Málokdo tuší, že Štěpánka Haničincová nebyla jedináček. Její bráška Josef ale tragicky zahynul v deseti letech. V knize Dvojjediná Štěpánka Haničincová její autorka Šárka Horáková popisuje podrobnosti. Dětství prožila v Heřmanově Městci, v Židovské ulici, maminka pracovala v továrně na obvazy a přivydělávala si uklízením. Otec byl švec, krásný muž a alkoholik. Když byl opilý, dusil ji peřinou, musela sedět v koutě, na rukou nasazená ševcovská kopyta... Za války začali mizet z Židovské ulice židovští kamarádi, tatínek odešel do říše. V pětačtyřicátém, když končila válka, prošla jejich městem fronta a lesy byly plné munice a granátů po prchajících Němcích. Štěpánčin o čtyři roky mladší bratr Josef při hře s granáty zahynul a maminka se pokusila o sebevraždu. Naštěstí ji vzkřísili. Rodiče se rozvedli a Štěpánka "dostala" nového tatínka a dvě nevlastní sestry, s nimiž si nerozuměla, a pak přišlo stěhování do České Lípy. Následoval další maminčin rozvod. Matka nechala patnáctiletou Štěpánku u známých, sama pracovala v Mimoni. Pak se zase stěhovaly, už samy dvě, do Děčína, a vyráběly karnevalové masky. Štěpánka se dostala na obchodní akademii, našla celoživotní přítelkyni Ilonu Maternovou a začala se věnovat ochotnickému divadlu. V té době se její matka vdala potřetí a naposledy. Když ten poslední tatínek, který zůstal jednou provždy jejím skutečným otcem, v šedesáti letech umíral, měl pod polštářem Štěpánčinu fotografi i a provaz s okem. To kdyby nevydržel bolesti své choroby. Štěpánka odmaturovala v černých šatech s krajkovým límečkem a chtěla se přihlásit na divadelní fakultu, což jí matka nedovolila.