"Život mi byl nakloněn a já si teď přeju, aby byl vlídný, až tu nebudu, na moji Radunku. Té vděčím za to, že jsem tak dlouho živ." Tato slova řekl Petr Haničinec (+77) loni v létě na adresu manželky Radky. Tento týden ve středu zemřel Radce v náručí. Tady je příběh jejich velké lásky... Radka Haničincová (57) napsala před dávnými lety svému idolu Petru Haničincovi zcela obyčejný dopis. V něm obdivovala obrovské hercovo charisma a podmanivý hlas. "Jinak se mi jako chlap nelíbil," přiznala Nedělnímu Blesku vdova. Nicméně dopis zabral a vznikla z toho dvaadvacetiletá láska. Plná citu a obětí. Herec odepsal a pozval ji na akci do Hrádku nad Nisou. "Přišla jsem naondulovaná a slušelo mně to. Péťa si na mne sáhl, byl rád, že mám čtyřky, a pozval mě na výlet do lesíka," vypráví hercova žena o jejich prvním milování. On začátek s životní láskou později nazval po svém: 'Krásné přeříznutí na lesní cestě'. "Tak mně vadilo, jak to naše první milování nazývá. Bylo to ale naše první rande a už jsme zůstali spolu. A nelituju," neváhá prohlásit vdova po Haničincovi. I přesto, že si s Petrem nadělila víc krušných chvil než těch krásných. Do Vánoc 1995 to pro oba byla zamilovaná manželskopartnerská idylka a potom pro oba už jenom peklo. Jen zázrakem Haničinec po těžké autonehodě žil dál. Ať se snažil, nejvíc mohl, už to nebyl partner pro život. Chtěl se zastřelit Radka si ale nehledala nového milence. Svého Péťu tak hluboce milovala, že díky němu zapomněla i na svůj vlastní život. A není divu. Haničinec od osudové bouračky u Humpolce chřadl. Přežil klinickou smrt, organismus rozežírala rakovina, přidala se gangréna, cukrovka, nemohoucnost... Jednoho dne se rozhodl proti sobě namířit svoji pušku. Tragédii tehdy zabránila hercova žena Radka. Zbraň mu z rukou vyrvala v poslední chvíli. Haničinec se tenkrát na ni zlobil: "Naštvala mě, protože díky tomu žiju dál. A já už chci být opravdu na tom druhém břehu." Radka onu pušku rozebrala a zamkla v trezoru. "Nechtěla jsem, aby Péťa skončil jako nedávno Bróďa," svěřila Nedělnímu Blesku. V tu dobu už herec bydlel ve vesnickém domku v Bratronicích, kam ho táhlo jediné. Hluboké lesy a zvěř. Haničinec byl odjakživa nimrodem a na lov chodil pravidelně. Deprese a celkové selhání organismu mu v posledních letech nedovolily, aby se do lesa dopravil sám. "Ještě že mám Radunku. Ona mě vezme vždycky na kraj lesa a já vnímám ty stromy a to ticho. Projít se v něm už ale nemůžu," vyznával se před patnácti měsíci se slzami v očích. A při krájení chleba pro králíky svěřoval reportérům Nedělního Blesku svůj sen: "Vlezu si za volant a dovezu Radku k lesu. Je kousíček, to mně dovolí. Otevřu si pivo a počkám, až nasbírá košík hub, a zase ji přivezu domů. Do té doby to ze mě vyprchá. Mám rád houby." Do léčebny NE! Rok se překulil, Haničinec slavil 77. narozeniny a všechno bylo naprosto jinak. Operace rakoviny tlustého střeva se nepovedla, nádor stále bujel, zvětšoval se. A Radka? Byla sice zdravá, ale vypadala o pěkných pár let starší. Strhaná, zesláblá a zoufalá. "Nabízeli mi, že ho můžu dát do léčebny. To ale ani náhodou. Zatím nám to jde. Akorát je na mě Péťa moc těžký. Nemocniční sestra mě naučila, jak denně vypisovat Péťovi hodnoty: cukr v krvi, teplotu, hodseč noty moče, druh stolice, tlak a dalších podobných deset úkonů. Mohla bych být pracovnicí v nemocnici," netají Radka. Haničincová dokonce získala polohovací postel v hodnotě 120 tisíc, za kterou platila z uspořených peněz pronájem stejně jako za vozík. Peníze ze sociální péče stačily sotva na drahé nutriční nápoje. Haničinec kromě banánů odmítal cokoli jíst. Jen kývl hlavou... "Nevadilo mi to. Když si uvědomím, jak byl na mě hodnej a pustil mě do lesa na ty naše houby. Pokaždé jsem se ho zeptala: 'Péťo, pustíš mě na půl hodinky?' Už nemohl mluvit. Jenom dlouze kývl. Když kývl dvakrát, věděla jsem, že můžu zůstat hodinu. Když jsem se ale vrátila a ukázala mu ten svůj úlovek, bylo mi strašně bídně." Herec se koukal na ty její houby a v očích měl výraz zraněné laně. Ty oči jediné mluvily: "Už mě netrap. Koukej mi připravit hezký místo pro spánek a dej mi už se životem pokoj. Miluju tě a jinak už to nebude. Neboj se mě pustit!"
Do hospody chodil v bačkorách V Bratronicích nesměli Petru Haničincovi vykat a říkat Mistře Umírá se po třech, říká se v Bratronicích na Kladensku. Potřetí během pár týdnů zazvonil umíráček tuto středu. Ve svém domku v horní části zvané Olymp zemřel herec Petr Haničinec (+77). "Žádný nafoukaný umělec, byl jedním z nás," shodují se místní. Přestože se s manželkou Radkou (57) přistěhovali před necelými deseti lety, brzy přestali být většinou obyvatel považováni za 'náplavu', jak se v těchto krajích označují přibylí spoluobčané. "Zasraní Pražáci," zlobíval se napůl v legraci herec, když kolem jezdilo příliš mnoho aut chatařů. Hlavní město musel opustit, když byl dům, kde bydlel, vrácen v restituci. Táhlo ho to do přírody, zbožňoval lesy, zdejší kraj, kde začínají křivoklátské hvozdy, mu učaroval. Do hospody v bačkorách "Seděli s Radkou v hospodě, a že by tady chtěli koupit barák, jestli o něčem nevíme," vzpomíná na své první setkání s Haničincovými Luděk Jaroš (58). Povedlo se a od té doby se odvíjelo jejich přátelství. "Tykej mi, ale ne že mě hned budeš posílat do prdele," vyzval ho záhy slavný herec. "Mluvil teda hodně lidově," povídá další nebožtíkův kamarád, starosta Bratronic Vladimír Štěrba (43). "Řekli jste mu uctivě Mistře, vy... a on hned, komu vykáš, ty sráči, tykej mi." Místní fajnovky prý zpočátku málem omdlévaly, když vpadl do hospody v bačkorách, teplákách, rozhalené staré košili a spustil. "Jak to s ní asi v posteli mohlo vypadat, když měla na sobě ty strašný bombarďáky," čelil třeba častým dotazům na proslulou postelovou scénu s Jiřinou Švorcovou v seriálu Žena za pultem. Nebo vyprávěl o spanilých tazích s Vladimírem Menšíkem, když ráno nejdříve ze všeho zjišťovali, u kterýchže to dam se vlastně probudili. Podle návštěv hostince šel vysledovat jeho zdravotní stav. Zpočátku se stavoval téměř vždy, když přijel z divadla nebo dabingu, chodil pravidelně i každý pátek. Při pivu a oblíbené vodce se dokázal bavit dlouho do noci. Když se mu zhoršila chůze, nemohl řídit a musel nechat práce, vozili ho k výčepu kamarádi autem. Nakonec už si dal dvě piva a jednoho frťana a na televizní zprávy už chtěl být doma. A více než před rokem jeho návštěvy hospody ustaly úplně. 'Balíček' znamenal slivovici Do obce se sedmi sty obyvatel vtrhnul jako lavina. Ne že by se tady předtím nic nedělo, ale Petr Haničinec sem začal zvát své kolegy a kamarády. V sále sokolovny tak vystupovali Josef Fousek, Jan Vyčítal, Karel Vágner, Eva Pilarová, Wabi Daněk, Josef Zíma... Na plese bavil hosty třeba Petr Rychlý. Na hercův popud vyklidili zanedbaný kostel a začali v něm pořádat vánoční koncerty, během nichž recitoval. Mnohokrát besedoval ve škole, vykládal o Masarykovi a přednášel povídky svého milovaného spisovatele Oty Pavla. Za kulturní přínos obci mu bylo uděleno čestné občanství. Návštěvy přátel sice postupně řídly, ale místní kamarádi ho na holičkách nenechali. "Zavolal mi, že pojedeme za holkama," vzpomíná Luděk Jaroš. Znamenalo to, že vyrazili k Berounce, do kraje Oty Pavla. "Příště zase, abych se zastavil, že přišel balíček." Což bylo heslo pro slivovici a klobásky, které herci posílali příbuzní a přátelé z jižní Moravy, odkud pochází jeho rod. "Byli i s manželkou pohostinní, každý, kdo se u nich zastavil, dostal panáka a něco k zakousnutí," pokračuje Luďa. Ať to byli přátelé, řemeslníci, popeláři nebo listonoška. "Mě hned poprvé přivítal - á, další pošťáček do rodiny, a hned šel pro slivovici. Jeho otec byl totiž taky pošťák," říká Milena Veselská (62), nyní už v důchodu. "Takhle mi tluče srdce," bouchá si do hrudi dlaní den po Haničincově smrti. "Když ještě mohl bumbat, užili jsme si hodně srandy. Ty jeho řeči - dětičky, mám vás rád, ale běžte si raději hrát na nechráněný železniční přejezd." Svérázná listonoška se občas nejen u Haničincových zapovídala, a když se někdo odpoledne sháněl po poště a ranních novinách, dostalo se mu odpovědi, že si je přece může v klidu přečíst, až mu je donese večer. Proto jí přezdívají Večerníček. Hrob si vybral osobně Zhoršující se zdraví se podepsalo i na výletech do lesa. Řídly výlety k Berounce i procházky do lesa kousek od domu. Nahradilo je vysedávání na zahrádce. Po upoutání na lůžko si alespoň nechával Petr Haničinec otevřené okno, aby slyšel jelení říji. "Předtím jsme ho vzali i na hon, byl dobrým myslivcem," vzpomíná starosta Štěrba. "Nemohl se s námi prodírat lesem, tak jsme ho na jedno hezké místo postavili a on trefi l skoro všechny bažanty, co letěli kolem něj." Zvěřinu zbožňoval i na talíři, uměl ji i skvěle uvařit. "Jenže ke konci už musel řidší stravu," krčí smutně rameny Luďa. "Všichni obdivujeme Radku, jak se o něj do poslední chvíle starala. Kdyby ho dala do starobince, nebyl by už dávno." Les nemocný herec potřeboval alespoň zprostředkovaně. "Vždycky, když jsem šel kolem z hub, zavolal - první občerstvovací stanice," pokračuje Luďa. "Radka načala pivo a Petrovi jsem musel vyprávět, kde jsem kterou houbu našel." Od osudné autohavárie před dvanácti lety (mimochodem, vezl si zabijačku a víno z Moravy), která mu podlomila zdraví, Petr Haničinec říkával: "Jestli přežiju zimu, budu tady smrdět další rok." Místo na bratronickém hřbitově si vybral už dříve. Aby prý měl jistotu, že uvidí na svůj dům, který je odtud kousek. "Ke každým narozeninám jsme mu přinesli basu Prazdroje," povzdychne si Večerníček. "Letos v září jsme věděli, že je zle. Chtěl místo toho nějaký nutriční nápoje."
