Na obrazovce vypadá jako přísná slečna z pošty. Do suchara má však Pavla Charvátová (32) neobyčejně daleko. S výjimkou potápění se vrhá do všech možných šílených sportů. Nebojí se myší, hadů, potkanů, pavouků, živého vysílání, zkrátka ničeho. Co jste plánovala, když jste šla studovat bohemistiku? Skončit jako vědec v ústavu? Nikdy jsem nic zásadního neplánovala. Mám to obrovské štěstí, že mě život vždycky zavál ve správnou chvíli na správné místo. Jako malá jsem chtěla být kosmonautkou, ale to mi nějak nevyšlo. Můžete to ještě napravit, zapsat se do seznamu bohatých žadatelů o lety do vesmíru. To bych musela šetřit jako blázen a myslím si, že ani do konce svého a manželova života bychom na to nenašetřili. Úplně mi stačí, když se podívám na nějaký dokument, ve kterém mi ukážou, jak naše zeměkoule vypadá z vesmíru. A kdyby byla možnost letět zdarma? Tak to bych letěla. To bych samozřejmě letěla. Líbíte se sama sobě na obrazovce? Takhle nad tím nepřemýšlím. Když se dívám zpětně na zprávy, spíš koukám, kde co dělám špatně. Snažím se to dělat, jak nejlíp umím. Ale určitě se vám stalo, že jste se nějak kouzelně přeřekla. Asi jsem největší moderátorský suchar, nevím, mně se tyhlety věci moc nedějí. Měla jsem jeden pěkný přeřek, ten už asi nikdy nepřekonám, aspoň doufám. Řekla jsem tehdy, že policisté zadrželi čtyři kila hasiče místo hašiše. A pak mi psali z různých hasičských sborů, ale mile, že mě zdraví, a až pojedu kolem, ať se stavím, že mi ukážou, co jsou to hasiči. Záchvaty smíchu? Záchvat smíchu, musím to zaklepat, se mi zatím vždycky podařilo ustát. Když se třeba smějeme v průběhu nějaké veselé reportáže, divák to samozřejmě nevidí. A ve studiu se mi to vždycky podařilo zvládnout tak, že jsem nevybouchla nebo nevyprskla. Někdy je to těžké, zvlášť když vás ten druhý rozesmává, nechtěně, samozřejmě. Nebo když se snaží svůj smích zadržet, to je ještě nakažlivější. Mám takové dechové cvičení, které dělám i před zprávami. Zavřete oči, nádech, výdech, potom zase otevřete oči. Většinou to zabere. Přestanu se smát. Spíš si říkám, jak je možné, že se mi ještě nikdy nestalo, že bych třeba kýchla ve studiu, protože to je věc, kterou nemůžete ovládnout. A jednou nebo dvakrát jsme měli ve studiu mouchu. Nemáte tam člověka, který by mouchy chytal? Samozřejmě že rekvizitáři je chytají. Zase abyste si nemyslela, že tam máme mouchy každý den! To ne. Ty dvě "známé" mouchy se objevily až v průběhu živého vysílání, a to už nebyla šance je chytat, to už musel být klid. Bylo to zvláštní, když běžela reportáž, tak si mouchy v klidu kroužily nad našimi hlavami a nevšímaly si nás, ale jakmile šlo studio, braly nás kamery a my mluvili, tak na nás začaly dělat nálety. Jako by se chtěly divákům taky předvést. Řeknete si nesmysl, ale bylo to fakt nepříjemné. Jo, copak taková moucha, ta se dostane skoro všude. Tak jako mravenec. Ale mravence jsme ve studiu ještě neměli (smích). Co si oblékáte na dolní končetiny? Tam přece můžete být během vysílání děsivě otrhaná. To je tajemství. Ano, tam bychom teoreticky mohli být i otrhaní. Váš oděv asi musí nějak ladit s kolegovým. Ano. Je pravidlo, že se nejdřív oblékne žena a podle ní se dolaďuje chlap. Je to jako v životě. Ne vždycky to teda vyjde, protože nemůžete obléci druhého moderátora do něčeho, v čem se necítí dobře. Zaznamenala jste někdy výtky ohledně toho, jak se na obrazovku oblékáte? Ne, zatím mi nikdo nenapsal: To je hrůza, co to tam máte na sobě! Jen jednou nějaká, asi starší paní napsala, a to dodneška visí v kostymérně na nástěnce, že je proti bontonu, že nosím brož na pravé straně. Psala, že všichni přece vědí, že špendlík musí být na levé klopě. Prý vůbec nechápe, jak mě můžou pustit na obrazovku s takovým prohřeškem. Její úplně nejkouzelnější argument zněl: Vždyť přece na kolo také všichni nastupují z pravé strany! Jenže já mám na levé straně připíchnutý mikroport a můj kolega zase napravo, což je pravidlo kvůli rozložení zvuku v prostoru. Takže ten špendlík je tam, kde být musí. Tak mě ale napadá, že divák vidí všechno zrcadlově obráceně... Kolik času věnujete rannímu fintění? Když jsem celý den doma, tak je to deset minut na základní hygienu a konec. Když jdu mezi lidi, tak se sebou dělám něco trochu déle, aby se mě lidi nelekli, maximálně ale půl hodiny, víc tomu nejsem ochotna obětovat. Dlouhé fintění je pro mě ztráta času. Samozřejmě s výjimkou slavnostních událostí. Proč jste si ze všech mužů, kteří vás jistě obletovali, vybrala zrovna vašeho manžela? Protože byl nejlepší. Jak vás ukecal? On mě neukecával. My jsme se dlouho znali jako kamarádi, ale nic nebylo, pak jsme se po pár letech náhodou znovu potkali, a to už přeskočila jiskra a já si říkala: Jo! Tak to je ON - toho už nepustím! Protože byl hrozně fajn, pohodovej člověk, byla s ním legrace. Jsme spolu už devět let. Dlouho a dobře jsem vybírala, jsem spokojená, šťastná a doufám, že to platí oboustranně. Věnujete se všelijakým divokým sportům, který z nich máte nejraději? Jé, to tak vůbec nejde říct. No asi ten, který zrovna dělám, do kterého se zrovna vrhám. Teď zjara pojedeme trénovat na moře, na jachtu, listujeme příručkami, abychom se ještě naučili všechno potřebné, teď jachta, a pak se vyvrbí zase něco jiného, určitě budou motokáry. Čeho se tedy vlastně bojíte, když se nebojíte ani skákat z letadel? Bojím se zákeřných nemocí a bojím se toho, že jednou přijdu o lidi, které mám nejraději. Toho se bojím a ničeho jiného se fakt nebojím, protože všechno ostatní se dá zvládnout. Ale pavouků se bojíte, že? Ne, pavouků se nebojím. Ani housenek, ani brouků, ani ničeho. Takže vezmete pavouka v klidu do ručky? I toho s chlupatýma nožičkama? Jo, klidně. Existuje nějaká naděje, že by vás přece jen něco vyděsilo? Myslím, že určitě bych se i něčeho bála, ale zatím se ještě nic nevyskytlo. Ale ono se určitě vyskytne. Hadů se taky nebojím, hadi mi připadají jako krásná stvoření. Jsou hrozně příjemní na dotek. Ale když kdysi dávali v televizi Pevnost Boyard, kde soutěžící museli strkat ruce do neznámých černých krabic a nevěděli, co v nich je, tak to jsem kolikrát říkala: Fuj, to teda není vůbec příjemný. Nebo třeba museli sníst brouka. Kdyby na tom záležel můj život, tak to udělám, to bych se vůbec nerozpakovala, ale abych to dělala jen tak, abych vyzkoušela, jak chutná brouk s krovkama... Křoupe, určitě křoupe. A bude hořkej.