Svatba jako z pohádky, láska jako z filmu (žánr: romantický horor) a pak - smrt. Šárka Rezková (36) za svůj vztah s kapelníkem Country Beatu Jiřím Brabcem zaplatila vrchovatě: rok po svatbě ji třiašedesátiletý muzikant učinil vdovou (se třemi dětmi). Pod čtyřmi pokrývkami v prvním patře víkendového domku v obci Božejov se v listopadu 2003 rozloučil se světem. Šárku si bral v klášteře minoritů, kde se ženil také Jan Lucemburský. Mnozí ji podezřívali z obyčejného prospěchářství - a hleďme, mladá zpěvačka si bere bohatého kapelníka. Všechno bylo jinak: Jiří Brabec po sobě zanechal omračující dluhy. A čtyřměsíčního syna Dominika. "Někteří mě berou jako matku Terezu, jako hrdinku, ale nejsem zas taková lilie, nejsem nepopsaný list," říká nám Šárka v kavárně. Děvče krev a mlíko, bílý kožíšek, černé šaty, černé vlasy, hnědé oči a v nich optimismus. Tři roky po tragédii svou tíživou minulost už dokázala uzavřít. "Od té doby se mi povedla deska, kniha, a dokonce jsem Jiřímu nechala postavit i hrob. Doteď jsem měla Jiřího doma, do hrobu jsme ho uložili v prosinci, dala jsem mu s sebou knihu, co jsem napsala, i s věnováním, a všechno ze mě spadlo. Velice se mi ulevilo, říkala jsem si, že už to mám konečně za sebou a čeká mě jen to hezký." Šárka se odmlčí, oči jí potemní: "Nechci se vracet, ale... zrovna teďka jsem jela metrem a hlavou mi prošlo: Jiříčku, jak mi chybíš! Protože mi chybí. Ale dokázala jsem se znovu postavit na nohy, přestěhovat se, zrekonstruovat byt, najít nové přátele. Zaplaťpánbůh, už je to dobrý." Šárka jen kvete. Přitom zase až tak dobré to není - jde právě od lékaře, nedávno prodělala mimoděložní těhotenství a vzhledem k tomu i dvě operace, bolesti přetrvávají. "Jenže já jsem takový podivný patvor," vesele komentuje své zdravotní i jiné obtíže. "Vydržím jak kůň." Horor jako z pohádky Borůvkový víno měl, já po dvou sklenkách řekla, co chtěl - zpívá Šárka ve svém největším hitu. Láska mezi country muzikantem a o třicet let mladší zpěvačkou měla sílu s ovocným vínem nesrovnatelnou. Šlo spíše o zničující tornádo. "Já jsem nežila zdravý partnerský vztah," připouští dnes zpěvačka. "To byly strašné emoce. Buďto budeš se mnou, nebo beze mě umřeš. Něco v tom smyslu. Jirka si přál, abych se věnovala jen jemu, chlapi jsou takoví sobečkové, co si budem říkat. Teď začnu být trochu sobec já. Budu myslet taky na sebe. Slevila jsem z takové té starostlivosti... Slevila jsem ze všeho a je mi líp." S Jiřím Brabcem se dlouho míjeli, požár se rozhořel až zjara roku 1996 v divadle ABC na zkoušce kapely Newyjou. Oba byli beznadějně zadaní. On téměř třicet let ženatý s inženýrkou Evou - dvě děti, ona vdaná za pianistu Ottu Solčányho - dvě děti. Zprvu nechtěli rozbíjet zavedené vztahy a scházeli se tajně, a to zejména v proslulém Brabcově ateliéru. Známý muzikant byl takzvaně na ženský, což je řečeno vskutku velmi opatrně. Jenomže to se Šárkou, to byla láska s velkým L. "Bylo to šílený, ale krásný, na to se nedá zapomenout. Kdybychom spolu žili doteď? To by jeden z nás dávno padl vyčerpáním," uvažuje Šárka. Sláva není věčná Brabcovi dobří známí se shodují na několika zásadních věcech: byl ješitný, samolibý, tak trochu hypochondr, nepopsatelně na ženský, výborný hudebník a organizátor, pracovitý, pil málo nebo vůbec, potrpěl si na okázalá auta, na luxusní předměty, na pěkné oblečení, velice si zakládal na svých hustých vlasech, často a rád se česal. Veškeré starosti o domácnost ponechával na manželce Evě, sám neodnesl ani použitý talíř do dřezu. Jejich mnohaletý vztah byl považován za poklidný, Eva byla považována za nadmíru tolerantní. Samolibý král české country si slávu vychutnával. V polovině šedesátých let založil proslulý Country Beat, jehož hvězdou byla později Naďa Urbánková. Desek se prodával závratný počet, hrávali v zahraničí, několikrát byli v americkém Nashvillu, získali zlatou desku Supraphonu za milion prodaných nosičů. Roku 1990 nabídl Brabec České televizi pořad Country Express Praha-Nashville, natočilo se zhruba sto padesát dílů. Projekt běžel deset let. Pak skončil. Časy se mění. Jiří Brabec už neměl svůj Country Beat, zato měl svoje léta. Z obrazovky se vytratil, lidé na ulici už ho nepoznávali. Asi to těžce nesl. Něco však zůstalo: sen o country klubu. Cosi se rýsovalo v Praze-Dolních Chabrech... Budeme se podřezávat? "Oficiálních dluhů bylo přes jedenáct milionů, samozřejmě lichváři a tihleti hajzlové se nepřihlásí, tak bych odhadla, že kolem těch třiceti to mohlo být, ale to nikdo neví," uvažuje Šárka. "Já s tím neměla nic společného, dluhy se táhly z jeho minulého života, ale samozřejmě stačil nějaké udělat i za mě. Jenže o tom jsem nevěděla." Což se nebála vyděračů - ptáme se. "Bála. Myslela jsem, že se počurám strachy. Přišel a já říkám: Budeme se podřezávat hned, nebo až později? Já peníze nemám... Chodili postupně, bylo jich víc. Co můžete dělat, když se na vás vrhnou vyděrači? Chráníte svoje mláďata. A mně hrozně pomohlo to mateřství." Mluví velmi pyšně, když říká: "Mám tři syny. A Hanka Sorosová mi povídala: Hele, normální ženská tři syny mít nebude. To mají silný baby, a to jseš ty! Hanka mi vlévala optimismus do žil. Abych nic nebalila, ať zpívám dál. Protože já jsem všechno chtěla zabalit a zmizet z Prahy pryč. Nejvíc jsem se potřebovala vybrečet. A komu jsem to všechno mohla vyříkat, byl můj nynější přítel Mirek. Já jsem mluvila, mluvila, brečela a on odcházel v půl třetí ráno. Mně bylo líp a jemu bylo, jako by vyložil vagon uhlí." Divná? Divná jsem. Znovu se vdávat? "Ne!" vyhrkne okamžitě. "Už se bojím. Děkuju, už jsem si to vyzkoušela. Ale ať si nikdo nemyslí, že o ženskou se třemi dětmi není zájem. Přítele mám, ale vdávat se nebudu. A on mě určitě za ženu taky nechce," směje se Šárka. Za Jiřího Brabce se provdala v prosinci 2002, oba uzavírali svá už třetí manželství, Šárka čekala miminko, nastávajícího otce čekal rok života. Dluhy nashromážděné za celá léta mu pomalu podrážely nohy. Kamarádi se měnili ve věřitele a pak už v nepřátele. Šárce se nesvěřil. "Myslíte si, že někoho znáte, a přitom ho neznáte," říká Šárka trpce. "Myslíte si, že vás bude chránit, a přitom vám ublíží. To je strašný." Odpustila mu? "Dlouho mi to trvalo. Ale odpustila jsem mu, pochopila jsem ho. Malý Dominik ví, kdo je jeho tatínek, zná ho z fotek. Řekla jsem mu, že tatínek je v nebíčku a dává na něj pozor. Mému příteli říká Dominik Mirku a otci mých dvou starších synů říká tati Oti. S Mirkem jsme se potkali v takovým blbým období," vzpomíná. "Já měla na krku tenhle průšvih, on taky samé průšvihy na krku. Pak mu lidi začali říkat, že jsem černá vdova, že ničím chlapy, že jsem zlá ženská. Říkám: Mirku, přece bys tomu nevěřil. On říká: Ale ty jseš taková divná. Říkám: Divná? Divná jsem. A ty bys nebyl, na mém místě? I tablety jsem tehdy nějaké chroupala." Chmurný konec muzikanta Menší elegantní pistoli osmatřicítku si Jiří Brabec koupil někdy na začátku devadesátých let. Obdivoval všechno americké, kolty, auťáky, kovboje, muziku. Že se tou fešáckou zbraní zastřelí, tomu by nikdo z jeho okolí neuvěřil. Tolik se o sebe bál, tak dbal o své zdraví, tak často mluvil o nemocech. A na svém vzhledu si tolik zakládal. Hudebník má 175 centimetrů vysokou štíhlou postavu, krátké prošedivělé vlasy, prošedivělý knír a hnědé oči, nápadná je jeho mírně houpavá chůze - zněl nezúčastněný policejní popis. V listopadové pondělí odešel z domova a už se neozval. Ve středu večer ho našli. Příliš velká láska, příliš velké dluhy, příliš velký frajer. Ale sebevražda není frajeřina. Zvlášť máte-li doma kočárek s miminem.
Brabcova sebevražda V pondělí 17. listopadu 2003 sdělil třiašedesátiletý hudebník Jiří Brabec manželce, že jede do Havlíčkova Brodu. Kdy se vrátíš - ptala se. Řekl něco mlhavého, nasedl do auta značky Škoda Octavia se šedou metalízou a odjel. Krátce nato s ním jeho žena ještě telefonovala. Ptala se, co mu má udělat k večeři. Odvětil, že je mu to jedno. Mluvil nezúčastněně, chladně. Jel do jihočeského Božejova, kde se v pronajatém domku ještě týž den zastřelil legálně drženou zbraní. Objevili ho o dva dny později. Motivem sebevraždy byly mnohamilionové dluhy a s nimi zřejmě spojené vydírání.
