Rozhovor plný bolesti, víry i strachu z naděje. Veronika Žilková (45) poprvé od narození svého čtyřměsíčního syna Melichara otevřeně promluvila o tom, co poslední měsíce prožívá. Herečka, kterou diváci znají jako ztřeštěnou komediantku tělem i duší, mluvila zlomeným hlasem a s očima zalitýma slzami, které často nedokázala ovládnout. Nepatřičná otázka na začátek, jak se máte? "Mám se blbě, ale snažím se to vydržet. Jsem teď plná zkoušení hry o Adině Mandlové, tak mě napadá jedno její heslo: Hlavně se z ničeho nepo..., a když už se to stane, ať to na nás nikdo nepozná. Teď mi to dá teda hodně práce, aby nikdo nepoznal, že jsem se z něčeho po... A není to práce." Jak je na tom teď Melichar? "Melda už je na oddělení pro větší děti. Z jeho záznamů mi tam přečetli, že ho sedmkrát resuscitovali. Má opravdu neuvěřitelný kořínek. Sedmička je šťastné číslo, tak snad už to stačí." Jak je to s jeho dýcháním? "Naštěstí už nemá v krku rouru, která za něj čtyři měsíce dýchala. Teď má tracheostomii, to znamená proražený krk." To zní hrozně... "To ano, ale pro něj je to úleva, protože aspoň může hýbat pusou. Krmený je ale dál sondou nosem do žaludku, protože se teprve musí naučit polykat. Ale je tak strašně silný, už čtyři měsíce bojuje o život navzdory všemu. Snažím se být u něj každý den." Váš nejstarší syn Cyril, který se s brániční kýlou také narodil, se uzdravil... "Ano, už jsem ten zázrak jednou zažila. Jestli ho zažiju podruhé, nevím, ani si netroufnu říct, že si dělám nějakou naději. Cyrilovi chybělo půl bránice, Melicharovi celá. Ale ani nikdo z nás, úplně zdravých, nemáme jistotu, že tu budeme za tři minuty. V nemocnici mají nástěnku s fotkama dětí, kterým se podařilo odejít v pořádku. Tak to je můj sen, mít tam tu fotku na nástěnce na JIPce." (Veronika Žilková se rozpláče.)
Veronika Žilková: Snažím se nezešílet Aby Veronika Žilková (45) z těžké nemoci čtyřměsíčního syna Melichara nezešílela, snaží se aspoň na chvíli zapomenout při práci. "Už je mi trapné, si pořád zoufat," svěřila se. S koncem prázdnin jste začala v pražském Divadle na Vinohradech zkoušet Adinu, s vaším partnerem Martinem Stropnickým jezdíte i po republice s Kachnou na pomerančích. Jak to zvládáte? "Je fakt, že pár diváků na Kachnu vrátilo vstupenky, protože se prý báli, že se uprostřed představení zhroutím. Ale pro nás s Martinem je naopak příjemné na ty dvě hodiny jakoby zapomenout. Taky už nám oběma začalo být trapné pořád si zoufat, protože Melda nám už čtyři měsíce ukazuje, že to nezabalil. Nedávno v jednom dokumentu říkala maminka nedonošeného miminka v inkubátoru, že i kdyby s ním měla strávit jen ten vyměřený čas, tak to stálo za to." (Veroničina slova přemáhají slzy). Naděje umírá poslední... "Prostě jsme si řekli, že to tak asi má být a že se budeme co nejvíc snažit nezešílet. On taky bojuje, tak třeba se ty boje někde sejdou a třeba jednou přijede domů bez umělého dýchání." Jak se dá pečovat o takové miminko? "Já se ho bojím i jen přebalit, protože je napojený na spoustu různých hadiček. Bojím se, že mu zvednu nožičku a někudy mu projede nějaká jehla... I proto jsem teď Meldovi pořídila chůvu. Chtěla jsem někoho, kdo by tam s ním těch šest, sedm hodin mohl být, držet ho za tlapku, když spí, nebo mu pustit pohádky, co tatínek namluvil na diktafon. Ty na něj nejvíc působí. Já jsem strašně často v panice, zatímco chůva je jako bývalá sestra z ARO velká optimistka a pořád se směje. Já nad ním prostě neumím být klidná, mě děsí už jen pípání všech těch životně důležitých přístrojů." Jaké komplikace přináší dýchací přístroj? "Třeba obyčejné bolení bříška Meldovi způsobí, že začne plakat a dýchat proti přístroji a v tu chvíli se začne dusit... To jsou hrozné chvilky, kdy utíkám z oddělení, protože to dítě úplně zmodrá, přiskočí spousta sester a doktoři. A to není ta resuscitace, jen takový malý poplach." Máte zřejmě o práci lékařů úplně jiné povědomí než většina lidí... "Opravdu hluboce před nimi smekám. Platy sester a lékařů mi připadají nehorázné. Všechny poslance bych zavřela na to oddělení, aby se probudili a zrušili své třinácté platy a přestali konečně rozkrádat tuhle zemi. Je to fakt nehorázné, jedna lobbistická parta za druhou dělá miliardové přesuny peněz zleva doprava a sestry berou čtrnáct tisíc, doktoři dvacet.“ Druhou část rozhovoru s Veronikou Žikovou přineseme v sobotu.
