Český Vinnetou už nikdy nepromluví. Velký Manitou žádá od Vinnetoua příliš - řekl by herec Stanislav Fišer (75), kdyby mohl mluvit. Je však němý, vzhledem ke zlé nemoci přišel o hlasivky. Co horšího se může herci a dabérovi stát? Nechtělo se mu žít. Už nikdy potlesk, už nikdy opona. Už žádná postava stříbrného plátna hovořící jeho krásným hlasem. Ten mu sebepevnější vůle nevrátí. "Když jsem přišel o hlas, byl jsem zoufalý, nešťastný, nevěděl jsem, kudy kam," říká (respektive píše na papír) Stanislav Fišer. "Věděl jsem jediné: na jeviště už se nikdy nevrátím. Smířil jsem se s tím smutným údělem a najednou zjišťuji, že to neplatí. A já mám před premiérou." Sedíme v klubu Divadla na Vinohradech, kde Fišer před devětapadesáti lety začínal. "Rád bych mu složil poklonu," podotýká se zjevnou úctou jeho herecký kolega Rudolf Jelínek. "Obdivuji jeho odvahu, vitalitu, entuziasmus a to, jak se s tím vypořádal. Jiný by si hodil mašli." Na což Stanislav Fišer reaguje slovy: "O tom jsem taky uvažoval." Ano, on skutečně reaguje slovy. Učí se jícnové řeči. "Naberete vzduch, ten spolknete a pak vracíte zpátky," vysvětluje pomalu, chraptivě a s nesmírnou námahou. Stává se z něho břichomluvec. Tomu, že hraje divadlo, se diví i on sám. Zachránili jej přátelé. V pozadí nevšedního nápadu stála režisérka Dana Bartůňková. Svěřila němému herci úlohu koktavého Oskara ve hře Hříšní lidé města pražského Pěnička a Paraplíčko, kterou dává pražské Metropolitní divadlo. "Koktavý harmonikář Oskar chce neustále cosi říci, ale někdo z pražské galerky pokaždé zavolá: Oskare, sklapni, a tak on vlastně nedostane šanci promluvit," objasňuje Dana Bartůňková. "Stáníček rok tvrdil, že nic už nemá smysl. A teď? Maluje, píše, hraje divadlo." I Fišer potvrzuje, že v pozadí všeho je Bartůňková: "Ano, tato režisérka s tuřím hlasem a s postavou, která se nahoře nedá obejmout, mě přesvědčila, že nemožné je možné." Přišel o hlasivky, smysl pro humor mu zůstal. "Přijít o takhle krásný hlas, který znají miliony diváků!" smutně říká Fišerova kamarádka, country zpěvačka Milena Soukupová. "Já měla vždycky husí kůži, když mluvil Vinnetoua tím nádherným hlasem." Stanislav Fišer s povzdechem odpovídá oním břichomluveckým způsobem: "A teď se nemůžu ani smát. Na smích musíš mít hlasivky. Nemůžu zavolat o pomoc, nemůžu jít nakoupit. To si nikdo neumí představit, ta omezení. Všechny monology umím nazpaměť, a je to všechno nanic." Milena Soukupová se tváří nesouhlasně: "Ale směješ se očima," namítá. "Jseš statečnej. Krásně maluješ, tam to srdíčko je. Nádherné krajinky. Já na té krajině poznám, jak ti v tu chvíli bylo, dáváš tam ze sebe ten pocit. Kus sebe tam dáváš." Jak se cítil herec bez hlasivek v průběhu divadelních zkoušek? Napsal nám to: "Jsem vzácný herec, jediný, kdo do toho režisérce nekecá. Ale jsem sám. Všichni chodí kouřit do vedlejší místnosti a tam si povídají, smějí se, řeší problémy divadelní i soukromé, a tam já nemůžu. S dírou na krku to nejde. Těším se na premiéru. Bude zřejmě poslední. V soukromí nemohu mluvit, ale jak vejdu na jeviště, mluvím. Rukama, nohama, vším. To je možné skutečně jenom na divadle." Ano, velký indiánský bůh vzal českému Vinnetouovi cosi velmi podstatného, ale zdaleka ne všechno. Což si také Stanislav Fišer už uvědomil. Má dlouholetou družku Antonii, která byla připravena věnovat mu své hlasivky. (Doktoři ovšem vysvětlili, že taková transplantace není v jejich silách.) Dále pak má Stanislav Fišer prozatím padesát šest stránek svých vlastních pamětí, v nichž vzpomíná na Voskovce, Wericha, Horníčka a na léta hereckého života v Divadle ABC. Maluje obrazy a v osadě Kopřivka na něho čeká chalupa přímo za hospodou. A také má oči a může jimi koukat po zralých ženách, což byl jeho koníček odjakživa. Před lety prohlásil: "Jsem takzvaný vrchař. Líbí se mi větší ňadra, která působí provokujícím dojmem. Už jako kluk jsem koukal po starších dámách a snil jsem, že bych jednou mohl mít dospělou milenku."