Herečka pražského Činoherního klubu Nela Boudová (39) zazářila ve Vratných lahvích coby energická profesorka matematiky a lovkyně mužů. Velkou část role odehrála v erotickém prádle. Ve skutečnosti má partnera pouze jednoho, ale přísného. Zakázal jí totiž, aby se o něm zmiňovala. Zato o svých dvou chlapečcích, Andrejovi a Daliborovi, se rozpovídala s nadšením. S partnerem a otcem chlapečků jste se seznámila v Činoherním klubu, že? "Ano. Ale on nechce, abych o něm mluvila. Vůbec o tom nebudu mluvit. Jako kdybych žádného partnera neměla." Prozradíte alespoň, jaký je otec? "Skvělý. Synům se věnuje neuvěřitelně. S tím starším se učí na violoncello, a přitom na něj sám hrát neumí, musí se to sám učit." Co takhle svatba, bude? "Nevypadá to. Bez svatby jsem to vydržela doposud a vše nasvědčuje tomu, že to bez svatby vydržím i dál. Hlavní je, že oba chlapečci se mají skvěle, jsou nádherně rozmazlení. Andrej mi v šesti letech řekl, že bude violoncellista a já to prostě nepodceňuji. Sama jsem rodičům v šesti letech oznámila, že chci být herečkou." Není violoncello větší než on? "Ne, malinko menší. Měli jsme maďarské, poloviční, nyní máme české z Lubů u Chebu. A až bude mít velké violoncello, tak ho bude nosit maminka. Budu chodit za ním, aby se s tím chudáček nemusel tahat." Míří také na konzervatoř? "No, když si uvědomím, jak ti lidé, kteří hráli na hudební nástroje, museli strašně makat... A my herci jsme se tam lážo plážo pofl akovali, spoustu času jsme trávili v Depresu, to je kavárnička naproti konzervatoři, psali jsme si omluvenky a ve škole se chovali jako pubertální parchanti. Co bych teď za to dala, kdybych si mohla sednout na přednášku o dějinách divadla a tiše naslouchat." Hitem poslední doby jsou Vratné lahve, ale svého času to vypadalo, že vůbec nevzniknou. Byla jste tehdy zklamaná? "Já tyhle věci zase tolik neprožívám. Naopak jsem byla velmi překvapená, když se to pak realizovalo. V dnešní době je to normální – byla jsem obsazená minimálně do pěti fi lmů, které se pak nerealizovaly. To patří k profesi. Na herectví musí mít člověk povahu, nesmí to brát tak vážně a sebe taky ne. Nemůže se trápit tím, když nedostane roli on, ale kolegyně, když nevznikne projekt, který měl vzniknout. To jsou věci, které se s věkem dají naučit." Jak? Tvrdým duševním tréninkem? "Nevím. Doufám, že to není tvrdý duševní trénink, ale moudrost." Zakřičí si občas režisér Jan Svěrák? "Rozhodně ne. Je velmi milý a pečlivý, kultivovaný. A na ten film bylo hodně času, proto byla poklidná atmosféra. I když režisér to má vždycky s námi herci těžké. Být hercem není zas tak zlé." Přestože hrajete v erotickém prádle erotickou fantazii hlavního hrdiny? "Tak nebyla jsem tam nahá. Cítila jsem se úplně normálně jako při každé jiné scéně." Když jste fi lm pak viděla, co se vám honilo hlavou? "Musím přiznat, že jsem z toho byla taková špatná. Protože mně ten fi lm přišel velice smutný. Přemýšlela jsem o stáří, o vztazích ve stáří... Myslím, že takhle pesimistický pocit z toho měl málokdo. Chvíli jsem neměla vůbec chuť mluvit, myslela jsem samozřejmě na své vlastní stáří (směje se)." Hrajete matikářku, což nemusí nutně znamenat, že máte k matematice kladný vztah. "Ne, vůbec. To je mínus, úplně mimo mě. Kdybych nedělala konzervatoř, tak ten gympl asi neudělám. Andrej je na tom velmi podobně a vidím, jak to v tom mozečku pracuje jen jedním směrem, a ten druhý je úplně omezený. Bůh naděluje spravedlivě, někde dá, někde ubere. Cvičím si na synovi trpělivost. Až teď bude ve třetí třídě, tak se pomalu budu muset učit matematiku zároveň s ním." Tam je ta hranice? "Tam někde je ta hranice. Ale zase já jsem žila v NDR, chodila jsem v NDR od šesté třídy do školy a nebyla jsem schopna vnímat matiku v tom jazyce. Zůstaly tam velké mezery. Doufám, že se to teď s dětmi doučím." Líbilo se vám v NDR? "Byla jsem strašně nešťastná, trpěla jsem tam jako zvíře. Od té doby jsem nikdy v Berlíně nebyla, mám k tomu městu od dětství averzi, nerada na ně vzpomínám. Vždycky jsem myslela jenom na to, kdy už pojedu do Čech, a počítala jsem dny. Cítila jsem se být velkou vlastenkou. Stávala jsem u okna a snažila se naladit české rádio, ale nedalo se chytit." Rodiče věděli, že se tolik trápíte? "Myslím, že to věděli, ale co měli dělat? Kde mě měli nechat? Brali to tak, že je to úžasná životní zkušenost, že se naučím německy, to měli pravdu. Já se taky teď v zemích, kde se německy mluví, cítím jako doma. A když jsem točila s Němci, tak jsem to využila, ale nevím, jestli to za ty tři roky dětství stálo... Myslím si, že ne. Nějak jsem to prostě překonala. Po těch dvaceti letech už je to za mnou (směje se) a teď Berlín ráda navštívím, protože to je asi úplně jiný Berlín, než znám." Jak na vás tehdy zapůsobili němečtí učitelé? "Byli na mě milí. Dokonce jsme měli chemikáře, který dětem vysvětlil, že na mě musí být hodné, protože Němci spáchali na Češích velké zlo, měl k nim tehdy proslov. Jenže já jsem měla v hlavě utkvělou myšlenku, že chci domů, a nic jiného mě nezajímalo." Do Prahy se vám podařilo dostat kdy? "Šla jsem na konzervatoř, rodiče zůstali v Německu. Prožila jsem divokou pubertu, asi jsem řádila, protože když se rodiče vrátili, byli ze mě vytřeštění. Zkrotit už mě nemohli. Stala jsem se rychle samostatnou. Vyhovovalo mi to, ale svým dětem bych to nikdy nedovolila." Vaším hlasem mluví mimo jiné i Julia Roberts. Jak jste k ní přišla? "Režisérka Marie Fronková si mě obsadila do Pretty Woman, tím to začalo. Jsem na Julii zvyklá. Když ji vidíte v každé smyčce mnoha fi lmů třikrát za sebou, trochu poznáte její duši. Líbí se mi, jak hraje. Slyšela jsem, že v civilu je prý hrozná hysterka. Mám zkušenost, že herečky, které na mě na plátně působily nejklidněji a nejjemněji, byly vždycky hysterky. Ale nemohu jmenovat, mluvím o českých herečkách." Letos vás čekají kulaté narozeniny. Jste s nimi smířena? "Já si připadám teď líp než ve dvaceti. Rozumnější. Čím jsem starší, tím lépe se cítím. Jestli s věkem přijde moudrost a klid, je na co se těšit."