V Česku žije téměř třicet let, ale na nedávné dovolené ve Francii opět pocítila, jak jí chybí její francouzská rodina. A také láska, kterou od rozvodu s Bolkem Polívkou před šesti lety neprožila. Právě jste se do telefonu omlouvala synovi, že jste nepřipravila jídlo. Vaříte pravidelně? "Miluju vařit pro Vladimíra. On je gurmán a umí se z jídla radovat, pochválit ho. Ale pravidelně spolu nejíme, často se doma jen mihneme. Ale kdykoli je příležitost, tak se obejmeme, přitulíme. Bylo mu zrovna osmnáct a je to úžasný věk." To máte štěstí, většina synů v osmnácti k matkám moc blízko nemá... "Možná je to tím, že ho nediriguju. Respektuju Vladimírův život. Někdy mi zavolá, jestli nevadí, že u nás přespí kamarádi. A já mu říkám: samozřejmě, vždyť jsi tu doma stejně jako já." Proč jste mu vlastně nevybrala nějaké francouzské nebo mezinárodní jméno? "Měla jsem chuť. Ale bylo to složité. V době před porodem Bolek točil Něžného barbara. Jela jsem rodit do Ženevy, protože jsem ho nechtěla rušit a taky..." Neměla jste důvěru v české lékaře? "To ne, ale prostředí mě děsilo. To také souvisí s tím, proč jsem později založila Archu Chantal. Do porodu jsme si s Bolkem každý den volali, ale jméno jsme pořád nemohli vymyslet. V posledním telefonátu před porodem padl právě Vladimír, tak jsem si řekla, že je to osud. Celým jménem se jmenuje Vladimír Jaroslav - po Bolkově tatínkovi, Claude - po mém tátovi, a David, to je biblické jméno, které mám ráda." Už vám taky představil nějakou slečnu? "Samozřejmě! Jsem vždycky šťastná, protože jsem mu odmala přála, aby byl pořád zamilovaný. Když je člověk zamilovaný, svět vypadá nádherně. Když není, něco prostě chybí." Nebude vám jednou líto, až ho nějaká dívka odvede? "Já myslím, že mně Vladimíra nikdo neodvede. Oni budou žít svůj život, ale v mém srdci Vladimír bude pořád a vždycky si budeme moc blízcí. Rodiče mají respektovat život svých dětí a neplést se do něj. Samozřejmě vždycky budu připravená pomoct mu s jakýmkoli problémem, když si bude přát. Nejdůležitější je pro mě, aby byl šťastný." Myslíte si, že každému člověku je dáno zažít skutečnou životní lásku jen jednou? "Měla jsem tři velké lásky a u té třetí jsem si říkala: tak to je ono. Bolek byl pro mě rozhodně životní láskou. Ale doufám, že ještě prožiju stejně silný vztah. Já potřebuju být velmi zamilovaná, nedokážu mít vztah bez opravdové lásky. Musím obdivovat, milovat a pak jsem ochotná cokoli. Jediné, co teď musím respektovat navíc, je, aby si můj partner rozuměl se synem." Objevil se někdo důležitý po Bolkovi? "Ne. Ještě ne. Překonat životní lásku, která trvala tak dlouho, je těžké. Problém je, že když jsem začala žít s Bolkem, byl to vlastně nový život. Všechno, čím jsem žila do té doby, jsem opustila. Já tak toužím a doufám, že nová láska přijde. Jenomže mám pocit, že ji nenajdu tady v Čechách." Co chybělo mužům, které jste do té doby potkala? "Abych se zamilovala. To něco... Chtěla bych partnera, který se umí radovat ze života, který má rád dobré jídlo, protože muž, který umí vařit, je na sto procent sympaťák. Chtěla bych, aby mě uměl rozesmát, aby to byl člověk, se kterým bych konečně zakotvila. Prostě bonviván s velkým srdcem." Myslíte, že s dnešními zkušenostmi byste tehdy v manželství s Bolkem byla tolerantnější? "A také trpělivější. Mohla jsem víc bojovat o svou lásku. Ale nejen já, to musí být vzájemné. Možná bychom bývali překonali tu krizi. Ale všechno, co se v životě stane, má svůj smysl a asi to tak mělo být. Věřím na osud." Jste v kontaktu? "Ano, díky Vladimírovi. Vím jistě jednu věc - ať se stane cokoliv, ať budu žít kdekoliv, když bude Bolek potřebovat, budu tu. Myslím, že když dva prožijí opravdu silnou lásku, nemůže se to vytratit. To nejde!" V čem pro vás spočívá krása života? Mluvíte hodně o jídle, ale nevypadáte, že byste mu zas tak holdovala... "No, nedávno jsem se vrátila z Francie a tam jsem jedla od rána do večera, takže pár kilo bych mohla shodit. Ale nejsem posedlá péčí o vzhled. Hlavní je žít a poslouchat své tělo. Nerozumím lidem, kteří se v jídle přehnaně omezují. Na člověku je pak poznat, že je nespokojený. Radost z jídla pro mě patří k životu. Já třeba miluju sýry, smetanové omáčky, ale nejím sladký. Ale když moje tělo křičí sladký, dám si pořádně - a pak třeba dva tři měsíce vůbec. Teď mně třeba velmi chybí jód. Tak skočím pro ryby a jím je syrové už v autě." Jak moc kouříte? "Miluju cigarety! Když jsem byla za sestrou, dala jsem si deset denně. Když pracuju, dám si krabičku a půl. Záleží na stresu." Zkoušela jste někdy přestat? "Néé, to mě ani nenapadne! Já miluju kouřit a nechci, aby mi kdokoli zakazoval kouřit nebo se milovat nebo jíst! Vadí mi ta válka proti kuřákům, ale zároveň jsem ráda kvůli mladé generaci, třeba to pomůže, aby nezačínali kouřit. Ovšem velmi mi vadí extrémní postoj Američanů, kteří chtějí zakázat kouření i venku. Sami jedí hamburgery, jsou obézní, každá rodina má čtyři pět aut, nejvíc znečišťují atmosféru a budou zakazovat kouřit venku? To se musím smát. Taky jsem se rozhodla, že už v životě nebudu kouřit americké cigarety, podporuju Francouze!" (směje se) Uvažovala byste o plastice, kdyby bylo potřeba? "Člověk se má přijmout takový, jaký je. V civilu chci stárnout úplně přirozeně. Někdy si říkám, můj Bože, Chantalko, jsi fakt zralá! Vím, že nevypadám na dvacet a nikdy už nebudu, to patří k životu. Samozřejmě, když je něco opravdu ošklivé, není špatné to vylepšit. Ale člověk by se neměl snažit dělat ze sebe někoho jiného." Někde jste přiznala, že jste typ člověka, který umí vyslechnout druhé, ale sama se nerada svěřujete, když je vám těžko. To musí být dost vyčerpávající... "To je pravda, jsem unavená. Pořádnou dovolenou jsem neměla čtyři roky. Tak jsem požádala ředitele divadla Ungelt Milana Heina, abych příští rok na letní scéně hrála jen do půlky července. Potom zmizím a do poloviny září nechci nic slyšet." K tomu pracujete v nadaci Archa Chantal a připravujete desku šansonů. Jak vás to napadlo? "Už dlouho na to myslím a spousta lidí mě k tomu pobízí, ale zpěv není moje profese, takže je to velký kus práce. A taky potřebuju někoho, kdo by mě vedl. To teď dokázal Jiří Vondrák, kterého znám už pětadvacet let. Pomáhá mi s veškerou přípravou, je úžasný." Proč jste tak málo vidět v televizi, teď běží spousta seriálů... "Moje uplatnění je omezené. Musí jít o specifickou roli, kde není na překážku moje řeč. Ale abych řekla tři věty v jednom díle, to je zbytečná starost navíc. Musím přiznat, že seriály nemám ráda." Ale užívat života, jak říkáte, to něco stojí... "Stojí, ale zároveň člověk může žít skromně, nepřehánět. K životu může stačit málo. Pochopila jsem to, když jsem byla v Kongu, kde je naprostá chudoba. Říkala jsem si, co jsme to za lidi, že nikdy nemáme dost. Vím jistě, že v tomhle stresu nechci zestárnout."