Luděk Sobota (63), oblíbený zákazník lékárníků, měl zjevně štěstí na manželku. Optimismus Adrieny Sobotové (44) drží melancholického komika nad vodou. A není to pro ni jednoduché, obzvláště ve chvílích, kdy se manžel domnívá, že právě umírá. Luděk měl holek! Já myslím, že Luděk měl hodně holek, hodně. Hodně. Když jsme se poznali, ještě to doznívalo. Seznámili jsme se na natáčení filmu Hodinářova svatební cesta korálovým mořem. Je to už šestadvacet let. Tehdy jsem dělala filmovou školu v Čimelicích, na natáčení jsem dělala klapku a hrozně mi to nešlo, nebavilo mě to. Vlastně tam jsem poprvé toho Luďka viděla, stál na Orloji. Přišel ke mně a povídá, jestli se náhodou neznáme. Říkám: No to se teda neznáme! Tvrdil, že si mě spletl s nějakou holkou odněkud ze Žižkova, co jsem jí byla podobná. Mně tenkrát byla zima, on mi půjčil kabát a říkal: Nechcete jít na grog? Čtrnáct dní nato mě pozval domů. To jsem se zalekla a říkám: Tak to ne! On říká: Nebojte se, já tam mám maminku. Maminka byla strašně sympatická, hned mi nabízela ovocné knedlíky a slepici na paprice. Luděk pak tvrdil, že se hrozně bál, abych neřekla, že chci ty knedlíky, protože on miluje ovocné knedlíky. A já zas mám radši tu slepici. Ženit se nechtěl Luděk se moc nechtěl ženit. Byl rozvedený. Vlastně ho k tomu donutila moje maminka. Říkala: Hele, vy spolu už rok žijete, tak buď se vezmete, nebo ať se Adina vrátí domů. Aby v tom byl pořádek. My jsme takoví otevření lidé, nic jsme nenaznačovali, máma to řekla úplně na rovinu. Luděk měl pocit, že by byla škoda, kdyby mě ztratil, tak se rozhodl, že si mě radši vezme. Nakonec - oslavili jsme pětadvacet let, takže nám to snad vyšlo (směje se). Film Jáchyme, hoď ho do stroje jsem viděla, když mi bylo čtrnáct, byla jsem na něm třikrát. Luděk tam byl takový roztomilý, smála jsem se mu, ale že by to byl můj idol, to ne. Když jsme se poznali, líbilo se mi, že byl skromný, bezvadně se s ním povídalo. A v naší rodině se pořád jedlo, slavilo, popíjelo, všichni veselí - do naší rodiny zapadl. Navíc maminka je stejně stará jako Luděk. Svatba trvala dva dny, měla jsem bledě modré šaty s ramínečky, poslal mi je dědeček z Kanady. Zničené nervy Nervy má Luděk zničené bouřlivým životem a vypětím. Je těžké lidi rozesmát, povolání komika je velice těžké. Vydává spoustu emocí, a pak je takový jakoby vycucaný. Miluje přírodu, rád chodí sám lesem, je schopný jít patnáct kilometrů. Lidí se pokud možno straní. Jak se sejde víc lidí, hroutí se, protože má takovou tu deformaci - pocit, že je musí bavit. Ale úplně sám taky nevydrží. Máme chalupu, odjede tam na týden, ale vrátí se za dva dny. Říká: Zas je mi smutno, když tam večer mám sedět sám. A jak já mám ráda parfumerie, tak on miluje lékárny. Lékárna, to ho šíleně bere. Jak vidí reklamy na léky, hned je ochoten si je zakoupit. Má těžkou žaludeční neurózu a hledá z toho nějaké východisko. Před představením se mu někdy dělá špatně, pomůže jen nějaký žaludeční likér. Vzpomínám, jak najednou nemohl hrát, musel to jenom odříkat. Stále přemýšlí, co mu je, a rád se baví o nemocech. Jakmile někdo popíše svou nemoc, Luděk ihned odpoví: No tak to je asi ono! To já mám taky! Umění pokojného umírání Rádi ho mají v lékárně tady nahoře. Má aktovku, a když ji otevře, je plná krabiček léků. Říká: A to je jenom přírodní. Léky jsou jeho hobby. A abyste věděli, co čte komik: má rád Junga, Nietscheho, pak čte knihy Umění pokojného umírání, Nemoc jako cesta, O smrti. Lidé mu říkají: Vy hrajete takovýho popletenýho, a vůbec si neuvědomují, jak on je to hluboký člověk. Všechno si bere, je citlivý a příliš upřímný, ta upřímnost mu hodně ublížila. Ale takový je a takového ho mám ráda. Jenže není to jednoduché. Má deprese a náročné povolání, nálady se mu rychle střídají. Už s tím umím nakládat, když je nejhůř, tak se seberu a odejdu. Jdu si něco koupit, to mi vždycky udělá dobře. Koupím si kytku. Milé Adince Mě se ptali před Vánoci: Mohla byste nám říci, jak vám manžel pomáhá, co v domácnosti dělá? Já říkám: Nic! Nesnáší vrčení luxu, naštěstí rád chodí se psem, a mezitím já uklízím. Nechám vymalovat, uklidím, a on si ani nevšimne, že je vymalováno. Paní na úklid by mu vadila, vadila by mu přítomnost někoho třetího. On by to vydržel, ale viděla bych to na něm. Ještě k vánočnímu dárku: dřív to bylo tak, že jsem si ho vybrala, Luděk ho šel zaplatit a nechal ho zabalit. Ale teď mi na něj dá peníze. A nechce se mu ho balit. Tak mi ho jenom dal a utrhl - opravdu utrhl, náš Ládíček to vyfotil a hrozně se tomu smál - z nějakého pytlíku cár a na něj napsal Milé Adince, a ještě to nějak přeškrtal, rozepisoval si na tom tužku. Maminka mi říkala: Hele, tak někdo to zabalí, má tam nádherný zlatý mašle, a ona to pak rozbalí a je tam nějaká blbost. Ty to nemáš zabalené, ale zas je to krásný dárek. Nepopsatelná úzkost Luděk míval stavy, kdy měl strach ze smrti, a když to bylo nejhorší, nemohl být v místnosti, musel ven. To byla taková úzkost, že měl pocit, že umře, to se nedá vůbec ani popsat. Jednou v noci se dusil, sípal a povídal z posledních sil: Musím na vzduch! Křičela jsem: Rychle utíkej, jdu za tebou! Kousek od nás je klinika. Luděk si rychle vzal na pyžamo kalhoty, jenže v tu chvíli se nám vloupával zloděj do branky, měl šroubovák. Zloděj se vyděsil, myslel, že Luděk jde na něj, Luděk tak divně chrčel. Zloděj odhodil šroubovák a kleště, začal taky řvát a dal se do běhu. Jenomže utíkal k nemocnici a Luděk taky a ještě děsivě chrčel! Tohle kdyby se natočilo, tak tomu lidi ani nebudou věřit. Luďkovi pak doktoři nastříkali něco do krku, to se začal dávit ještě víc, tak ho vezli záchrankou do Motola... Jindy ležíme a slyším, jak křičí ze spaní. A do toho občas řekne: Ty hajzle, ale takovým vysokým tenkým hláskem. Vzbudím ho, říkám: Co se stalo? A on, že na nás jdou tři chlapi, mají sekyry a z těch sekyr kape krev. Směšné divadlo Luděk potřebuje hrát, co si napíše, co mu sedí. Proto nejradši hraje v tom svým divadýlku (Směšné divadlo Luďka Soboty), to je teď naše největší štěstí. Ten smysl pro humor má daný, jeho figurka je tak typická, ojedinělá, nezaměnitelná, a ten hlas! (směje se) Jako kluk se nikdy nikam necpal, ale už psal vtipné povídky, máme je schované. Studoval dopravní průmyslovku a pak divadelní fakultu. Můžeme být všichni šťastní, že tu dopravu nedělá, to by bylo sražených vlaků! Vyprávěl mi, že kdysi hrál představení v Disku a tam se mu udělalo šíleně zle, měl čtyřicítky horečky. Doktoři nevěděli, co mu je, nakonec napsali: španělská chřipka. Ono to naštěstí není často. Teď má to autorské divadýlko, všechny hry si píše. Nejnovější bude příběh staršího chlápka, jeho rodiče jsou už velice staří a hrozně by chtěli, aby se už konečně oženil... A tohle Luďka baví, to je jeho parketa. Nejhorší bylo, když ho do něčeho tlačili. Měl uvádět soutěž, to mu nesedělo. Je komik, ne moderátor. Jeden hrob nestačí Hrob jsme si koupili jeden na Malvazinkách, Luďkův tatínek myslel hodně dopředu. Tak jsme koupili hrob. Já jsem tam chodila na procházky, když byl náš syn Ládíček malý. Nikdo tam ještě neležel, a my už jsme tam měli napsáno Rodina Sobotova. A já tam dávala kytky, aby to bylo hezký. To bylo takové zvláštní. Pak tchán umřel. Nechtěl spálit, ale zjistilo se, že jsou tam spodní vody a že se tam nedá pohřbívat. Tak jsme v rychlosti museli koupit druhý. Říkám: Kdo to má, hned dva hroby?