Na výchovných koncertech se vždycky umíralo nudou a umělci vypadali jako funebráci. Houslista Pavel Šporcl (33) oblékl obávané vážné hudbě moderní kabát. Pomáhaly mu někdy housle při balení holek? Kdy má největší chuť na alkohol? A čím ho tak překvapuje jeho přítelkyně Bára Kodetová? Vzpomínáte na své první housle? Vzpomínám na své úplně první housle, které jsem měl asi ve dvou a půl letech, byla to taková plechová hračka. Na svůj první koncert? To bylo v lidušce v Českých Budějovicích, bylo mi pět let. A hrál jsem pravděpodobně nějakou lidovou písničku, asi Sedí liška pod dubem. Ještě před tím oficiálním koncertem mě maminka donutila hrát šatnářkám na plaveckém stadionu. Abych se otrkal. Cítil jste někdy nějakou výlučnost? Výjimečnost osamělého houslisty mezi "obyčejnými" lidmi? Na druhém stupni základní školy jsem od ředitelky dostal výjimku a nemusel jsem chodit na pracovní vyučování. Jedině kvůli tomu jsem se mohl cítit výjimečný. Jinak si myslím, že jsem byl úplně normální dítě, které když začalo v pěti letech hrát na housle, cvičilo pět minut denně, což se postupně samozřejmě zvyšovalo. Využíval jste houslí k okouzlování dívek? Nijak zvlášť, na to byli dobří kytaristi a já na kytaru nikdy moc neuměl. Ale pravda je, že holky od začátku mé housle hodně zajímaly. Kytaristi mají lepší pozici? Určitě. Mohou zpívat písničky u táboráků, to já jsem nikdy s houslemi až tak nemohl. Máte v sobě něco z herce - po tatínkovi? Zdědil jsem určitý druh šoumenství. Koncerty se snažím dělat trošku jinak, většinu si uvádím, vyprávím na nich o skladatelích a jejich skladbách, mnohdy i veselé historky, snažím se posluchače do koncertu vtáhnout. Vlastně to jsou takové nenápadné výchovné koncerty. Dokážu velice rychle zareagovat na situaci v sále, takže když někomu zvoní mobil nebo když lidé tleskají mezi větami, což by správně neměli... Můžete jim příšerně vynadat. Můžu jim nějak ironicky vynadat nebo mít nějakou poznámku. Snad tohle všechno dělá moje koncerty zajímavější a takové lidštější. Lidé si na mě můžou jakoby sáhnout a jsem jim blíž. Prý hlásíte i hokejové výsledky. Jistě. Když běží důležitý zápas, který zajímá nejenom mě, ale i lidi v sále, tak hlásím. O přestávce běžím do auta a poslouchám rádio. Ve Smetanově síni Obecního domu jsem jednou hrál s orchestrem a vzadu jsem měl připravený počítač se zapnutým internetem, abych mohl ještě před přídavkem nahlásit stav utkání. Jak dlouho trvalo vaše šátkové období? Sedm let, až do loňského září. Chtěl jsem mladým ukázat, že i houslista, muzikant klasické hudby, může být jedním z nich. Že ta hudba není tak vážná, jak si nejspíš myslí. Chystám se opět zvýšit frekvenci výchovných koncertů pro školy. Jsou velmi úspěšné, povídám si se studenty, ptám se jich na věci kolem hudby. Občas s sebou vezmu i druhé housle, vyvolám někoho, kdo by si chtěl zahrát, kdo nikdy nehrál, a pak si spolu zahrajeme jakési duo. Výchovné koncerty, na které jsem chodil jako dítě, byly přesně o tom, že do tělocvičny někdo přišel, neřekl ani slovo, půl hodiny hrál, a pak zase odešel. To byla naprostá katastrofa. A já, byť jsem k tomu měl ze spolužáků nejblíž nebo hodně blízko, jsem zlobil ze všech nejvíc. I proto se své výchovňáky snažím dělat jinak. Ztratil jste někdy housle? Naštěstí ne. Jednou jsem je před koncertem nechal po večeři v restauraci. Před koncertem samozřejmě nikdy nepiju, takže alkohol v tom nehrál absolutně žádnou roli. Prostě jsem zazmatkoval. Znám ale muzikanty, kteří se po koncertě tak opili, že zapomněli své nástroje. To se občas stane. Mně se to naštěstí nestalo, to bych si neodpustil. Před koncertem nepijete. A po koncertě? Po koncertě piju (směje se). Jsem celkem normální člověk, nejsem abstinent, ale rozhodně to s pitím nepřeháním. Po koncertě většinou jdeme na pivo. Moc mi chutná víno, mám spoustu kamarádů na Moravě, kdykoli tam jedu, tak se u nich stavím. Před měsícem jsme byli na burčáku, bylo to moc fajn. Když jedu do Francie nebo kamkoli do zahraničí, sháním vína. Rád bych měl jednou hezký archiv. A také mám hodně rád whisku, tu si opravdu vychutnávám. S prosazováním neformálního - šátkového - vzhledu jste zřejmě sem tam narazil. Narážel jsem hodně často, především u tradicionalistů, u kritiků, ti stále tvrdili, že nosím šátek jenom kvůli novinám, abych se zviditelnil. A já stále dlouze všem vysvětloval, že to dělám pro muziku a že mladých lidí na mých koncertech je tolik, že mi to dává za pravdu. Klíčový problém byl tenkrát s mým prvním koncertem s Českou filharmonií, kdy se filharmonie rozhodla, že se mnou nebudou hrát, když budu hrát v šátku. Řekl jsem, že když nebudu hrát v šátku, nebudu hrát vůbec. Pak jsme si to u pana ředitele vysvětlili, koncert dopadl skvěle a od té doby jsem s nimi odehrál několik překrásných koncertů. Jaký průšvih se může stát přímo v koncertní hale? Můžu zapomenout, co mám hrát. Kdybych náhodou přestal hrát a lidé by poznali, že vůbec nevím, kde ve skladbě jsem, to bych považoval za docela velký průšvih. Naštěstí se mi to ještě nestalo. To, že zapomenu pár notiček, je stejné, jako když herec zapomene text a řekne dvě tři slova jinak, než měl. Samozřejmě to nikdo na mně nesmí poznat a nesmí se to stávat příliš často. Smí se houslista prát? Šel byste do rvačky, kdyby bylo nejhůř? Co je to nejhůř? Kdyby bylo míň než nejhůř, vezmu smyčec, toho rváče pěkně přetáhnu a věřte, že by to dost bolelo. To je normální rákoska. Vždycky budu mít v hlavě to, že by se mi mohlo stát něco s rukama. To by muselo jít o život, abych se pral. Štípáte dříví? Když je potřeba, tak štípám. Pracujete s cirkulárkou? Ne, ne, to mi tatínek vždycky zakazoval. Vzpomínáte, jak jste hrával v metru? Ano, v New Yorku jsem si přivydělával v metru na Padesáté ulici jako chudý student. Kolik jste si vydělal? To je vždycky o počasí, o štěstí, o lidech. Tenkrát jsem vydělal šedesát dolarů za hodinu a průměrná americká mzda byla třicet. Hodně mi to pomohlo, New York byl drahý a já velice chudý student. Dlouho jste žil jako vlk samotář. Vařit umíte? V New Yorku jsem žil sám, a tak jsem se učil vařit. Když jsem se vrátil do Čech, byl jsem svobodný umělec a vařil jsem si také. Teď devadesát devět procent všeho vaří Bára (herečka Bára Kodetová - pozn. red.), ale když je chvilka, něco ukuchtím. Muž většinou kuchtí něco speciálního, aby se o tom dalo dlouze hovořit ještě několik let, kdyby už nikdy nevařil. Nadávali vám někdy sousedé, když jste cvičil? Bouchali do zdi nebo tak? Kamkoliv jsem se nastěhoval, vždycky jsem nejdřív obešel sousedy a všem vysvětlil, že na ty housle prostě hrát musím. Že nebudu hrát před osmou ranní a po osmé večerní, aby měli klid. Je pravda, že Bára poslouchá to moje cvičení hodně ráda. Ona při tom dokonce dokáže i usnout, což mě překvapuje. To, co provozuju za skřípání a zvuky, u toho se usnout nedá. Ale Bára to dokáže. K narozeninám od vás dostala lístky na Madonnu. Co jste říkal koncertu? Pro mě to byl jeden z nejhorších zážitků, které jsem kdy na koncertě zažil. Nuda. Necítil jsem žádný život, žádnou emoci. Výborně provedený výkon, nic víc. Byl bych radši, kdyby zakopla a ukázala nějakou emoci. Mám raději nedokonalé výkony, z kterých je cítit nějaké srdce.