Kateřinu Hrachovcovou-Herčíkovou (32) a jejího manžela, veterináře Jana Herčíka (48), seznámil samozřejmě pes - Kateřinin jezevčík Žulda. Nemocný a již ne zcela nejmladší pejsek je po dvou operacích zachráněn, Kateřina rozkvetla a pan doktor dal sbohem staromládeneckému způsobu života, který si dlouho velmi chválil. Pak ovšem dostal nemilosrdný zásah Amorovým šípem. Loňského září se konala na hradě Okoři svatba. Pane doktore, když k vám tehdy přišla Kateřina s nemocným Žuldou, asi jste ji hned poznal, že? Jan: Vůbec. Já jsem vůbec netušil, o koho jde. V divadle jsem ji neviděl, na televizi nekoukám. Vůbec jsem nevěděl, že je herečka. Vy jste ji neznal ani ze Snídaně s Novou? Lidé si ráno zapínali televizi jen kvůli Kateřině... Jan: To jsem nevěděl. Až tady na klinice mi potom jedna sestřička říkala, že je to herečka, že je v televizi. Kateřina: Hlavně je ti jedno, čí je pes, spíš tě zajímají ta zvířata. A vůbec bych neočekávala, že bych měla být pro někoho známá, to vůbec. Doteď mě překvapuje, když mě někdo pozná, je milý a pochválí mě, že jsem šikovná. Kdy jste si uvědomili, že svatba je nevyhnutelná? Jan: Tak ona svatba vůbec nebyla nevyhnutelná. Já jsem byl nějakou dobu sám a řekl jsem si, že už to nebudu měnit, protože vztahy, kterými jsem po rozvodu prošel, dopadly vždycky stejně. Už jsem se chystal na život starého mládence, a mně to i vyhovovalo. Mám hospodyni, starší paní, která všechno kolem domácnosti udělala, tak proč najednou měnit takový pohodlný život? No, a do toho mi přišla Kačenka. Vždyť vy jste žádnou manželku nepotřeboval... Jan: No právě proto. Víte, když moc hledáte, tak je to špatně. Kdežto když nehledáte, tak to přijde samo. Najednou mi do života přišlo tohle sluníčko. No, a to jsem si řek: Jo! Tak tady jo! Mám perfektní krásnou ženu, která se o mě stará, mám se jako v bavlnce. Kateřina: Za všechno může pes. Když jsem měla se Žuldou opravdu velký problém, doporučili mi tuto kliniku a tohoto pana doktora. Že jedině tady mi pomůžou, že tady dělají těžké případy. Tak jsem se dostala sem do Horoměřic. Hlavou rodiny je kdo? Jan: Nemyslím, že máme hlavu rodiny. U nás se nerozhoduje, u nás rozhodování přichází nějak úplně samo. Kateřina: Nemáme hlavu rodiny. Ale já pochopitelně ráda nechávám o mnoha věcech rozhodovat svého muže, protože je velmi chytrý a zkušený. Na spoustu věcí se ho ptám a radím se s ním. Strhla už se nějaká významná hádka? Jan: My se nehádáme. Nemáme zaplaťpánbůh důvod. Jak se snášejí vaši psi? Jan: Já mám ovčáka Káďu a Kačenka má toho Žuldíka, je ochrnutý. Teď dostal vozík a naučil se na něm jezdit, jezdí jako drak. Žulda neprošel žádným výcvikem, Káďa prodělal normální základní výcvik. Vlastně tady na veterině hlídá. Je tu napůl pracovně. Vy ho zaměstnáváte? Jan: Je tady zaměstnaný. Jakmile pravidelně chodím na směny na kliniku ve stejný čas, on už je ve střehu a obíhá tady. Ale když jsem přijel třeba o dvě hodiny dříve kvůli nějakému akutnímu případu, kolikrát jsem ho přistihl, že tvrdě spal. Vůbec o mně nevěděl. Přesně ví, v kolik přicházím, a to se pak tváří, že pracuje. Kateřino, mluvíte nějak manželovi do jeho práce? Kateřina: To by to dopadlo. Ale opačně by to šlo - že by vám pan doktor radil s herectvím... Jan: To by to taky dopadlo. Kateřina: Jak hrát mi neradí. Ale povídáme si o všem možném, tím pádem i o práci. Ptám se ho: Jak jsem se ti líbila? Měla jsem trému - bylo to vidět? Manžel chodil do divadla dokonce častěji než já, divadlo má hrozně rád, na vysoké ochotničil. Ale dělá veterinu a v tom je úplně nejlepší. Je něco, co vás na tom druhém alespoň maličko rozčiluje? Maličká chybička? Jan: Nenašel jsem zatím nic. Nic, co by mi vadilo, nebo co by mě rozčilovalo. Pro mě je Kačenka dokonalá. Kateřina: Já si myslím, že ono to takhle má být. Je přece normální být k sobě milí, slušní, mít se rádi, být zamilovaní. Proto jsme se vzali. Kdo vaří? Jan: Jak jsem právě byl dlouhou dobu sám, vařit jsem se naučil. Takže umím. Od polévek po různé druhy masa. To mi šlo dobře. Teď už nevařím, bylo by to zbytečné - mám Kačenku. A taky o deset kilo víc, než jsem míval. Kateřina: Musím říci, že vařím ráda, je to pro mě radost. A vařím hodně ve velkém. Mám ráda, když je připraveno a navařeno - kdyby manžel dostal opravdu velký hlad. Jan: Řeknu vám to takhle: mám každý den dva chody, abych si mohl vybrat. Slyšel jsem jedno staré přísloví: dej potvoře nažrat. Shodli byste se na jménu pro miminko? Kateřina: Ne že bychom měli něco přímo vymyšleného a vedli o tom diskuse, ale shodli bychom se. Jan: Jméno není zase tak podstatná věc. A hlavně má smysl řešit věci, až když přijdou. Nemám rád starosti do konzervy. Zahrnujete se vzájemně dary a květinami? Kateřina: Dostávám dárky i květiny... Mně to přijde tak růžové, všechno, co tady povídáme, ale je to opravdu tak. Jan: Kačenka má ráda květiny a tady v Horoměřicích je vynikající květinářství a docela kreativní, vážou pro mě zajímavé kombinace. Celý náš byt je jedna velká botanická zahrada. Móda a oblékání - do jaké míry se tím zabýváte? Jan: Kačenka se mi líbí ve všem, vždycky ji pochválím. Ona se na mě tak podívá a řekne: K tomuhle si ale fakt musíš vzít jiný boty! Noviny se vám občas trochu pletou do života. Snášíte to dobře? Jan: Někdy jsou noviny až zlé. Je to svět, který jsem nikdy předtím nepoznal. Z ničeho se dá udělat veliká bublina. Ale osobně už to nepovažuju za podstatné a nemůže mě to vytočit ani vykolejit. Kateřina: Nejsem na tom mediálně tak špatně. Jsou tací, u kterých si říkám: Prokristapána, jak to můžou přežít? Když jsem dělala Prásk, přišla jsem tam jako herečka a najednou jsem se ocitla mezi supy a rvalo se to tam. Bylo mi to nepříjemné a doteď, když si na to vzpomenu, kroutím hlavou. Čeká vás zase nějaká televizní práce? Kateřina: Já jsem si teď té televize užila hrozně moc. Nejde být pořád v televizi, nebylo by to dobré jak pro diváka, tak pro mě. Pokud teď je, nebo bude pauza, vůbec nic se neděje. Těším se na vysněnou roli v divadle Palace a těší mě i to, že se hodně točí jak seriály, tak i filmy.