Hvězda TV Prima: Fanynky mě po ulici zatím nehoní. Hodně se teď o něm mluví v souvislosti s tím, že je okouzlující. Jakmile se Viktor Limr (32) objevil v seriálu Rodinná pouta a později Velmi křehké vztahy televize Prima, ženy u obrazovek zpozorněly. Na scéně se objevil nový milovník... Avšak zatímco je seriálový doktor Kratochvíl ženatý, jeho představitel na otázku ohledně sňatku prohlašuje: To zatím není nic pro mě! Když jste se objevil v Rodinných poutech, zamávalo to s vámi nějak? Nepociťuju to. Byl jsem rád, že budu hrát v seriálu. Jednak kvůli penězům, a taky že se naučím hrát před kamerou, což je úplně jiná disciplína než divadelní herectví, a já ji do té doby moc neužil. A že bych se nějak prudce změnil? Na to jsem se ptal i svých blízkých lidí a prý ne, nic zvláštního se se mnou neudálo. Zvláštní pocit ovšem je, když mě poznávají lidé na ulici. Někdy je to příjemné, někteří lidé se dokonce odváží a osloví mě, což obdivuji, to bych nikdy neudělal. Na jiných to zase poznám podle toho, jak se na mě podívají, že se třeba i usmějí. No a někdy člověk ani neví, jestli se na vás lidé dívají jako na kolemjdoucího, nebo jestli vás poznali. Maskujete se? Někdy si třeba v metru radši vezmu černý brejle, protože se mi to nechce pořád vnímat, jako že mě někdo sleduje. Dobrá je i kapuca. Ale nehoní mě davy po ulici (směje se), ani nemyslím, že by něco takového mělo nastat. Objevily se zamilované divačky? Pokud mi přicházejí nějaké vzkazy, tak jsou většinou velice decentní a příjemné. Rád na ně odpovídám, pokud jsou rozumné. Byly tam i nějaké kuriozity, jako že by mě někdo chtěl mít doma nebo něco takového. Naznačila vám přítelkyně-lékařka, že se v seriálu dopouštíte z odborného hlediska řekněme drobných chybiček? Jo, stalo se to několikrát. Já jí vždycky vysvětluju, že do seriálu patří ty emoce, ten smutek z nepodařených operací, že to musíme všechno tak vážně prožívat. Petra namítá, že v nemocnici je to prozaičtější, všednější, je to tam takový denní chleba. Nebo když říkáme nějaké odborné názvy, tak prý je znát, že je nepoužíváme běžně. Kdežto když to řekne lékař, pomalu ani nezaregistrujete, že řekl cizí slovo. Říkáte ta slova správně, a přesto jinak? My je říkáme správně, a přesto to zní, jako kdyby někdo, kdo se vůbec nezajímá o fotbal, najednou začal vyjmenovávat jednotlivé hráče. Třeba to bude říkat správně, ale bude stejně jasné, že tomu vůbec nerozumí. Tohle poznají fakt jenom profesionálové. Vaši přítelkyni to rozčiluje? Rozčiluje? Spíš si z toho dělá srandu. Tuhle jsme přišli v Krumlově do hospody a personál mě poznal, dělali si legraci, že jsem si s sebou přivedl sestřičku. Ona povídá: Tak to je bezva, šest let studuju medicínu a pak je ze mě sestřička. Ještě k tomu od herce! Sledujete sám sebe v televizi? Většinou nemám čas, hraju, bývám v divadle. Když teda náhodou už jsem večer doma, tak se podívám. Viděl jsem dohromady, za tu dobu, co točím, asi tak čtyři díly. Zbývá vám alespoň maličko času na partnerku? My jsme od začátku spolu s tím, že žijeme každý v jiném městě, já v Praze, ona v Plzni. Od začátku, co se známe, jsme věděli, že tenhle problém budeme mít. Ale čas si na sebe vždycky uděláme. A to ještě ke všemu hrajete v kapele Chichotaj. Jak jste si hledal cestu k hudbě? Odmalička jsem si hrál, že hraju na kytaru. Vzal jsem badmintonovou raketu, pustil jsem si desku a přehrával jsem si v duchu celý koncert. V patnácti jsem dostal k Vánocům první španělku, na tu jsem se začínal učit hrát takové ty Petry Nováky. Potom jsem začal poslouchat tvrdší hudbu, hlavně punk, s tím přišla potřeba mít elektrickou kytaru. V šestnácti jsme s bráchou založili první kapelu. Dívky vám padaly k nohám... Já nevím, to by musely říct ty holky, možná to pro ně bylo něčím zajímavé. A samozřejmě že my to i teď děláme zčásti taky kvůli tomu, to si otevřeně přiznáváme, i když máme své partnerky. Partnerkám to také přiznáváte? Ty to vědí. Kapela vaši nynější popularitu asi vítá. Myslím, že lidi, kteří koukají na televizi, asi moc na koncerty nechodí. Kapelu máme spíše jako koníčka, je nás tam víc herců a ani nechceme, aby se to spojovalo. Abychom si psali na plakáty: Znáte z Rodinných pout! Být hercem byl váš sen? Jako že bych si to přál odmalička? Ne, nebyl to můj sen. Úplně náhodou jsem se dostal do dramatického kroužku a pan učitel, který ho vedl, mě přesvědčoval, že musím dělat zkoušky na DAMU. Na gymnáziu jste býval pilný a svědomitý? Na gymplu jsem tomu učení moc nedával, bylo to pro mě vlastně utrpení. V pololetí se mi běžně stávalo, že jsem se ani nesnažil dotáhnout to na tu čtyřku, a zabral jsem až na konci roku, abych prolezl. Jaké předměty jste nenáviděl zejména? Všechny ty vědecké. Matika, fyzika, chemie, to nebylo nic pro mě. Poslechl jsem pana učitele a dělal zkoušky na DAMU. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, to bylo moje štěstí. Přijel jsem z Ústí vlakem do Prahy, a ani jsem nevěděl, kde ta škola je. U zkoušek jsem dostal bizarní úkoly, třeba jsem měl zahrát poštovní schránku. Co říkali vaši blízcí na to, že studujete herectví? Měli radost. Oba k umění tíhli, i když mají jiné povolání. Na mně se jim splnilo něco, co sami chtěli. Maminka hrála amatérsky divadlo a dobře zpívá, zamlada zpívala i v nějakých skupinách, hrála na flétnu, dokonce mě i učila jeden čas. Táta do toho amatérského divadla vymýšlel scénografii. Divadlo hrajete celé roky. Že už nevíte, co je tréma? Jsou to stejné nervy doteď. Když je premiéra a vy máte první výstup, tak dvě minuty předtím, než to začne... to bych nikomu nepřál, to je strašný. A je to čím dál horší. To vám potvrdí i starší herci, než jsem já. Když se představení potom rozjede, tak už je to dobrý. Ale ten okamžik při premiéře, předtím než člověk vyleze, ten je vždycky hroznej. Zvláštní směs napětí, trémy a očekávání. Vzpomenete si na nějaký jevištní horor? Když jsem hrál Hamleta v Plzni, technikář mi těsně před začátkem představení, když už jsem se soustředil v portále, shodil na hlavu čtyřmetrovou dřevěnou lať. Byl jsem v takovém šoku, že jsem mu ani nevynadal. Jenom jsem kroutil hlavou. Vylezl jsem na jeviště a ještě jsem měl rozsvíceno před očima. Třeba to bylo tenkrát dobré představení, i díky tomu. Nejste zaškatulkován jako smutný muž? Něco na tom bude, ale komedií jsem nahrál taky dost. Ale určitě k tomu režiséři někdy inklinují, hrál jsem vážnější typy, hrál jsem ve svém poměrně mladém věku lidi, kteří byli třeba o deset let starší. Jenže komedie mě baví víc než tragické věci. Měl jsem štěstí, hrál jsem hodně pestré spektrum. Takových třicet rolí. Co to s vámi udělalo? Mám radost, že hodně hraju. Ale netahám si to domů a nemotá se mi to. Jako že bych šel třeba po ulici a najednou měl pocit, že jsem Hamlet. Kristova léta klepou na dveře. Bilancujete? Člověk bilancuje podle mě už tak po té třicítce. Je to hranice, kdy se člověk musí zamýšlet, kam chce směřovat dál, není to taková ta bezmezná svoboda let předešlých. Jak se blížím ke Kristovým letům, měním svůj přístup k životu v tom smyslu, že se snažím k němu přistupovat mnohem zodpovědněji (směje se). Někdy je ta snaha dost marná. Jste už přemlouván ohledně sňatku? Ne, nikdo mě nepřemlouvá. Už to není věc tak neuvěřitelně vzdálená, ale není to nic aktuálního. Někdy si to zkouším představit a umím si to občas i představit. Dřív jsem si to neuměl představit vůbec.
Viktor Limr (32) Narozen v létě roku 1974 v Ústí nad Labem. Oba rodiče měli divadlo i hudbu jako velkého koníčka. Po gymnáziu vystudoval Viktor DAMU, po škole hrál v Mladé Boleslavi, poté tři roky v Plzni, kde zazářil jako Hamlet. Nyní hraje ve Švandově divadle na Smíchově, v televizi Prima ho vídáme jako charismatického doktora Kratochvíla v seriálu Velmi křehké vztahy, a ještě k tomu hraje na baskytaru v kapele Chichotaj. Ve volném čase, kterého není mnoho, se věnuje přítelkyni Petře, plzeňské dětské lékařce.
