Měl jeden z největších hlasů v historii populární hudby a jeho bouřlivý život před patnácti lety předčasně ukončil AIDS. 5. září by se Freddie Mercury, frontman skupiny Queen, dožil šedesáti let. K nedožitému jubileu zpěvákovi nyní vychází CD a DVD toho nejlepšího, co Mercury nazpíval. Prahu také po delší době navštívil Mercuryho asistent a jeden z nejbližších lidí vůbec, Peter Freestone (51). Muž, který po Mercuryho boku strávil dvanáct let, poskytl Blesku rozhovor. * Jaká by byla ideální narozeninová oslava Freddieho Mercuryho? Freddie by uspořádal ten největší mejdan na světě, litry šampaňského a vodky, ale sám by se schovával. Nechtěl by, aby kdokoli viděl, jak vypadá v šedesáti. Nikdy nechtěl být starý. Měl to nejmladší srdce, jaké jsem potkal. Miloval život, zábavu, vždycky si chtěl užívat. Myslím, že si vůbec nedokázal představit, že by měl někdy zpomalit. * Uvažoval proto třeba o plastické operaci? Ne, to vůbec ne. Víte, on nenáviděl ten svůj předkus. A lidi mu říkávali: Máš prachy, tak si s tím nech něco udělat. Ale on to vnímal tak, že dostal dar - svůj hlas. A jakmile člověk začne dělat něco kolem nosu nebo úst, může to hlas změnit. On odmítl takhle riskovat. * Zhruba pět let žijete v Česku, jak se to přihodilo? Poprvé jsem přijel na radu přátel, kteří věděli, že miluju klasickou hudbu. Říkali mi, že tady to je ráj klasiky, a měli pravdu. Vracel jsem se stále na delší dobu, až jsem se sem přestěhoval. Miluju zdejší atmosféru, lidi, jejich postoj k životu, hrdost na historii národa. To je něco, co v Británii už neexistuje. * Freddiemu se kvůli totalitnímu režimu do Prahy přijet nepodařilo ani soukromě... Ne, nejblíž, kam se dostal, byla Budapešť. Jeli tam na koncert lodí z Vídně, kolem Bratislavy, což bylo tehdy velmi odvážné. * Mercury si podle svých slov přál, aby o něm lidi věděli i to špatné. Co takového se vám vybaví? Byly to většinou úplně hlouposti, maličkosti. Měl třeba šílený zvyk, že kdykoli jsme byli v Americe, nasadil takový šílený americký akcent, který ovšem vůbec nezněl americky. Lidi mu říkali, ať proboha sklapne a mluví normálně, ale on ne. To mi fakt lezlo na nervy. Freddie říkával, že s ním se nikdo nenudí. A byla to pravda. Ale zároveň byl taky velmi předvídatelný. Když žil v New Yorku, bylo jisté, že ve středu v deset večer bude Freddie v Roxy. V půl jedenácté v úterý zase trávil čas v jiném baru, tím jsem si mohl být jistý, stejně jako tím, že jeho vínově červené auto bude parkovat nějakých padesát metrů od baru. * To byl tak konzervativní? Věřil, že jeho názor je ten správný, a nechtěl slyšet nic jiného. Když šel například do Studia 54, kam bylo velmi těžké se dostat a lidé dlouho čekali venku, nikdy nevyužil privilegií hvězdy. Nesnesl představu, že by napochodoval středem a předběhl všechny ostatní. Čekal ve frontě s kamarády klidně hodinu a půl. Chtěl být vnímán jako člověk, ne jako hvězda. * Freddiemu jste taky vařil, měl nějaké zvláštní chutě? Ani ne, když jsem u něj začal pracovat, zbožňoval indickou kuchyni. Hodně koření, chtěl mít chuťové pohárky radši přesycené než jen tak poškádlené, měl prostě rád hodně ostré, výrazné chutě. Jednu věc, ne zrovna levnou, zato velmi jednoduchou, opravdu miloval. Byly to šťouchané brambory se lžící kaviáru a kyselou smetanou navrch. Někdy to jedl jako předkrm, občas i k obědu. Poslední tři roky ale musel jíst daleko jemnější jídla, ostré chutě mu nedělaly dobře. * O velkých hvězdách se vždycky traduje, jak jsou náročné, ale mnohdy ten povyk dělá hlavně jejich tým. Jak to bylo s Freddiem? Ano, protože je to dobré pro publicitu, ale zároveň to vzbuzuje nenávist lidí k hvězdám. Je to celé trochu postavené na hlavu. Ale Freddie byl docela v pohodě. Jen vždycky potřeboval mít to nejlepší apartmá z hotelu. Pamatuju si úplně první turné, které jsem s ním jel. Bylo to v Irsku, v Dublinu, kde se zrovna natáčel populární seriál. Jeden z herců byl ubytován na měsíc ve stejném hotelu, kde měl spát Freddie. A Freddie zjistil, že spí zrovna v tom nejlepším apartmá a on sám má dostat druhé nejlepší. Herec se musel na dobu Freddieho pobytu přestěhovat (smích). * Kolik pravdy je na všech těch zprávách o divokém Freddieho milostném životě? 95 % (smích). Freddie miloval život. Smyslem jeho života byla hudba a radost ze života. Jestli to zahrnovalo muže, ženy nebo kočky, to bylo jedno. Jednou se ho ptali, jestli je pravda, že spí s muži. Odpověděl: Ano, spím s muži, spím se ženami a spím se svou kočkou. Ale co to má co dělat s hudbou? To byl jeho postoj k životu. * Co bylo pro vás nejobtížnější poté, co Freddie zemřel? Prostě život. Najít nový smysl života. Po dvanáct let života pro mě jediným důvodem vstát ráno z postele byla práce pro Freddieho. To, co jsem dělal pro něj, bych nedělal pro nikoho jiného. Vzpomínám si, jak jsem se snažil normálně fungovat po jeho smrti a po týdnu mi na účtu chybělo 250 liber. Uvědomil jsem si, že jsem to všechno utratil za taxíky. Byl jsem je zvyklý objednávat je pro Freddieho, protože všechny účty platil management. Prostě to byla ohromná změna. * Čím jste se pak začal živit? Moje první práce byla v londýnské nemocnici. Za dobu, co Freddie trpěl AIDS, jsem totiž během péče o něj nasbíral dost zkušeností. Vyznal jsem se v lécích, injekcích, uměl jsem mu zavést infúzi. Tak jsem to chtěl využít a začal jsem pracovat na neurologii. Byla to velmi zajímavá práce, pacienti s roztroušenou sklerózou, Parkinsonovou nemocí, nervové věci. * Jaký byl váš oblíbený okamžik s Freddiem? Bylo to tehdy, když Monserrat Caballé nazpívala s Freddiem Barcelonu. On mi s pláčem na krajíčku řekl, že má ten největší hlas na světě na své nahrávce.