Má divokou minulost. Parta, alkohol, rvačky. Byl hvězdou v kapele Orlík. Tu milovali skinheadi. Jeho záznamy na policii se vršily a hrozilo vězení. "Už se k tomu nechci vracet!" říká Daniel Landa (33), zpěvák, skladatel, textař, scenárista a otec tříleté dcery Anastázie. "Cítím se výborně. Už devět let!" dodává bývalý bouřlivák, který své průšvihy vyřešil svatbou. Ženil jste se a bylo vám teprve jednadvacet let... Tehdy to bylo jediné rozumné řešení. Kdybych pokračoval v životě, kterým jsem žil, nedopadlo by to dobře. Věřil jste, že se to svatbou změní? Jistě, ale byla to možná podvědomá volba. Moje průšvihy se množily a policejní záznamy vzrůstaly. Byly to sice jen samé přestupky, ale už to nevypadalo dobře. Svatba mě zastavila. Měl jsem čas se nad sebou zamyslet a změnit náhled na svět. Začal jsem se z okraje názorového spektra vracet k normálu. Čím vás Miriam zaujala? Vybral jsem si ji spíš podvědomě. Nikdy jsem nebyl schopen takových stavů, jako je zamilování, to jsem nikdy nepoznal. Můj vztah k ní se neustále vyvíjí a neustále intenzívní. Jsme spolu už dvanáct let a teprve teď se pomalu dostávám do fáze, kdy se moje žena stává mým já. Připadáme si jako jeden člověk. Máte česko-německé smíšené manželství. Jak jste si na sebe se ženou zvykali? Objevujeme se vlastně pořád. Miriam je typická Němka v tom, že je opravdu houževnatá. Pochází z Düsseldorfu. To je mimořádně ohavné město. A dvacet kiláků vedle leží Kolín nad Rýnem a to je mimořádně krásné město. Miriam je trochu poznamenaná svým rodným městem. V Praze si brzy zvykla. Nechtěl jste někdy žít raději v Německu? Několikrát jsem zaječí úmysly měl, i když se mi nikdy v Německu moc nelíbilo. Němců si vážím. Je to právní stát s fungujícím sociálním prostředím. Naštěstí se tady změnily poměry a nebylo to nakonec nutné. Vyšlo vám sedm desek, píšete filmovou a scénickou muziku, teď muzikál Krysař, jezdíte rallye a děláte thajský box. Máte vůbec čas na svou dceru? Teď je to poslední čtyři měsíce trochu problém... Ještě vás poznává? Ale samozřejmě, zatím nevypadá, že trpí. Jakmile bych zjistil, že jakýmkoliv způsobem strádá, ihned bych se tím začal zabývat. Jak ji vychováváte? To vám nejsem schopen říct. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vidíte se v ní? Nad tím jsem se nezamýšlel. Není to moje vlastnictví, respektuju ji jako osobnost, kterou mám na osmnáct let svěřenou. Mám ji rád, chci ji informovat o tom, co si myslím, že je správné. Ale abych se v ní viděl... Co vás v životě ovlivnilo? Myslím, že několik zásadních věcí. Ale protože si chci něco ze soukromí zachovat jen pro sebe, tak vám to neřeknu. Chci si to vyhodnocovat a řešit jen já sám. Jezdil jste autokros, pak závody tahačů, teď vás čeká rallye cestovních aut. Co vám to dává? Baví mě to. Zkouším, jak dalece ovládám techniku a také jsem zvědavý, kam až sahají mé možnosti. To ale platí i pro muziku. Takže rád riskujete? To ne, riziko rád nemám. Jezdíte přece dvě stě kilometrů v hodině i víc... Větší riziko je, když se vracíte do Prahy po dálnici v neděli večer. Tvrdíte ale, že vás riziko inspiruje. To určitě. Když se dostanu do hraničních situací, působí to na moje emoce, provokuje mě to a ten přetlak musí zase ven. V mém případě je to muzika. Tahače ale už takhle přestaly působit, tak jsem si myslel, že už neudělám ani jednu desku. A vidíte, přešel jsem na rallye a nová deska je na světě! Šlo vám někdy opravdu o život? O život! Dostal jsem se do situací, kdy mi šlo o zdraví. O život mi asi nešlo, když jsem ještě tady. Kdy vám bylo hodně úzko? Mockrát. Při závodech máte buď štěstí, nebo ne. V rallye je nutné všechno optimalizovat, o to se snažím. Vše, co se stane za hranicí optimalizace, je problém. Napadá vás něco za volantem? Nic. Jezdím poměrně svižně, takže jsem zcela soustředěný na jízdu. V autě ani neposlouchám muziku, protože mě znervózňuje, když neslyším motor. Kdy k vám přicházejí hudební nápady? Když přijedu domů po závodech. Někdy v etapě, kdy se někam přesouváme. Je to vždycky ve chvilkách uvolnění. Kdy vás napadl muzikál Krysař, který se právě hraje? Po autonehodě, když jsem ležel v nemocnici s otevřenou zlomeninou paže. Byl to vážný úraz a dlouho jsem pak marodil doma. Stalo se mi to v roce 1995 při autorodeu, nikoli při závodech. Nechtěl jste už dál dělat desky, a přesto teď vznikla nová... Ano, lhal jsem. Nicméně nebylo to z komerčních důvodů, v té době jsem to myslel vážně. Nechtěl jste ani na pódium, ale možná...? Ne, to je trvalejší rozhodnutí. Herectví mě nenaplňuje. Chtěl bych dělat rockové operety, tedy něco jako Krysař, kde se hodně mluví, kde se lidi hodně smějí, kde se děje spousta věcí. Proč jste tedy studoval herectví? Ze dvou zásadních důvodů. Jednak proto, že tam nebyly předměty, které jsem nesnášel. Fyzika, matematika, chemie. Později jsem ale zjistil, že tyto obory jsou velice zajímavé. Teď pracně sháním informace ze základní školy. Ale na konzervatoř jsem šel hlavně proto, že jsem si představoval, jak budu slavný a budu vydělávat velké peníze. Těch vyvolených je ale jen pár. Ale hlavně je to přesně to, o co v životě nejde. Nepochopil jsem smysl herecké práce a v momentě, kdy mi to došlo, tak mě zase nebavila ta práce. Kdy vám to došlo? V době, kdy se mi stala ta bouračka. Měl jsem spoustu času všechno rozvážit. Proč děláte thajský box? Je to gigantický prostředek, jak získat sebevědomí, jak vyřešit komplexy. Jste dobrý? Nejsem dobrý thaj boxer, jsem normální. Dělám ho už osm let. S přestávkami, protože jsem měl často nějaké zlomeniny, modřiny v obličeji, chodil jsem s berlemi. Je to jeden z nejtvrdších sportů, ale komplexních, který harmonizuje osobnost. Můžu ho doporučit zejména intelektuálům, pro které se najednou stane diskuse či setkání s násilníkem rovnocenné. Na útok odpoví protiútokem. Proč se nechat zatlačovat ke zdi? Intelektuálové by si zvykli přijmout ránu, uměli by ji dát, osvojili by pojmy jako odvaha, srdce, statečnost. Rozuměli by víc muzice, kterou píšu. Tu vnímají hlavně adepti bojových umění, veteráni různých válek, vojáci cizineckých legií či příslušníci KFOR. Pro ně to totiž nejsou prázdné pojmy. Daniel Landa (33) se narodil v Praze, vystudoval herectví na konzervatoři, hrál v Divadle v Řeznické a ve filmech (Proč?, Kainovo znamení, Černí baroni atd.). Na počátku 90. let založil skupinu Orlík, s níž natočil dvě alba, poté se dal na sólovou dráhu. Jezdí rallye třídy N4 (sériové osobní automobily), je thajský boxer (8 let). Jeho žena Miriam je Němka, vystudovala pražskou FAMU, přeložila Landův muzikál Krysař do němčiny. Mají spolu dceru Anastázii (3).