Jiří Adamec (58) se svou ženou Janou (35) se na letošní Vánoce těšili jak malé děti. Už proto, že je konečně společně oslaví jako rodina i se synem Danielem (11 měsíců). Jana totiž několik Vánoc a Silvestrů před tím strávila v slzách a myšlenkách na svého milovaného, tenkrát však ještě zadaného Jiřího a aby si ulevila, brala raději prášky na spaní. Teď se její dávný sen stát mu po boku konečně stal skutečností. Poznala však, že mít za manžela režiséra není jen tak. I Nedělní Blesk zaznamenal, že i v obývacím pokoji si pořád připadá jako "na place", kde se všechny přítomné snaží režírovat jako při natáčení seriálu a profesionální deformace zmizí až ve chvíli, kdy si otevře láhev oblíbeného červeného vína... Jak s odstupem času vidíte tu strašně nekonečnou dobu, kdy jste na sebe čekali, zkrátka, než jste byli svoji? Jiří:"To je téma, o němž já nerad mluvím. Má spoustu souvislostí a týká se celé řady lidí, kterým jakoukoliv zmínkou ubližuji. A to nechci." Jana: "Já jsem rok co rok jezdila z Prahy domů, za rodiči. Bylo to tam všechno senzačně nachystané a nikdy nechyběla vánoční atmosféra se vším všudy. V srdci jsem ale měla smutek. Těch pár dnů jsem probrečela a bála se návratu do Prahy, kde mě čekala práce v redakci na Silvestra a Nový rok. Kolem mě se lidi radovali, pili, zpívali...TV NOVA vysílala po několik let Jirkovy skvělé Silvestry, které jsem já viděla až v dubnu, když jsem našla sílu se na to podívat jako na televizní program. Jinak jsem deset silvestrovských nocí díky práškům na spaní prospala..." Jaký byl první společný rok vaší rodinky? Jiří: "Bylo by nejspíš hloupé si stěžovat, ale fakt je, že zatím není na co." Jana: "Ani já si nestěžuji, naopak, já jsem se konečně dočkala toho, po čem jsem léta toužila. Mám báječného chlapa a vysněného syna. A syn je sluníčko ze všech sluníček nejsluníčkovatější. Nikdy jsem si nemyslela, že dítě může být až taková radost. Doufám jen, že mi to Bůh nesečte někde jinde." Jak a s kým strávíte letošní Vánoce? Jiří: "O Vánocích budeme ve třech. Už vloni to bylo fajn, ale to jsme u stolu seděli jen dva a Daniel byl s námi "jen" v maminčině bříšku. Letos už bude sedět u stolu jako velkej chlap a bude s námi ochutnávat jídlo dospělých lidí. Sice jen trošičku, ale už to bude náš parťák." Jana: "U nás to asi bude ještě hodně let stejné, protože táta jako kněz má o Vánocích nejvíc práce a musí být se svými věřícími. Musí být tam, kde je jeho farnost a je logické, že moje máma je s ním. Je mi to trošku líto, ale jinak to být nemůže." Jana: "Naše odlišnost je především v tom, že babička s dědečkem budou hodně daleko a že já budu o Štědrém večeru sloužit v televizi. Bylo to tak už loni. Jirka připravil slavnostní večeři a když jsem přijela z Barrandova, bylo už vše jak má být. Svíčky svítily, hrála hudba a voněly smažené ryby. Bylo to nádherné, i když letos to bude nejspíš trochu jiné. Jirka bude chystat stromek i večeři a k tomu bude mít nekonečně pohyblivého asistenta. On je zvyklý na svůj tým, kde každý čeká na jeho pohled, aby mohl realizovat jeho požadavek. S Daníkem to ovšem bude zcela jinak... řekla bych skoro obráceně..." Jaké byly Vánoce u vás doma, když jste byli malí? Jiří: "Já Vánoce v rodině s bratry a rodiči považuji za cosi fantastického, na co nikdy nezapomenu. Vyrůstal jsem v době, kdy jsme s brášky stáli fronty na máslo a když jsme každý vystáli čtyři čtrvrtky a přinesli je mámě domů, byli jsme šťastní, jako když jsem dostal TýTý za Pojišťovnu... to se nedá v době nadbytečné hojnosti ani trošku pochopit. Zpívali jsme hodinu u stromečku vánoční koledy, modlili jsme se před jídlem a rozbalování dárků bylo něco posvátného. A když jsem našel pod stromečkem hokejku, zastavilo se mi srdce." Jana: "Já jsem byla jedináček a žila jsem v epicentru zájmu rodičů. Bohužel jen rodičů. Mě společně sdílená radost se sourozenci vždycky strašně chyběla. A možná nejvíc právě o Vánocích. Proto nechci, aby byl Daniel jedináček. Nestačí mít vše pro sebe, to může být i špatně. To jsem pochopila a obrečela už tenkrát..." Bylo těžké vybrat jeden pro druhého dárky? Jiří: "My jsme to měli letos s dárky strašně snadné. Koupili jsme si zájezd do Thajska, takže pod stromečkem bude obálka s docela drahým obsahem a pak už jen nějaké drobnosti. Jen Danielovi připraví maminka mnohá překvapení." Jana:"Mě by to nebavilo, kdyby tomu našemu drobečkovi nezářila očička..." Jak oslavíte Silvestr? Jiří: "Budeme se koupat v moři." Jana: "Snili jsme o tom už dávno oba." Co všechno už malý Daník umí? Říká táta? Vyprávíte mu pohádky? Jiří: "Já doufám, že u stromečku udělá své první krůčky, ale asi to bude nejspíš o pár dnů později, někde v Thajsku na přelomu roku. Už teď udělá pár krůčků, ale musí se přidržet alespoň za jeden tátův prst." Jana: "Říká už ustálená spojení, jakési shluky zvuků, taková první slova bez významu. Takové obvyklé koj koj...už se tam kdesi objevilo i táta a baba nebo dede...ale máma nikde..." Jiří: "Janička se naučila spoustu českých básniček, říkánek a písniček, takže u nás to je často jak na historickém Wolkrově Prostějově nebo Mladé písni v Jihlavě. Mám z toho strašnou radost, protože Daníkovi se máminy "umělecké" výkony strašně líbí. On už dokonce i tleská..." Pamatujete si na svoje první rande? Jaké bylo? Jiří: "Já si to pamatuji naprosto přesně. Nebylo to rande. Bylo to setkání. Takových jsem prožil stovky. Tohle si pamatuji jako film. Je to zvláštní... Pamatuji si i první rande. To bylo doslova o několik let později..." Jana: "Já to mám stejně...a nemám k tomu co doplnit. Tak to bylo...jo...přesně tak..." Prožili jste si docela dost podobný příběh jako hlavní hrdinové seriálu Pojišťovna štěstí. Jsou ty prožitky opravdu takové, jak bývají popsány ve scénářích? Jiří: "Je to neuvěřitelné, ale já jsem skutečně v době, kdy jsem točil Pojišťovnu štěstí, žil mnohé motivy ze života mých hrdinů. Byla to pro mě zkušenost, po níž jsem vůbec netoužil, ale tak to bylo. Ale pozor. Zjistil jsem, že jsem zdaleka nebyl sám. Vím, že několik mých spolupracovníků i dalších lidí mně blízkých, prožívalo problémy hrdinů seriálů také ve stejném čase. Pro mě z toho vyplynulo jediné. Téma Pojišťovny je to nejlepší možné, protože každý z nás máme někde kus toho kterého příběhu některého z hrdinů seriálu bolestivě prožitý." Jana: "Já to měla tenkrát složitější. Když Jirka točil 1.řadu Pojišťovny, já docházela k definitivnímu poznání, že to, co prožívám dnes, je pro mě pouhou nikdy nenaplnitelnou iluzí. Pro mě je začátek Pojišťovny štěstí symbolem pro nádherný omyl." Úspěšný televizní seriál Pojišťovna štěstí má jistou paralelu s vaším osobním životem, to jste právě přiznali oba. Ovlivňuje to vaše sympatie k seriálovým postavám? Jiří: "Ne. Já je mám všechny stejně rád. Pro mě má každý svoji pravdu, své radosti i bolesti. Já vím, jak chutná opojení i jak bolí kopanec." Jana: "Pro mě tam není žádná paralela. Byla jsem zoufalá a v naplnění svého snu jsem nevěřila, ale najednou se vyplnil. Každá ženská, která se kdy zamilovala do ženatého chlapa mě jistě chápe. Je nás mnoho, které jsme tu chybu udělaly... A já, i když jsem dnes šťastná, vím, že to byla chyba a že to není dobře. Nejsem na sebe vůbec pyšná." Obsadí vás Jiří také někdy do svého seriálu? Nebo vás váš manžel "režíruje" jen doma? Jana: "Je neuvěřitelné, kolik lidí si myslí, že stačí být manželkou režiséra a cesta ke kariéře je zalitá sluncem. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by byl ke mně tak kritický a který by tak pečlivě zvažoval každou sebemenší šanci, kterou mi byl ochoten dát. Já nejlépe vím, kolika lidem zcela nezištně pomohl. Vím i to, ke kolika lidem byl neuvěřitelně shovívavý. Já mezi ně ale rozhodně nikdy nepatřila. Asi to bylo tím, že tihle chlapi mají jednu společnou charakteristickou vlastnost. K těm, které milují, jsou nejméně tolerantní. A k tomu je to režisér "od pánaboha". Tím chci říct, že je deformovaný svou profesí a s dovolením už na tohle téma neřeknu ani písmeno..." Dá se štěstí nějak pojistit? Třeba právě to štěstí, jaké spolu teď prožíváte? Jiří a Jana: "Kéž by..."