Dodnes děkuje svému otci za to, že za ni vyplnil přihlášku do soutěže Česko hledá SuperStar a poslal ji. "Tehdy jsem se bránila vším, čím jsem mohla. Teď jsem za to, co udělal, vděčná," přiznává Aneta Langerová (20). Žádná zakřiknutá holka, ale svéhlavá zpěvačka, které byla soutěživost vždycky cizí. Veřejnost si s přehledem získala a zatímco se za mnohými 'superstáry' voda zavřela, Aneta sbírá v hudebních cenách jednu sošku za druhou. I když jen do krabic... Jak se změnil její život? Co pro ni znamená rodina? Kdy jí chybí maminka? Nechtěla jste zapadnout do současného showbyznysu a slovo držíte. Od počátku si jdete vlastní cestou. Po kom jste tak svéhlavá? "Paličatost mám po tátovi. Stojí si za svým, když ale nemá pravdu, dokáže to přiznat a zasmát se tomu. To je fajn a myslím, že to mám stejně. Potřebu cítit svobodu mám zase po mámě. Ona byla svobodomyslný člověk v naší rodině. Jakmile mě někdo do něčeho tlačí: Ty půjdeš do toho rohu a budeš dělat tohle, okamžitě se začnu bránit. Je mi to strašně nepříjemný. V těch sedmnácti, kdy jsem vyhrála SuperStar, mi s tím hodně pomohla rodina." Po kom jste podědila hudební talent? "Máma měla obrovský cit pro muziku. Hrála na klavír, na kytary, zpívala v kapelách. To ona mě v šesti sedmi letech přihlásila na různé hudební kroužky, abych k tomu trošku čichla. Bylo to pro mě zásadní." Muselo být pro vás těžké přijít o maminku tak brzy. Kdy na ni nejčastěji myslíte? "Pořád si pamatuju, jak jsem v těch čtrnácti ztratila ten fyzický kontakt. Mám to v sobě a protože mě k hudbě přivedla ona, vzpomínám na ni hlavně při koncertech, když zažívám nějaké štěstí a je mi líto, že tam není. Hrozně bych chtěla, aby to sdílela se mnou a viděla, že její dítě je šťastný. Třeba to ale odněkud vidí..." Věříte tomu? "Uklidňuje mě to. Říkám si, že to nemůže nikdy skončit, pokud je uvnitř v srdci. Možná tam nad námi něco je..." Jaký jste měly vztah? "Vzhlížela jsem k ní. Vždycky mi říkala: Ať se stane cokoliv, přijď, nějak to vyřešíme. Cítila jsem v ní velkou podporu a důvěru. Byl to otevřený vztah, hrozně hezký. Máma pro mě byla velká kamarádka." Táta nebyl kamarád? "Táta byl hodný, ale v kamarádství a svěřování jsem tíhla k mámě. Snažil se nás naučit disciplíně, hodně s náma sportoval a byl přísný. Jako dítěti mi bylo nepříjemný, že mě někdo peskuje, dnes jsem za to vděčná. Teď máme s tátou krásný vztah, který se změnil i tím, že jsem dospěla. Má ke mně určitý respekt, ví, do čeho mi může zasahovat, a do čeho ne. Je hrozně fajn." S bratrem Nikolou (30), který vám dělá managera, k sobě máte hodně blízko. Jak si rozumíte se sestrou Denisou (30)? "S bráchou máme intenzivnější vztah, protože spolu trávíme mnohem víc času. Jsme na sebe zvyklí, máme se rádi. Od těch čtrnácti se o mě nádherně staral, pomáhal mi, abych nemusela tolik myslet na to, co se stalo s mamkou. Měl mě jako vlastní dítě a to mu chci jednou vrátit. Se ségrou máme taky nádherný vztah. Je po tátovi cílevědomá a se školou ze mě vykřesala maximum. Díky ní jsem na pražské obchodní akademii dokončila třeťák." Vždycky jste měli k sobě tak blízko, nebo jste se stmelili, když vaše maminka odešla? "Rodina je pro mě základní kámen. Je to to nejvíc, co v životě mám. Vždycky jsme věděli, že se o sebe můžeme opřít, v té době jsme si to spíš uvědomili." A co láska? Máte ve své blízkosti člověka, který je víc než jen přítel? "Lásky je všude dost, jenom ji vnímat... (směje se) Přátel mám hodně a jestli je někdo víc než přítel, to bych nechala tady v tomhle okruhu." Říkáte, že kdybyste dělala hudbu pro peníze, hodně byste se v sobě zklamala. Určitě je ale příjemné nemuset obracet v ruce každou korunu. Jak s vydělanými penězi nakládáte? "Starám se o ně sama, snažím se s nimi hospodařit, a zbytečně je nerozhazovat. Šetřím, ale nejsem až tak starostlivá, kdo ví, co bude za pár let." Co nejdražšího jste si pořídila? "Systém na nahrávání muziky. Výkonný počítač, klávesy, programy... Dělá mi radost, jak to nádherně voní novotou - to miluju. (směje se) A také to, že díky všem těmto věcem můžu sama něco vytvořit. K tomu jsou peníze dobrý. Nebo když se chci vydat na výlet, tak se tam jedu podívat. Hrozně moc chci cestovat, ale zatím se mi to nepovedlo v takové míře, v jaké bych chtěla. Času je málo." Co jste za své první vydělané peníze pořídila taťkovi a sourozencům? "Minulý rok jsme koupili tátovi dobrý auto. Chtěla jsem mu dát dárek, o kterém jsem věděla, že ho potřebuje a že si ho sám nekoupí, protože pořád říká: To je zbytečný. Bráchovi jsem vždycky slibovala, že mu postavím dům. Nemyslím palác, maličký, někde v přírodě. Ještě něco našetřím a pak mu ho nečekaně nechám postavit." (směje se) Vy byste nechtěla bydlet v nějakém domku, v přírodě, kterou máte tak ráda? "Určitě bych jednou něco takového ráda měla, malého, ale s obrovskou zahradou, kde by se proháněli dva psi. Jsou to nádherné, čisté bytosti a od té doby, co spolupracuju se Světluškou, tíhnu k retrívrům." Zmínila jste Světlušku. Proč pomáháte zrovna nevidomým? "Není to z toho důvodu, že bych měla ve svém okolí někoho nevidomého, vyplynulo to z nabídek na spolupráci s nadacemi. Tahle na mě od počátku působila jako že k sobě patříme. Moc bych si přála, aby se nevidomí zapojili do normálního života. Kavárna po tmě je skvělý model ideálního propojení těchto dvou světů. Celé se to obrací. Vidomí jsou vlastně nevidomí. Vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži a je to fakt nádherná věc. Hodně mě zaujala zvuková složka. Ve tmě člověka nevidíte, jen vnímáte jeho hlas. Denně slyšíme kolem sebe různé hlasy a vůbec si neuvědomujeme, jak moc jsou hezké. Teď budeme zrovna s nevidomými začátkem června otevírat další Kavárnu POTMĚ v centru Prahy. Už se na to moc těším." Určitě dostáváte stohy dopisů s prosbami o pomoc. O co vás lidé žádají nejčastěji? "Většinou o peníze. Pohybuje se to okolo těch sto dvě stě tisíc korun na nejrůznější věci. Někteří lidé považují za samozřejmost, že jim je pošlu. Když se to stane, úplně mě z toho mrazí. Ráda bych pomohla, ale kdybych měla zjišťovat, jestli jsou všechny žádosti pravdivé, tak nic jiného nedělám. Proto jsem se rozhodla podporovat jednu věc, kde vím, kam peníze jdou." Za pár dní vyjde vaše nová a dlouho očekávaná deska Dotyk. Dáte si na chvilku oddych? Čas jen pro sebe? "Sama sobě jsem se dostatečně věnovala během desky. Hlavou se mi honila spousta myšlenek... Píšu tak trošku v nerealitě, takže to byly různé sny, které jsem míchala s realitou. S tím jsem si hodně hrála." Čerpala jste z nějakého skutečného snu? "Ve většině případů ne, ale jednou se mi zdál sen, že jsem někdo úplně jiný než jsem. O tom jedna písnička také je. Bylo hrozně fajn, že jsem mohla tenhle pocit použít. Ve snech je možné cokoliv, takže to byly takové nadějné myšlenky. Je hrozně důležité, aby lidi měli naději a cítili ji." Kdy se vám nejlépe skládalo? "Noc je všeobecně inspirující, proto také většina textů v noci vznikla." V jak hluboké noci? "Hodně hluboké. Jedenáctá, čtvrtá pátá hodina ranní... Když jsem si šla lehnout, něco se mi začalo honit hlavou, tak jsem vstala a šla psát. Stejně už bych neusnula. Všichni v rodině jsme takové noční sovy, takže mi to bylo přirozený a příjemný." Jak jste se pak donutila vstát z postele? "Až když zazvonil osmý budík. (směje se) Mám je všude okolo postele, protože nejsem schopná vstát na popud jednoho. Když jsem pracovala na desce, čas jsem si řídila podle svého - ráno jsem déle spala a v noci pracovala. Teď je těžký otočit to do normálu, ale vstávání jsem nikdy neměla ráda." Máte nějaké zažité ranní rituály? "Musím mít dobrou snídani, abych se dostala z pelechu. A čaj, takové to zahřátí na začátek dne. Ráno zvítězí jedině anglický silný černý čaj, někdy s mlékem, ale mám ráda i exotický čaje. Bez tohoto začátku nevytáhnu paty z domova." Když nemusíte vstávat, s chutí si zalenošíte? (směje se) "Dokážu si to dopřát. Nejsem typ člověka, který musí za každou cenu okamžitě začít pracovat. Když to jde, odpočívám, protože unavený člověk je nepoužitelný." Od SuperStar uběhly více než dva roky. Za tu dobu jste stihla posbírat spousty cen. Ještě bojujete s pocity, že si je nezasloužíte? "Necítila jsem se tak, že bych si něco zásadně zasloužila, spíš jsem to vnímala tak, že tu práci za mě někdo odvedl. O to víc jsem se styděla vzít si sebevědomě cenu, říct díky a odejít. Teď už je to lepší. Uvědomila jsem si, že Lidi to chtěli a proto jsem jim tam přišla slušně poděkovat." Máte je někde vystavené? "Některé jen tak stojí u bráchy v kanceláři, ale většinu z nich mám po krabicích. Pro mě jsou symbolem podpory a toho, že lidi chtějí, abych tady byla, ale nechci je vystavovat do vitrín, které ani nemám, a nějak se jimi chlubit..." Pár jste jich vyfoukla stálici Lucii Bílé. Panuje mezi vámi příměří, nebo spíš rivalita? "Náš vztah není nijak zásadní. Když se vidíme, pozdravíme se, prohodíme pár slov, ale každá si jdeme svou cestou." Vždycky jste snila o společném duetu. Stojíte o něho ještě? "On to nebyl úplně tak sen. Spíš na mě Lucka v dětství dobře působila, líbila se mi a ráda jsem ji poslouchala. Jak jsem se do muziky víc a víc dostávala, našla jsem si svoji cestu. Pro mě není vůbec aktuální, že bych s ní chtěla zpívat duet." V každém případě máte stejně jako Lucie voskovou kopii v pražském muzeu figurín. Už jste se na ni byla podívat? "Viděla jsem ji pouze vyfocenou v novinách a vůbec jsem se v ní nepoznala! Jen jsem valila oči..." (směje se)