Polka s českým občanstvím z Vendryně u Třince se stala idolem teenagerů. Zatímco vrstevníci si v pokojíku věší plakáty milovaných zpěvaček, ona na těch plakátech je. Její cédéčko šlo na dračku, vystupuje v televizi, koncertuje, zpívá s Lucií Bílou. Nestouplo jí to do hlavy? Není Ewa Farna jen figurkou v rukou mocného manažera? Roztáhlá větší vesnice či menší město, jak je libo. Za kopcem Polsko. Vendryně má necelé čtyři tisíce obyvatel, českou a polskou školu. Před tou druhou stojí v hloučku kamarádek deváťačka, která se od nich kromě zajímavé čepice, bezvadné kožené bundy a dvou platinových desek za více než 40 tisíc prodaných cédéček nijak neliší. Domluvíme se na tykání, ale nejde jí to, jako slušně vychovaná dívka je zvyklá starším vykat. Focení ji očividně baví, zavěsí se na autobusovou zastávku či předvádí zadumaný výraz na lavičce v parku. Za vše způsobně poděkuje, ať jde o podržení čepice nebo o čaj a česnekovou polévku v restauraci. Hovoří spisovně, jak se naučila při povinné češtině ve škole, doma mluví nářečím vyšlým z polštiny, což je zde obvyklé. Cizák tomu začne trochu rozumět tak za tři dny. A když Ewa nemluví nebo nejí, pořád si pobrukuje nějakou melodii. Jak bylo dneska ve škole? "Super. Včera jsem se musela učit matyku, to bylo hrozné, ale dneska jsem dostala ze zkoušení jedničku." Asi dost chybíš, ne? "Někdy vůbec, jindy den v týdnu, pak zase tři dny. Je to různé. Má to ale výhodu, vím, kdy budu zkoušená. S učiteli jsem domluvená, že se zameškanou látku doučím do týdne. S manažerem máme dohodu, že ve školním roce budu zpívat hlavně o víkendech. Škola je fakt hlavní, na vysvědčení jsem měla tři dvojky." Počkej, teď mluvíš jako nějaká příručka pro vzorné puberťáky... "Pokud bych měla potíže ve škole, zpívání bych nechala. I když... Doufám, že to nebude třeba. Myslím, že to jde skloubit. Ráda bych se dostala na gymnázium a pak na vysokou. Zpívání mě baví a chtěla bych se tím živit, ale zítra, za rok, za třicet let mi může odejít hlas, můžu se přestat líbit, je dobré mít zadní vrátka." Na svůj věk máš názory, které vyznívají strašně rozumně, to ti poradil manažer? "Ne. Mým snem bylo odjakživa zpívat s kapelou, ale netoužila jsem po tom, abych byla nějakou známou zpěvačkou. Prostě jenom vyjít na jeviště a zpívat. To, že mám cédéčko a je zájem o koncerty, je navíc. Nemyslím, že by mě manažer pan Wronka bral jako produkt, nebo marketingový tah. Ano, zpěvačka mého věku na trhu chyběla. Ale není to tak, že by mi něco diktoval. Chce znát můj názor na muziku i texty, i když se nedá říct, že bych měla vyloženě poslední slovo. Kdybych to měla shrnout, prožívám velmi šťastné období, musím to zaklepat." Do čeho tedy můžeš mluvit? "Mám štěstí, že jsme si sedli gustem. Kromě diska a dechovky se mi líbí každá dobrá hudba. Chtěla jsem přitvrdit, což se projeví na druhém cédéčku, ale v mém věku nemůžu zpívat metal, to by mi lidi nevěřili." A věřili ti tvůj zatím největší hit Měls mě vůbec rád? Co můžeš vědět o lásce? Nebo se pletu? "Většina lidí si myslí, že zpívám o klukovi, kterého miluju, ale šlo o kamaráda. Toho přece můžu mít také ráda, ne? Je pravda, že o lásce teď budu zpívat méně. Víc z duše mi jdou texty o obyčejných věcech teenagera. Třeba o tom, že se mi ráno nechce vstávat. Nebo o mých snech. Na takových textech se podílím i jako autorka." Tak to vezmeme popořadě. Byla jsi, pardon, do koho jsi byla zamilovaná? "Byl o dva roky starší. Nevěděl o tom. Nakonec jsem mu to řekla." A? "Nějak ne. Ale jsme kamarádi. Už je to minulost." Jaký by měl být tvůj kluk? "Určitě na něco zapomenu, mám strašně vysoký požadavky. Takže hodný, milý, společenský, tolerantní, do určité míry žárlivý, měl by mít pochopení, mohl by být alespoň trošku hezký, také sympatický a vyšší než já, tmavší typ, myslím vlasy a oči, aby byl vtipný a měl smysl pro humor, chování džentlmena, musíme si mít co říct a mít společné zájmy. Nesmí být moc velký frajírek. A aby měl rád hudbu, zpívat umět nemusí." A věk? "Starší, než já, jsem na starší chlapy." Což znamená alespoň patnáct let? "Ano, ale není to podmínkou." Až takového kluka najdeš, dej prosím vědět, my rádi píšeme o raritách. O čem sníš? Představ si třeba, až se uvidíme za dvacet let. Co vidíš? "Velký pódium, projekce, světla, stejná kapela, jako dnes. Jedu obrovské turné, dostávám cenu Grammy. Umím perfektně anglicky a hrát na kytaru. Mám vyspělejší a plnější hlas. A byt u nás ve Vendryni i v Praze, nejhezčím městě na světě, byt v L. A. a ve Francii u moře. Takové ty naivní dětské sny. Jo a věrného manžela, děti, celkem bych chtěla tři." Tolik je vás sourozenců. A co bys nikdy nechtěla? "Nikdy v životě bych se nechtěla rozvádět." Zpíváš "...už nechci být dál obyčejná". "Ten text byl můj nápad. Já mám ráda obyčejnost, ale chtěla bych v tom davu lidí, jak se to řekne česky, vyniknout. Třeba tím zpěvem. Nebo klidně oblečením. Aby se za mnou otáčeli a říkali si, co to má na sobě? Ale jinak jsem obyčejná holka, která ráda zpívá." Jsi hostem na turné Lucie Bílé, která ti bude příští týden křtít nové cédečko, objevuješ se v televizi, to asi není normální dětství? "Když jsem přijímala nabídku na zpívání, říkala jsem si, že budu mít originální dětství, ale že to pořád bude dětství. S kamarády jezdíme stanovat, chodíme do kina, do picérky, na bazén. Ráda tancuju, fotím, poslouchám hudbu, závodně lyžuju. Akorát mám navíc povinnosti, které mě baví. Na jednom z prvních koncertů jsem si nahrála, jak lidi před začátkem skandovali: My chceme Ewu! My chceme Ewu! To bylo nádherné." Jak to s Lucií vzniklo? "Ani nevím. Jednou přišel manažer, jestli bych s ní nechtěla zpívat. Valila jsem oči a byla nadšená. Ona je strašně super. Bezprostřední. Přijde a řekne: Skočí kapr do medu a povídá, ty vole, to je fakt hustý." (Ohledně otázky, čemu se ještě v poslední době zasmála, je Ewa velmi zdrženlivá. Kluci z kapely prý říkali vtip, který je však sprostý a nemůže ho reprodukovat. Mimochodem, erotické scény z teenagerského fi lmu Snowboarďáci považuje za pornografii.) Oproti spolužákům musíš být dost při penězích? "Asi něco vydělávám, ale vůbec nevím, kolik. Rodiče mi řekli, že o svých penězích se dozvím až v osmnácti. Mě to teď ani nezajímá. Kapesné nedostávám, ale když něco potřebuji, taťka s mamkou mi to koupí. Nebo si řeknu na kino. Sedmdesát lístek, třicet popcorn, deset autobus." Za co nejvíce utrácíš? "Já bych tu otázku dala takhle: Za co bys nejraději utrácela? Ulítávám na taškách, slovo kabelka nesnáším. Na oblečení a na originálkách cédeček. Všichni se diví, že si je nestahuju z internetu a nevypaluju. Můžu být stokrát fanynka, ale když chci podpořit zpěváka, musím si koupit jeho cédéčko, jinak z mé přízně nic nemá." Myslíš, že tě rodiče drží zkrátka? "Asi ano. Když jdu v létě někam sama, musím být v deset, v jedenáct večer doma. Ale připisuju to tomu, že se o mě bojí, mají starost, abych rychle, jak se řekne slušně, nedospěla. Připadá mi to normální, když by ne, řeknu jim to." Pomáháš doma? "Snažím se, nejvíc pomáhám s hlídáním malé sestřičky. Mamka všechno zvládá sama, ale když potřebuje, ráda myju okna a luxuju. Ale to víte, někdy mám problém si sama uklidit v pokojíčku. Jediné, co nesnáším, je vynášení odpadků." Jaký se ti stal při vystoupení největší trapas? "Když jsem při koncertě řekla vtip, kterému se nikdo nesmál: Jaký je rozdíl mezi školou a záchodem? Žádný, chodíš tam, protože musíš. Ale nejhorší to bylo v pěti letech, když jsem vystupovala se sborem před rodiči a učiteli. A na jevišti jsem se počůrala. Od té doby se mi to naštěstí nestalo." (Na tomto místě by se slušelo poznamenat, že následoval smích. Činíme tak souhrnně. Ewa se smála během celého rozhovoru.)