němu přijde nějaká holka a začne se s ním bavit, slušně jí řekne: Radši odejdi nebo přijde moje holka a zabije tě. Což se mi líbí." Co vás přiměje jít do rvačky? A se silnějším soupeřem k tomu? "Většinou je to chlap a většinou hodně silnej. Jdu do toho, když začne urážet moji rodinu, mě nebo mého přítele. Říkám si, že by mi přece nic neudělal, když jsem holka. Zatím se mi ještě nic nestalo, až dostanu první facku, tak se možná uklidním." Proč jste prodala útulný dejvický byt? "Byl malý. Jsem holka z vesnice, máme zahradu, můžeme chodit pěšky pro čerstvá vajíčka, pro čerstvé mléko. A tak jsem se odstěhovala taky za Prahu, do stoletého baráku s metrovými zdmi. Musí se topit, větrat, vysoušet. Na jaře přistavíme dvě patra do výšky a z toho spodního uděláme vinárnu." Přítel souhlasí? "On je kluk z Vinohrad, nesnáší baráky, nesnáší zahrady a nesnáší psy. Teď bydlí se mnou na venkově a má psa. K Vánocům dostal lopatu a montérky, tak co mu zbývá?" Budou i slepice? "Chtěla jsem slepice, ale pes by je zakousl. A hlavně, přítel nechce slepice. To už mu nemůžu udělat, to už by nepřežil. Chtěla jsem i malé prasátko, ale to taky nepůjde." V divadelní hře Kachna na pomerančích hrajete s maminkou a panem Stropnickým. Jak to probíhá? "Mě to baví. Konečně mám mámu jenom pro sebe, když jedeme někam na zájezd. Nikde tam nejsou žádní sourozenci a já jsem konečně ten jedináček. Během představení se s mámou nesnášíme a já balím pana Stropnického. Ale když jsem zády k divákům, tak se na mámu usměju nebo jí zamávám." Asi pro vás nebylo jednoduché žít s tolika sourozenci. "Já je mám ráda. A máma si vždycky našla chvíli a přišla si ke mně večer do postele povídat. Nevím, kde ten čas našla, ale každý večer to udělala." Vaši rodinu postihla tragédie (smrt nejmladšího bratra Melichara). Dokážete o tom mluvit? "Nebudu o tom mluvit, nemám na to sílu." Pan Stropnický vám zřejmě tatínka nesupluje, že ne? "To si netroufne. Mě vychovávat, na to už je snad pozdě. Když přijdu domů a chci na mámě radu do života, on taky něco přidá, ale ne nějak násilně. Nenápadně." Čte vaše babička noviny? "Nečte, naštěstí. Babičce dáváme staré časopisy, co my si koupíme a přečteme, a ty jí dáváme už vytrhané." Stále trvají vaše obavy, že nejste dost hezká? "Trvají, trvají. Do osmi let jsem vypadala jako ošklivý, zrzavý, tlustý, pihatý kluk. Když se mnou maminka šla poprvé na procházku s kočárkem, nakoukla do něj sousedka a řekla: Jé, fuj, ta je ale ošklivá! Pak jsem vyrostla a už jsem neměla těch padesát kilo na metr, ale na těch sto sedmdesát centimetrů."