"Hlavně nebuď patetická a nedojímej se!" řekl by prý Boris Rösner (+55) Taťjaně Medvecké (52), když se s ním včera jménem kolegů naposledy loučila na jevišti Národního divadla a na okamžik skutečně celé hlediště rozesmála. Ale jen na okamžik. Žádný z hercových blízkých, kteří Zlatou kapličku naplnili po okraj, ani sama Medvecká, mu tohle přání nedokázal splnit. Boris Rösner odešel příliš brzy na to, aby za ním bylo možné neplakat. Slzám za velikým hercem, s nímž se kromě kolegů a příbuzných přišly rozloučit i desítky jeho žáků, se neubránili ani chlapi jako František Němec (62) či Richard Krajčo (29). V Národním divadle se včera odehrál jeden z nejsmutnějších kusů... "Na tváři lehký úsměv, hluboký v srdci žal," zaveršovala na závěr svého rozloučení jedna z Rösnerových kolegyň i žaček Vanda Hybnerová. Stejně jako všichni její předřečníci měla však i ona hlas zlomený pláčem. V davu členů činohry Národního divadla, kteří se s Borisem Rösnerem loučili několikaminutovým potleskem, nešla přehlédnout ani vzlyky se třesoucí ramena Richarda Krajča. "S Borisem jsme se poznali asi před čtyřmi lety při zkoušení Lakomce. On se mě tak nějak ujal a držel nade mnou takovou pedagogickou ruku. Být s ním na jevišti bylo mou další školou, tou největší," vzpomíná na svého hereckého učitele herec a zpěvák Krajčo, který se s Rösnerem naposledy setkal na generálkách Richarda III. během února. "Od té doby jsme si jen psali. Prostě jsem ho měl hrozně rád a bude mi moc chybět," dodává Richard Krajčo. Během devadesátiminutového obřadu, který jeden z jeho návštěvníků zdravotně neunesl a po půlhodině musel hlediště s rukou na hrudi opustit, se na stráži u Rösnerovy rakve tonoucí v záplavě květin vystřídala ta největší herecká jména. Mnohá z nich paradoxně patřila kolegům o generaci starším, než byl Boris Rösner. Čestná stráž u katafalku byla očividně jejich nejtěžší rolí na prknech Národního divadla. Ještě na oslavě jeho lednových narozenin ho kolegové zažili plného elánu a naděje, že se už v příští sezóně vrátí na jeviště. Bohužel, zákeřná nemoc na Rösnera v nové podobě zaútočila znovu, tentokrát neodvratně. Hudbu, která při včerejším smutečním obřadu zazněla, si vybral sám. Don Giovanni připomněl Rösnera coby aristokratického ironika, jazzové balady zahalily Národní divadlo do melancholie a finální Wonderful World od Louise Armstronga, to už byl Rösner sám včetně svých vlastních veršů, jimiž herec nestárnoucí skladbu doprovodil. "Copak tu není nikdo, kdo by mě vzkřísil?" zahřímal Rösnerův hlas naposled z jeviště Národního divadla. Tentokrát však už jen ze záznamu představení jeho legendárního Lakomce...

Budeš mi chybět, Borisi... Téměř celý český herecký Olymp se včera sešel na posledním rozloučení s Borisem Rösnerem (+55). Ansábl Národního divadla, Rösnerova domovského angažmá, doplnila i řada kolegů z dalších divadel. Miroslav Donutil, Josef Vinklář, Jakub Prachař, Radovan Lukavský, Vlasta Chramostová, Simona Stašová, Ivan a Klára Trojanovi, Martin Stropnický, principál Divadla na Jezerce Jan Hrušínský přišel dokonce se svou ženou Miluší Šplechtovou, Martin Preiss zase se svou kolegyní a milenkou Martinou Válkovou. Ti všichni se s Borisem Rösnerem setkali na jevišti nebo mimo něj. Ti všichni chtěli naposled vzdát hold člověku považovanému za pilíř souboru. Byla to však tichá společnost. Šok ze smrti v nejproduktivnějším lidském věku prostě všem vzal slova...