Chodila deset let ke Karlu Svobodovi (+68) do jeho vily! Připravovala mu však také šaty do rakve! Teď promluvila exkluzivně pro Blesk! Jana Pizingerová znala Svobodu zblízka, pronikla k jeho slabostem. Sledovala, jak se v poslední době měnil a začal se stranit světa: "Na poslední Vánoce už nekoupil rodině ani dárky. Bál se vyjít mezi lidi..." Ví, jak se cítil sám kvůli depresím, z nichž nebylo úniku. Vysazoval prášky, jindy jich polykal celé hrsti. Sama si myslí, že Svoboda svou smrt dlouhodobě plánoval. Svým svědectvím chce říct, že kolem smrti Karla Svobody koluje spousta nepravd a lží. Deset let jste prakticky žila se Svobodovými. Byla jste chůvou jak Klárky, tak Jakuba. Proč jste odešla? Vážně jsem onemocněla se štítnou žlázou a potřeboval mě také můj malý vnuk, tak jsem se rozhodla, že toho nechám. I když jsem věděla, jak velkou bolest Karlovi způsobím. Byla jsem jeho kamarádka. Přemlouval vás, abyste zůstala? A jak! A já si do smrti už budu vyčítat, že jsem nezůstala. Že jsem odešla v době, kdy on tak moc potřeboval parťáka, který, kdyby byl, tak možná... Ne, ne, nechci to ani vyslovit. Muselo vám být hodně krušně, když jste z Jevan vezla oblek pro Karla do rakve. Požádala mě o to Vendula. To bylo tak bolestné. Když jsem vešla do domu, musela jsem si namlouvat, že je Karel jen na chvilku pryč. Vzala jsem oblek, který měl Karel na sobě 9. prosince na Českém slavíkovi, a otevřela ledničku. Nevím proč. Bylo tam ještě navařené jídlo od Venduly, aby Karel "vydržel", až mu odjede na Šumavu. Vylila jsem to a z toho domu doslova utekla. Vendula Karla už po smrti nechtěla vidět? Právě že chtěla. Říkala mi, že si ho musí zapamatovat jinak, než jak ho našla na té zemi s pistolí. Šla za ním hned, jak ho odvezli z Jevan do jednoho nemocničního zařízení v Říčanech. Nechtěli jsme, aby někdo věděl, kde je. To ho viděla naposled? Ne. I v krematoriu ve Strašnicích se za ním šla podívat. K jeho snubnímu prstýnku mu na prst navlékla i svůj. Chtěla mu dát kus sebe na rozloučenou. Tolik let "U Svobodů". Musíte asi nejlépe vědět, jaký byl vztah mezi Karlem a Vendulou... No jistě, vždyť jsem s rodinou žila, pro rodinu pracovala, stala jsem se rodinnou přítelkyní. Karel Vendulku moc miloval, dokonce mi říkal, že k ní cítí daleko víc než ke své první ženě "Šišce". A Vendula byla také samé Kájo tam, Kájo sem... Byli spolu rádi a šťastní. Vendula si ho také hýčkala a neměla kolikrát ten život s ním vůbec jednoduchý. Karel byl velký paličák a morous, ale strašně hodný a slušný člověk. V jeden čas ale vyhrožoval, že se chce rozvést... Ano, po smrti Klárky. Každý si tu bolest prožíval po svém. Karel přestal mluvit, zabednil se ve svém pražském bytě a Vendulu nechal v Jevanech samotnou. Ta z toho přímo šílela, a tak chodila do společnosti, mezi lidi. To se Karlovi už vůbec nelíbilo a zažádal o rozvod. Vzápětí si to ale rozmyslel. A byla jsem potom svědkem, jak před Vendulou klečí na kolenou, omlouvá se jí a vyznává lásku. Nakonec to ale byla právě smrt Klárky, která k sobě Vendulu s Karlem přimkla ještě blíž. Karel ale těžko nesl, že Vendula chce jít do práce, viďte? Velice těžko. Nakonec si ale nechal vysvětlit, že jedině práce může vyléčit její bolest. Vendulka držela Klárku za ručičku na smrtelné posteli. Tam jí slíbila, že kdyby se jí v životě podařilo zachránit jedno jediné dítě, bude do konce života pro nemocné děti pracovat. Která máma by taky mohla být po tak tragickém zážitku zavřená v těch zdech? Nakonec byl ale na její práci Karel hrdý a s Kapkou naděje Vendule vydatně pomáhal. Myslíte, že už smrt Klárky odstartovala Karlovy psychické problémy? Ano. Karel sice vypadal jako extrovert, ale opak byl pravdou. Užíral se bolestí sám v sobě, nechodil se svými problémy na trh. Se mnou ale tenkrát byl schopen ty svoje hoře probírat mezi čtyřma očima. Prosila jsem ho, ať jde k lékaři, že to jinak jeho psychika nezvládne. On ale tvrdošíjně odmítal. Už tenkrát užíval léky na uklidnění? Užíval, ale jak chtěl, nikoli, jak měl. Když mu jednou bylo už opravdu hodně špatně, řekl mi: Jano, koukejte! Já se koukla a on přede mnou spolkl plnou hrst těch prášků. Dělal si prostě co chtěl, ať do něj hučel kdokoli. Nakonec ale Karel Klárku ustál a narodil se malý Kuba, což byl neomylně ten největší motiv proč žít... Karel to také takto bral. Kubíček byl pro něho veliké štěstí a přínos do baráku. Když jsem třeba Kubu chtěla přebalit, Karel to nedovolil. "Přebaloval jsem už tři děti, tak přece umím přebalit i to čtvrté," říkal mi. Viděl se v něm? Kubu miloval a v duchu si přál, aby měl nadání po něm. Nechtěl to ale přiznat. Když jsem mu říkala: "Karle, ten kluk bude mít nadání po tobě", kroutil hlavou a mumlal: "To snad ne, Jano, to by byl hřích. Vždyť víte, jaká je to řehole." Potom poodešel z kuchyně, vrátil se a hrdě mi pošeptal: "Moc bych si to přál, ale pšššt...". Právě proto ten jeho odchod v životě, ten jeho zkrat, nepochopím. Kdy jste zpozorovala, že je na tom s psychikou opravdu zle? Koncem léta. Špatně snášel ta úmorná horka, byl vyčerpán z Golema, ale odmítal si odpočinout. Kolikrát jsem ráno přišla v šest hodin a Karel už skládal. Prý mu přišel v noci nápad a do rána by ho zapomněl. Jenom mě poprosil, abych mu uvařila kávu s mlékem, tu miloval. A potom že si půjde odpočinout a že ho mám vzbudit v tolik a tolik. Ten Golem ho dorazil. Často pracoval i přes noc a potom spal třeba do dvou odpoledne. Na předešlé muzikály měl vždycky tak dva tři roky. Tohle byl nesnesitelný šibeniční termín. On ale věděl, že se mu něco divného děje v hlavě... Věděl, ale nenechal si domluvit. Tvrdil, že je v dobrých rukou, že má známého lékaře Malého v IKEM. Potil se a já myslela, že má cukrovku, on ale tvrdil, že cukr má v absolutním pořádku. Hubnul, uzavíral se do sebe, přestával mít zájem o dění kolem. Prostě jedno s druhým. A ty nejsilnější impulsy? Po premiéře Golema ho určitě odrovnala ta první kritika, která nebyla moc dobrá, v baráku najednou praskl odpad, z toho byl úplně vyřízený. Přišel doplatek na elektřinu, velká suma, to ho skličovalo a já mu musela vysvětlovat, že se hodně natáčelo ve studiu, proto tolik peněz. Karla najednou odrovnala sebemenší maličkost. Bral slabá psychotika a odmítal podstoupit pořádnou léčbu. U svého psychiatra byl naposledy 24. ledna a oznámil nám, že mu stejně nepomůže a že to zvládne sám. Přitom byl stále vyčerpanější. Omdléval? Jednou omdlel nahoře v domě, když šel z ložnice do koupelny. Nemohla jsem ho urvat, a tak jsem volala Dimitrije. Přijela záchranka a odvezli ho do nemocnice. Vyšetřovali ho celý den. Když se Karel vrátil, první jeho slova byla: Nic mi není. Cítil se jako silný chlap, který všechno zvládne. Druhou část rozhovoru čtěte ve čtvrtečním Blesku.