Vendula Svobodová (35) měsíce mlčela, a nebo se bránila. Nebylo jí to nic platné. Nahé a lesbické snímky vycházely dál, na veřejnost prosakovaly zprávy, že se veselí, pije, tahá s Hůlkou, když má držet za manžela smutek, a navíc jí k tomu ještě zemřel otec. Teď se Vendula přestává bránit a vyrovnaným hlasem říká: "Ať si každej myslí, co chce. Já jsem já a měnit se kvůli ostatním nebudu!" Vendulo, nepíše se o vás moc lichotivě. Asi byste neměla tak často chodit na mejdany, do barů a hospod... "Jsem snad prezident republiky, abych se musela zodpovídat národu, kam jdu a co dělám? Jsem úplně obyčejná ženská, když chcete, vdova po fantastickém skladateli, která má jediné přání - žít. A když se chci bavit s přáteli, tak se prostě jdu bavit. A ten, kdo mě má rád, tak mě chce určitě vidět veselou." A co vám říká rok smutku? "Nesmysl. Raněný člověk přece nemusí chodit v černé sutaně a neopouštět obývák. Držet smutek je věc srdce, a ne vnějšího chování. Černá páska na ruce mi připadá jako přetvářka." Syna Jakuba prý až moc často svěřujete chůvě... "Jedno vím zcela jistě, a to že roli matky nezanedbávám. Maminkovské povinnosti si plním svědomitě. Někdo dává dítě do jeslí, někdo má chůvu, je to každého věc. Důležité je, že jsem s Jakubem, když ho bolí bříško, že ho učím mluvit, hraju si s ním a podřizuju se jeho přání. A pokud je s chůvou v pohodě, nevidím důvod, proč by s ní neměl být. Já pracuju a taky mám právo na vlastní osobní život. Je mi 35 let. A jsem na dítě a jeho zabezpečení sama." Petr Svoboda se snaží média přesvědčit, že špiníte památku jeho otce... "Petr Svoboda dal pár rozhovorů a musím uznat, že se mu skvěle daří prodávat lež jak ve větách, tak v dokumentech. Neuvědomuje si, že památku svého otce tím špiní on, ne já. To mi je líto. A ráda bych k tomu řekla ještě jednu věc - nedávno jsem vyhrála soud s jedním bulvárem, který nechci jmenovat. Na dotaz soudkyně, kdo byl zdrojem těch lživých informací, protistrana vypověděla: Telefonát Petra Svobody. Což můžu dokázat ověřeným zápisem od soudu." Vy nemáte pocit, že žijete moc zbrkle? Že byste se měla jako prezidentka Kapky naděje spíš ujmout role světice? "Nejsem světice a nikdy jsem nebyla. Život je moc krátký na to, abych si na ni hrála, jak ode mě zřejmě leckdo očekává. Už jsem v letech, kdy čas rychle běží, a nehodlám se zabíjet. Musím žít pro svého syna, takže je pro mě nejdůležitější psychická rovnováha. Karel přenechal tu zodpovědnost na mně." Jste nezkrotná povaha, jak tvrdí Janis Sidovský. Nemáte pocit, že vám to škodí? "Ne! Pomáhá. Kdybych nebyla nezkrotná, nedokázala bych zachraňovat lidský osudy a sehnat 100 milionů korun pro nemocné děti. Každý z nás žije svůj život jinak. Já jsem "co na srdci, to na jazyku". A to už se nezmění." A co říkáte tomu, že od vás Sidovský, váš dosavadní ochránce, odešel? "Zůstali jsme přátelé a já jeho rozhodnutí respektuju. Skončil v Kapce jako manager, ale kulturní akce nám bude dělat dál." Prý jste ho odmítala poslouchat... "Jak jsem mohla dát na jeho rady? Vždyť mě řídila a řídí média. A jde jim to fakt bezvadně. Situace se stala nekontrolovatelnou hned po Karlově smrti. A pod takovýmto tlakem se nedá ani radit, ani poslouchat." A co Dan Hůlka? Nebylo by lepší, kdybyste se oddávali radovánkám u vás doma než v hospodě? "A proč? Je na tom něco špatnýho dát si u grogu pusu? To se přece přátelům dovoluje. A jestli mezi námi bylo, nebo nebylo něco víc, do toho taky nikomu nic není. Rozhodně se s tím nebudu svěřovat. A potom, byla bych snad někomu nevěrná?" Takže vám se nehroutí svět? "Svět se mi zhroutil, a pořádně, už dávno. Teď se mi vede líp, nebo hůř jako každému jinému. Okolí na mně vadí, že jsem silná a snažím se žít dál. To je ale dobře. Já se totiž vážně nedám. Chci žít tak, jak chci já. Nikdo mně nebude nic diktovat. Koneckonců, chtěla bych znát jediného člověka, který by se mnou můj život měnil, byť na minutu."