Chtěla být baletkou nebo herečkou, stala se šéfredaktorkou a spisovatelkou. Chodí v černém, žije za Prahou, stihla se vdát i rozvést s exministrem Karlem Březinou, vychovává jejich dceru a už se jí splnila spousta snů, ne však ten zásadní, ten o princovi. Už se mučíte úvahami typu: Co si proboha vezmu na sebe na premiéru? Já se mučím úvahami, jestli tam vůbec půjdu. Přátelé mě nutí, abych určitě šla, různě mě přesvědčují, jedna kamarádka dokonce řekla, že když se odhodlám a půjdu, tak mi koupí šaty u Diora. To je pádný argument. Kdy vznikl nápad vaše knížky zfilmovat? Už strašně dávno, asi někdy před sedmi lety, kdy jsem potkala režisérku Irenu Pavláskovou. Seděly jsme naproti sobě a zjistily jsme, že máme stejně odstávající uši. Začaly jsme si povídat, hodně jsme si porozuměly, pak jsem Ireně dala přečíst svoje knížky a přišel nápad začít psát dohromady scénář. Skvěle se nám spolupracovalo - ono je hrozně těžké s někým psát dohromady, to je mnohem těžší než psát sám. Když se natáčelo - mluvila jste jim do toho? Vůbec. Ani jsem netoužila být na place, ve velkovýrobě filmu má každý svoji vlastní profesi a té se má držet. Až teď ex post musím říct, že když jsem film viděla, tak se mi moc líbil a přišel mi úplně identický s knížkami. Ale byla tam jedna scéna, která mě úplně trhala za uši. Ve scénáři nebyla, Ireně se asi zdála vtipná, tak ji tam dotočila: jak po přednášce sexuologa Weisse ženy zpívají něco o koních. A to mi teda dralo srdce, to jsem si říkala: Tohle jestli tam bude, fakt do toho kina nepřijdu, opravdu se propadnu, zem se otevře a pak se zase zavře. Klečela jsem před producenty, ať to proboha vystřihnou. Sama ve filmu také hrajete. Hrála jsem tam šéfredaktorku, ale řekla jsem asi dvě slova, možná tři. Takový štěk vám dali? Já jsem ale nechtěla žádnou velkou roli, ani bych to neuměla, ani bych se do toho necpala. Kdysi dávno jsem chtěla být herečkou, a tatínek říkal: To nejde, Barbaro, vždyť nejsi vůbec hysterická, nemůžeš být herečkou, když neumíš ukazovat emoce. Taky mě na tom děsí spousta těch rolí. Jednou jste koště, podruhé Hamlet, potřetí máte hrát zamilovaného nebo zas někoho, kdo se pověsí. Jak ty lidi můžou vůbec žít normální život? Přijít ráno do práce a muset tam s někým souložit... Mě by to zabilo. Teď si vemte, když je vám ten člověk odporný a vy se před ním musíte svléknout, protože to máte napsané ve scénáři. Já bych z toho zvracela tři dny předtím a tři dny potom. A byl váš tatínek spokojen s tím, že jste se dala na novinařinu? Ve své podstatě si nepamatuju chvíli, kdy by se mnou táta byl spokojen. Měl výhrady ke všemu, k mým partnerům, k mé profesi, k mým uším, k barvě mých vlasů, k hadrům, co nosím na sobě. Říkal, že bych měla dělat něco, kde bych musela víc používat intelekt, že v těch masmédiích jdu po povrchu a že je to lehká cesta k úspěchu. Že vám to sluší, to vám musel říci - aspoň jednou. Naopak (směje se). Říkal, že je to hrozný, že to je prostě neštěstí, že to je nějaký prvoplánový sexappeal, že bych měla cvičit, že bych se měla jinak oblékat. Jak jste se s tím vyrovnala? Srovnávala jsem se s tím takovým tím poživačnějším způsobem, stále jsem hledala jiné muže, kteří by mi říkali, jak jsem báječná a krásná. Od nikoho to samozřejmě nebylo tak důležité jako od toho táty. Na venkově se cítíte dobře? Původně jsem ten dům pořizovala pro svoje rodiče. Celý život jsem bydlela na Vinohradech, kromě roku v Nerudově ulici. Bohužel, osud tomu chtěl jinak, a když tatínek zemřel, pustila jsem vinohradský byt a přestěhovala se. Musím přiznat, že se mi po Praze stýská. Myslela jsem, že budete venkov vychvalovat. Já ho vychvaluju, ano, je to skvělé, bazén je skvělý, koupání je skvělé, příroda je skvělá, pěstování jahod je skvělé, pro Bibču je to nejlepší, houpačky, procházky, nádhera. Ale když jdu na mejdan, tak je to setsakra daleko. Když jsem bydlela u Riegráče, jakmile jsem šla v noci venčit Garpa, potkala jsem lidi, se kterými jsem mohla mluvit. Kdežto tady prostě chcíp pes. Zahradničíte? Nezahradničím, mám pana zahradníka, který se jmenuje Kout a je hrozně hezkej, fakt hezkej, takže je radost se na něj koukat z okna. Na zahradě máme hady, slepejše. Já se jich štítím. Neštítím se pavouků, ale ty hadi mi opravdu vadí. A teďka kočka ulovila hada, Bibi to viděla. Předtím jsem jí dělala přednášku o mužích, že praví muži už nejsou, že jsou přecitlivělí. Přišel pan zahradník, hada kočce sebral a říká: Co s ním mám udělat? A Bibi: Maminko, muž, podívej, muž! Jako že přírodní úkaz. A on tam pokérovaný, svalnatý držel toho hada (směje se). To jsou věci, které ženy nesvedou. Dceři děláte přednášky o mužích? Vždyť jsou jí čtyři... Ona to má těžké, zamilovala se do Kryštůfka Robina, miluje ho platonickou láskou už dva roky, a pořád, kde ho seženeme. A já se jí snažím vysvětlit, že neexistuje, že to je fata morgana, jako spousta ideálů, do kterých se zamilujeme. Že ten zrzavý chlapeček vůbec nemusí být tak hodný, jak ho popsali v Medvídkovi Pú. Že ti princové prostě nejsou a že pohádky jsou neseriózní: A žili spolu šťastně až do smrti. Přitom většinou jsou lidé šťastní na začátku, a pak už se jenom hádají. Nemůžeme dětem dávat vzorec, že se s někým seznámí, budou ho milovat a žít s ním šťastně až do smrti. My jsme na tom taky vyrůstali. No a jak jsme skončili. Se strašně rozbitými ideály. Raději budu Bibi odmalinka říkat, ať neočekává prince, že princové nejsou. A že příležitostně může potkat někoho, s kým jí nějakou dobu bude dobře. Vám se to podařilo - potkat někoho? Bohužel ne. V tom velikém domě tedy bydlíte jen samé ženy. Máme kocoura, ale toho jsme vykastrovaly. Ale máme psa, můj pes je muž. Jak je to možné? To bylo před šesti lety a tehdy jsem si ještě myslela, že ty muže zvládnu. Psa zvládáte? Ne, vůbec. On si dělá, co chce. Ale je to miláček, nejlepší pes na celém světě. Upravil se nějak vztah mezi vámi a Bibiným otcem? Musím říct, že se z nás stali přátelé, že emoce pominuly a že mi Karel (exministr Karel Březina) odpustil, že jsem ho opustila. Jako otec se snaží, je spolehlivý. Bibi s ním nežije od svých čtyř měsíců, a tak se neptá, proč s námi nebydlí. Jednou jsme se koukaly na nějaký film od Poledňákové a Bibi povídá, proč nežijeme s nějakým mužem. Ale neptala se, proč nežijeme s Karlem. Stýská se vám po časech, kdy jste byla malá a rozmazlovaná? S dětmi se vám vrací zážitky. Takže se mi vrací spousta věcí z dětství. Zažila jsem krásné dětství, dneska je to extrémní luxus. Rodičům jsem nesmírně vděčná za to, že mě dokázali vychovat spolu. A že byli dobří přátelé, já jsem je nikdy v životě neviděla hádat se. Zrovna teď jsem četla rozhovor s Vandou Hybnerovou, kde ona říká, že je šťastná za svého muže, že jsou spolu tak dlouho, protože vidí kolem sebe typy lidí, kteří stále vyhledávají nové a nové zamilovanosti. A stále se opouštějí? Nedokážou žít konstantně v lásce, chtějí se houpat na obláčku zamilovanosti, která vždycky vyprší a nikdy není na celý život. Neumí budovat a přinášet oběti. Třeba prožít strašný půlrok, ale pak k sobě najít cestu. Kvůli dětem, kvůli vlastní důstojnosti a kvůli tomu, že jenom vztahy, kdy lidi prožijí spolu nesnáze, můžou za něco stát. Když tatínek umíral, maminka ho stále milovala. Je to prostě tak, že mně v životě nikdy nic nechybělo, že jsem rozmazlená touhle dvojkou psychiatrů, a bohužel jsem to Bibče neuměla dát do života ani s jejím otcem, ani s mým dalším partnerem. Ty vztahy zkrachovaly a já si to budu navždycky vyčítat. I tak mám pocit, že Bibi je s vámi a vašimi přednáškami dobře. Jsme sehraná dvojka. Lepší jedna jistota než dva lidi, kteří se potácejí.
Bára Nesvadbová Spisovatelka, scenáristka a šéfredaktorka Barbara Nesvadbová (31) se narodila dvěma pražským psychiatrům, tatínek Josef Nesvadba byl ještě navíc známý spisovatel. Vystudovala Fakultu sociálních věd UK, pracuje jako šéfredaktorka, napsala tři knihy (Řízkaři, Život nanečisto, Bestiář) a spolu s režisérkou Irenou Pavláskovou také scénář k očekávanému filmu Bestiář. Manželství s bývalým ministrem Karlem Březinou trvalo krátce, památkou na ně je čtyřletá Bibiana. Prahu Bára vyměnila za obec Měchenice, kde žije ve velkém domě s maminkou, dcerou, psem, kočkami a slepýši (na zahradě). Pokouší se zvládat i některé mužské práce, a to rukama s rudě nalakovanými nehty.
