Princezna Jasněnka Michaela Kuklová (39) se od dob, kdy hrála královské dcery, nijak zvlášť nezměnila. Dlouhé vlasy, krásné tmavé oči, úsměv bohužel maličko posmutnělý. Známá herečka si v civilu prošla mnohaletým nelehkým manželstvím s bouřlivákem a neúspěšným podnikatelem Jiřím Pomeje (42). O nedávném rozvodu, velkém trápení i velké naději plynoucí z nového vztahu nám Michaela vyprávěla s neobvyklou upřímností.
Byl rozvod hodně zlý? "V mém životě byly mnohonásobně horší zážitky, rozvod jsem snášela s neuvěřitelnou lehkostí." Opravdu jste řekla: s lehkostí? "My oba jsme byli v pohodě. Smáli jsme se, Jirka mě rozesmál. Ještě vevnitř, ne před novináři, jsme se objali, popřáli jsme si. Máme se rádi, ale víme, že to nejde. Oba máme právo na to, zkusit to jinak. Nemám z toho žádné trauma, žádný špatný zážitek. Chápu, že kdybychom se opravdu přeli, nebo měli děti, tak to asi těžké bude." Co se vlastně dělá po rozvodu se snubním prstýnkem? "Já jsem ho nenosila už dávno, kvůli divadlu, bála jsem se, že ho ztratím. Vidíte, že nemám žádné prstýnky. Navlékám si šperky, jen když je k tomu příležitost. Prstýnek samozřejmě ještě mám, nikam jsem ho nezahodila." Četla jste knihu vašeho bývalého manžela - Jak se plave ke dnu? "Knihu jsem nečetla, jen ty úryvky, co se týkaly mě. A bylo mi líto, že jsem si tu knihu musela obstarat sama, ač byla částečně o mně. A pak... přiznávám, že jsem cítila mírné rozčarování. Jirka tam vidí svou pravdu ve svém světle svýma očima. S pravdou se bohužel dá pracovat." Plánovali jste miminko - alespoň v relativně lepších obdobích? "Plánovali, ale hodně do budoucna. Aktuálně ne. Až kolem roku 2000 jsme si řekli, že by to bylo vhodné, ale už nebylo co plánovat, protože jsme věděli, v čem žijeme. Realizovat jsme to nezačali, neřekli jsme si: Tak teď! Vždycky to byly jen řeči." Finanční starosti o rodinu byly skutečně jen na vás? "U nás to bylo od počátku tak, že domácnost včetně financí byla od a až do zet na mně." Celé ty roky? "Ale pro mě to bylo naprosto normální. Jirka potřeboval investovat, já jsem se starala o to, na jaké úrovni budeme žít. Nikdy jsem po něm žádné peníze nežádala. On pracoval pro budoucnost, já jsem držela přítomnost. Byla to dohoda." Kdy vám bylo doopravdy úzko? "Nějaké deprese jsem zažila. Je to stav, se kterým se v tu chvíli nedá dělat nic jiného, než si vzít prášek a jít si lehnout. Všechno vám v tu chvíli připadá špatně, nevymyslíte nic hezkého, nemáte sílu zvednout ruku, nohu, všechno vás ničí. Trvá-li deprese dlouho, člověk se dostává do strašně komplikované situace, to je opravdu na zbláznění, na sebevraždu, je to fakt blbý (směje se). Nezbývá než jít za lékařem, tam se vybrečet, vymluvit, nechat si poradit, užívat léky." Z depresivního podzimu strach nemáte? "Ale já jsem nikdy neměla vrozené deprese, v tomhle ohledu jsem opravdu zdravá, měla jsem deprese jenom získané. Ve chvíli, kdy stresy trvají měsíce a roky a je to každý den..., deprese se musí dostavit skoro automaticky." V dětství jste zažila rozvod rodičů, jak na to vzpomínáte? "Naši se rozvedli, když mi bylo patnáct šestnáct... Už jsem v té době chápala, o čem vztahy jsou, a nějak jsem podvědomě cítila, že jakmile se rodiče rozejdou, taková ta alergie a ponorka přejde a začnou se zase mít rádi. A ono se to opravdu stalo. Zhruba dva roky trvalo, než táta mámě ten rozvod odpustil, a pak si s ní rád povídal, dával na její rady, nikdy se nás jako rodiny nevzdal." Možná vás čeká totéž: že se s exmanželem časem skamarádíte... "Přátelství bych brala. Uvidíme, uvidíme. Ale neudělala bych nic, co by narušilo můj současný vztah, protože v něj věřím a pojímám ho naprosto osudově. Teď budu žít pro ten náš vztah s Romanem. Už je můj muž, můj chlap." A vaší zásluhou se o něm často píše. Co když mu to začne vadit? "Nezačne. Je to velmi zralý vyrovnaný muž, život ho naučil, aby to dokázal ustát. Věděl, že když jde do vztahu se mnou, že tohle ho potkávat bude. A já jsem od prvního okamžiku věděla, že to je muž, který to zvládne." Požádal vás o ruku? "Požádal. Řekla jsem ano. Jsme zasnoubeni, ale vzhledem ke svému minulému manželství... může se stát, že se budu obávat se vdát. Chci mít vztah úplně čistý, jasný a bez problémů. Vždyť se můžeme vzít třeba za třicet let, nebo na smrtelné posteli." Váš bývalý manžel má také nový vztah. Necítíte - třeba jen maličký - osten žárlivosti? "Ne, vůbec, ani trochu. Na tohle se těžko odpovídá, nerada bych, aby to znělo jako klišé nebo přetvářka. Mě samozřejmě svazovala myšlenka, co to se mnou asi udělá, protože jsem tušila, že Jirka si co nejdříve přítelkyni najde. Přemýšlela jsem, zda budu cítit žárlivost. Jsem překvapená, že se vůbec nic takového nedostavilo. Naopak - mám pocit úlevy. Jsem ráda, že už není na všechno sám, že někoho má. Netrápí mě to ani trochu, to můžu odpřísáhnout na svůj život." Bere někdejší princezna své blížící se kulaté narozeniny sportovně? "Ježíš, no jo! (směje se) Mladě už si nepřipadám a nedovedu si představit, že bych byla stále v povědomí diváků jako princezna, přece jenom uteklo hodně vody. Další věc je, že ten princeznovský život jsem neměla. Teprve teď ho mám (usmívá se). Nevím, co mě čeká. Vždycky jsem si přála umět stárnout. Celou tu dobu, co jsem hrála hezký holky, jsem si přála, aby mě brali lidi jinak, aby neviděli jen povrchní vzhled..." Vzpomenete si čas od času na Jasněnku? "Pořád jsem někde hořela nebo visela, z natáčení jsem chodila pořezaná nebo s modřinami. Nejhorší bylo, když mě Helenka Růžičková zmlátila botou. Tehdy se zkoušelo ještě poctivě, točilo se na spoustu klapek, a ona se do mě opravdu obula fest... Táta mě vychovával tvrdě, byl schopen vzít na nás na děcka i bejkovec, seřezal nás, když jsme zlobili. Ale tahle bota byla tvrdá jako šutr, a jela se jedna zkouška, druhá, třetí. Přitom při zkouškách se nikdy herci nebijí, vždycky jenom naostro. Helenka mě mlátila už při těch zkouškách, abych se dostala do pocitu. Měla jsem modřiny, rozseklou pusu, tekla mi krev. V té scéně řvu autenticky. Do smrti na to nezapomenu. Taky jsem Jasněnku viděla jen na premiéře, a od té doby jsem se na ni nikdy nekoukala." To jste jedna z mála, kdo viděl Jasněnku jen jednou. "Ale procítila jsem ji skrznaskrz. Taky jsem padala ze schodů, které byly plné střepů, trempové tam asi rozbíjeli flašky a nedalo se to dobře uklidit. Yvetta Blanarovičová třeba kopla do lebky a ta mi rozsekla hlavu, takže jsem krvácela do záběru. Zalehla jsem krysu, což je pro mě šok - ne že bych se štítila krys, ale že jsem zabila zvířátko. U rybníka jsme běhali bosí, usekané rákosí mi rozřezalo nohy, dodnes mám jizvy." Zázrak, že jste nesekla s herectvím. "Byla jsem pevně rozhodnuta, že se stanu herečkou. Natáčela jsem od třinácti, tohle mě neodradilo, muselo se to vydržet. Dneska se tomu směju."
