Vytvořili spolu komickou dvojici - natvrdlého zpěváka a vehementního profesora. Poprvé spolu vystoupili v roce 1971 v pořadu Možná přijde i kouzelník a jejich humor národ miloval. Loni spolu ještě natočili silvestra, chystali další scénky, ale vše skončilo. Karel Černoch a Jiří Wimmer. Oblíbeného komika letos v lednu při nesprávném přecházení porazil autobus. Měl v krvi 2,44 promile alkoholu. "Jirka byl velmi nemocný. Někdo tomu říkal opilství, ale on byl nešťastný, smutný a depresivní," zavzpomínal na svého kolegu Jiřího Wimmera zpěvák Karel Černoch. * Smrt vašeho kamaráda a kolegy vás asi dost zasáhla...
Zasáhla mě smrt mojí matky, která zemřela deset dní po tom, co se to stalo s Jirkou. Jeho smrt mě nezasáhla v tom smyslu, že bych se zhroutil. Vykolejilo mě to, ale mnohé věci mi docházely až později. * Kdy jste se o té tragédii dozvěděl?
Asi patnáct minut poté. Zavolali mi z televize, jestli se k tomu chci vyjádřit. Nic jsem netušil. Vy to nevíte? - divili se a já to položil. * Co ho vlastně trápilo?
Míval deprese, kterými trpí lidé úspěšní ve své profesi, ale vnitřně jsou stále na pochybách. Potvrzoval klasický příběh komika, který rozdává smích, sám však má chvíle, kdy byste ho nepoznali. Byl ale schopen se od toho odrazit a vymýšlet legraci. Měl bohužel recidivy, vydržel tak čtvrt roku nepít, pak přišla slabá chvilka a už v tom zase lítal. * Toho čtvrt roku se vůbec nenapil?
Ano, naprosto abstinoval. * Vy sám žádné slabé chvilky nemáte?
Já ne. A pokud něco přijde, dokážu si sám pomoct. Jirka to nedokázal. I když byl ženatý, byl vlastně sám. Byl velice uzavřený a otevíral se v situacích, kdy to člověk nikdy nečekal. Vždycky to bylo v době, kdy se vyléčil, měl zase chuť do života. Byl po endoprotéze a to mu dodalo novou sílu. Měl také spoustu nápadů, v hlavě nosil tři čtyři scénáře. Pak ale začala jeho křivka klesat a stačilo, aby mu nějaký kamarádíček nabídl pivo. * Stačilo přece jenom říct - ne!
Bylo to silnější než on. Mluvil jsem s několika lékaři a ti mi řekli, že alkoholismus je těžko léčitelná nemoc. Člověk musí především změnit prostředí a to Jirka nemohl. Pohyboval se neustále mezi lidmi, kteří ho zvali na pivo, byl v bludném kruhu. A já jsem s ním zase tak často nebyl, abych ho uhlídal. * Jak to vlastně mezi vámi fungovalo?
Třeba jsme se dva měsíce neviděli, nevěděl jsem, co dělá, ale pak jsme se sešli a jako bychom se rozešli včera. Jirka žil několik životů a jeden z nich bylo to moje kamarádství, kolegialita, kdy jsme spolu jezdili na vystoupení. Napojili jsme se a žádná pauza nebyla znát. Vždycky trousil své zážitky. V poslední době měl trochu problémy v manželství, a tak se svěřoval. Tajil to, ale vozil s sebou tašku s pivem, a když měl velké deprese, zavřel se do bytu a nikoho k sobě nepustil. * Vás nakonec ale ano...
To se stalo asi dvakrát. * Jak jste mu mohl pomoci?
V podstatě nijak. Jen jsem se snažil působit na něj trochu jako psychoterapeut. To by asi udělal každý. * Co vám říkal?
Nic, seděl, mlčel a plakal. Pořád dokola si pouštěl jednotlivé díly Kouzelníka. Říkal jsem - Jirko, tím nic nevyřešíš, musíš se koukat dopředu, je to hotové dílo, ke kterému se můžeš vracet, ale ne se tím opájet. On to pořád prožíval znovu a znovu, měl takový bolestínský vztah k těm scénkám, že jsou jako jeho děti. * Myslíte, že mu někdo vůbec mohl pomoct?
Určitě někdo, s kým by měl přímý rovný vztah. A Jirka takovou dívku kdysi měl, vrátil se k ní a všechno se to začínalo zklidňovat. Bohužel to zrušila tahle tragická nehoda. O koho jde, vám neprozradím, Jirka si to nepřál. * Kdy jste ho naposled viděl?
Na vystoupení kolem 20. prosince. On nebyl typ, který by posílal nebo vyžadoval nějaká vánoční nebo novoroční přání. Vánoce a Nový rok trávil zvláštně. Mám pocit, že byl častokrát sám, hlavně v době, kdy neměl ujasněné vztahy. Chtěl vlastně být na svátky u své bývalé rodiny a to se nevedlo. * Koho tím myslíte?
Jeho bývalou ženu Sváťu a také dceru Míšu. Ta byla propojovacím článkem, protože Jirka nebyl schopen se Sváťou komunikovat. Ani nevím dobře proč. Když jsem se ho zeptal, neodpověděl. Řekl jen to, co sám chtěl. Vždycky byl takový, věci si schovával na jiné časy, aby tím člověka ochromil. Jeli jsme třeba autem na vystoupení do Opavy a celou cestu jsme mlčeli. Až kousek před Opavou jsem mu sdělil, že u pumpy vezmu benzín, a on najednou řekl - Kájo, zastav, já si tady koupím polárkový dort! Koupil si ho a ten dort byla rozbuška, která odpálila naši normální komunikaci. Kdybych se snažil a zjišťoval, co mu je, tak by mi neodpověděl, nebo mě odbyl jednou větou a zase by mlčel. * Už je někde pochovaný?
Ano, i tohle se už vyřešilo. Leží na pražských Olšanech v rodinné hrobce.