V patnácti vydala první album. V devatenácti porodila syna. Natočila tři desky, napsala 2 knihy a 2 sbírky básní. Natálka Kocábová (23) má svérázné názory i postoje k životu. Jak zvládá studovat a vychovávat dítě? Jaký má vztah s tátou Michaelem Kocábem? A neschází ji volnost? Co se vám vybaví, když si vzpomenete na své těhotné bříško? "Tlustoprd a tlustoprd, popřípadě bagr. Být těhotná je krásné, ale nesmíte jako já přibrat 26 kilo. Byla jsem fascinovaná, že tělo, který mi tehdy přišlo tak odporné, je schopno stvořit něco tak božského, jako je dítě. Bylo to něco až osvíceného. I s těmi 26 kily navrh..." (směje se) Jakým zážitkem pro vás byl samotný porod? "Je to zážitek srovnatelný snad jen s přistáním UFO! Chtěla bych si ho do třicítky ještě minimálně dvakrát, lépe však třikrát, zopakovat." Vážně tolikrát? A budete pak stíhat i něco jiného než děti? "Proč ne? Nikdy jsem neudělala tolik práce, jako co se malý Vinnie narodil." Čím myslíte, že to je? "Zjistila jsem, že čas se dá i plánovat a pak toho stihnete mnohem víc. Okolnosti mne donutily neodsouvat všechno na později, i když se o to neustále pokouším. Jsem z těch lidí, co všechno určitě udělají hned zítra... Ráno..." (směje se) Takže s novým postojem bez problémů stíháte péči o syna, studium FAMU, psaní, zpívání i domácnost? "Já bych řekla, že se to dá stíhat dobře, i když můj partner by vám asi řekl něco jiného... (směje se) O vztahu se Štěpánem mluvíte jako o fatálním. Jak jste vy dva potkali? "Docela prozaicky - ve třídě. První den, co jsem tam přišla, mi přistála vlaštovka na hlavě. Byla Štěpánova a já si přišla důležitá, že ji namířil zrovna na mojí hlavu. Pak nám trvalo asi pět let, než jsme se dali dohromady. Teď jsme spolu už sedm let." Čím vás Štěpán tenkrát nejvíc okouzlil? "Už na první pohled se mi líbila jeho tvář. Vůbec mi doteď připadá celej krásnej. Má složitou osobnost a to mě fascinuje. I když se spolu někdy hádáme, protože já jsem někdy docela nesnesitelná a náladová." Čím vás dokáže opravdu vytočit? "Detaily prozrazovat nehodlám, ale známe se tak dlouho, že se umíme se vytáčet jako opravdoví profesionálové. Ovšem nikdy nám to nevydrží dlouho." Stále ještě oba studujete. Jak zvládáte placení složenek a starosti o společnou domácnost? "Je jasné, že nám po dobu našich studií hodně pomáhají rodiče." Prohlásila jste, že svatbu jen kvůli dítěti neuznáváte. Plánujete, že se někdy se Štěpánem vezmete? "Nemám ráda, když se svatba bere jen jako úřední formalita. Svatba by měla být nejdůležitější rozhodnutí v životě. Máme čas. Je nám 23 a kdo se dneska žení ve 23 letech?" Říká se, že si dcery vybírají životní partnery podle vzoru svých otců. Co má Štěpán společného s vaším tatínkem Michaelem Kocábem? "No, to nevim. (směje se) Toto tvrzení ale bylo nedávno vyvráceno teorií, že si člověk ve skutečnosti vybírá partnera podle osoby, s níž měl nejbouřlivější vztah v dětství. Což by sedělo. Štěpán je totiž povahově až směšně podobný mé sestře, takže jsem si ho vybrala podle ní. Proto jsem na něj tak vázaná. To prosím není vtip, to je čistá pravda." V čem vás váš táta nejvíc do života ovlivnil? "To bych tady seděla tři dny. S mámou nám dali všechno, co mohli. Vymazali ze slovníku pojem stereotyp a táta nám předvedl takový divadlo, že jsme z toho blbý doteď. Má smysl pro životní show. Řídí se heslem, že ať se stane cokoliv, ať je z toho aspoň pořádnej nářez. A takhle bych já taky chtěla umět žít." A jaká je vaše maminka? "Všechny tři holky jsme na ni šíleně fixovaný. Ona je ztělesněným mateřstvím. Vždycky byla a je pro nás základnou, takovým sluncem domova. A bude vždycky. Navíc je s ní velká zábava a je taky úžasně střelená..." Jaký je váš otec jako dědeček? Když potřebujete, hlídá, povídá pohádky, uspává, vychovává? "Táta s Vinniem tancuje, zpívá, kouká na filmy a hraje hry. Ještě ho naučil, jak má správnej chlap smrkat, když nemá kapesník... Je to sranda." Jste známá dcera známého otce. Vadí vám tenhle punc, nebo spíš pomáhá? "Oboje, ale ve výsledku si myslim, že to napáchá víc škody. Lidi vám nikdy úplně neodpustí, že máte za sebou někoho, kdo vám na začátku pomůže. A dávájí vám to neustále sežrat, protože si myslí, že na to mají nějaké občanské právo. Uhájit si pak vlstní cestu je mnohem těžší." V patnácti jste vydala první album. Nezamotala vám popularita hlavu? "Popularita, ne. Na tu jsem byla zvyklá od táty. Problém byl v tom, že jsem se musela postavit na vlastní nohy, za svý malý jméno a začít tzv. úřadovat jako dospělá. Na to jsem nebyla připravená a to bylo pro mě nejtěžší." Vydala jste už 2 knihy a 2 básnické sbírky. Kde berete inspiraci? "Všude! Já musím pořád psát, jinak bych se udusila. Je to moje primární potřeba a vždycky byla. Intenzívně píšu od osmi let, kdy jsem napsala první povídku, která skončila strašnou smrtí nějakého krále. Ty papírky jsem si převázala červenou stužkou a pak doma oznámila, že se ze mě stala spisovatelka. A tak už to zůstalo." Mohla byste se uživit tím, že vydáváte desky a píšete? "Ne. Určitě ne, pokud si budu tvořit jen to, co chci. Už uvažuji jakou nomální práci bych mohla dělat." A co by to mohlo být? Co třeba zkusit novinářku? "Novinařina je možnost, ale já neumím být moc objektivní. Jako mnozí jiní bych si ráda otevřela kavárnu, nebo klub, ale to je asi trochu naivní plán." Kde naberete největší sílu, když se cítíte na dně? "Nikde. Rozčiluju se, zanadávám si, pustím si Eminema a jedu dál. Občas se rozčiluju, vztekám a hádám ve svých knihách. Něco mě štve a tak si to tam sama se sebou vyříkám. V tu chvili vůbec neberu v potaz, ze to bude někdo číst." Po čem, Natálko, opravdu toužíte? "Posunout literaturu dál. Vážně. To je takový můj nejromantičtější sen. Nesnít jen o dobrém životě, lásce a zdravých dětech.... Nesníte někdy o tom, že jste bezdětná, nezadaná a stejně jako spolužačky paříte až do rána? "Někdy mi ta volnost chybí, ale jen někdy. Mám plnější život, a taky s Vincentem tak trochu dospívám. Učim se za pochodu a to má hodně do sebe. Je to živelnější, než mít dítě podle plánu a věku. A pak - jít pařit až do rána můžu i dnes. Jen si to musím včas naplánovat."