Princezna Xénie slaví 27. dubna padesáté narozeniny. Těžko tomu uvěřit. V žádném případě na ně nevypadá. Vchází do kavárny, zde přítomní muži ožívají a začínají se předvádět a čepýřit. A Dagmar Patrasová se usmívá, hovoří převážně spisovně a vůbec působí dojmem, jako by ji vystřihli z učebnice slušného chování. * Vypadáte na pětatřicet. Nevypadám. Zrovna dneska si to nemyslím. Ale vybavuje se mi, že když jsem šla někam s maminkou, všichni jí říkali: Vy máte tak úžasnou pleť, jak to děláte? Tak jestli je to genetika... Mám strašně práce, špatnou životosprávu. Recept tedy možná zní: všechno dělat špatně. * Co s vámi udělalo čtvrt století v manželství? Dvacet šest let spolu žijeme, z toho dvacet tři let jsme manželé. * Říkáte si občas, že jste si měla vzít Pištu Hufnágla? No, Pišta Hufnágl zrovna... věděla bych o lepších. Myslím, že už to, že jsme spolu takovou dobu a máme spolu děti, asi svědčí o tom, že se máme rádi. Člověk musí být tolerantní a nedělat si na toho druhého nějaký přehnaný nárok. Vidím to hodně v toleranci a v lásce. * Zuří doma hádky? U nás to moc nezuří. Já jsem introvert a manžel je můj pravý opak. Vybuchne kvůli hlouposti a za chvíli o tom neví. Nemám ráda, když se zvyšuje hlas a jsou hádky. Měla jsem prostě velké štěstí, že jsem měla báječné rodiče. V nejtěžších chvílích, kdy mně oba postupně odešli, mi hodně pomáhaly vzpomínky na dětství. Měla jsem nádherné dětství. Opravdu nádherné a přála bych ho všem dětem. Prostě rodina, to je to nej nej. My jsme bydleli kousek odtud, v Břehové ulici. Ráda sem chodím. Asi trošku koktám, šla jsem včera pozdě spát. * Náročný večer? Hrála jsem v Děčíně představení pro děti, které mělo trvat v podstatě necelou hodinu, a bylo nám tak dobře s těmi dětmi, že z hodiny spontánně vznikly dvě. Bylo to krásně postavené na improvizaci, vystupovaly tam kosice Klára a žížala Jůlinka, to jsou moje loutky. Děti mně pomáhají. Asi si zachovávám čistou hlavu, protože děti, samozřejmě do určitého věku, jsou bytosti naprosto čisté a nezáludné. Zato dospělí dovedou pěkně zavařit život. Kdykoli dělám něco pro dospělé, hledám v publiku, jestli tam je nějaké dítě, a tomu to všechno pak zpívám a vyprávím. * Měla jste už někdy práce s dětmi po krk? Ne, opravdu ne. Já to ani jako práci neberu. Že bych řekla: Teď jdu do práce a půjdu dětem hrát na jeviště nebo točit dětský pořad do televize. Kdyby mě to nebavilo, tak to nevydržím dělat čtvrt století. Hrála jsem, i když jsem měla zápal plic. V momentě, kdy jsem s dětmi, všechno ze mě spadne. Ale mám jeden problém: hodně za dětmi jezdím, to je hodně cestování v autě a to mně ubližuje na krční páteř. * Rozčilujete se za volantem, děláte neslušné posunky? Já si tak brumlám pro sebe, posunky nedělám. * Před vámi jsou kulaté narozeniny. Bojíte se stárnutí? Musím se přiznat, že o těhle věcech nepřemýšlím. On člověk nemůže být pořád mladý. Musí brát to, že roky přibývají, jako přirozenou věc. Ale dneska vládne kult mládí, v médiích vidíte samé mladé tváře. * Člověka to znervózňuje. Mě to vůbec neznervózňuje. Jsem ráda, že jsem si zatěch padesát let uložila do hlavy pár vědomostí, přečetla jsem spoustu knih, viděla spoustu míst a myslím si, že člověk je skutečně tak starý, na kolik se cítí. Moje babička zemřela v devadesáti letech. Jestli je to genetické, tak tady budu dlouho strašit. Řeknu vám, že byla v těch devadesáti letech tak krásná a štíhlá, měla sexy postavu... představte si, když to řeknu o devadesátileté babičce! Celý život pracovala venku na zahradě, dřela, ale samozřejmě si dávala různé přírodní věci na obličej. Třeba slupky od okurek. * To asi funguje. Určitě to funguje. Nebo vaječný žloutek. Pila bílý kafe, do toho si lámala chleba, hodně jedla brambory, kyselé mléko. Úplně jednoduchou, prostou stravu. * Zřejmě tady budete ještě mnoho let. Já nevím, nechám to na pánubohu. * Když jdete po ulici, pozná vás naprosto každý. Je vám to příjemné? Nepříjemné je, že nemůžu jít s malou na matějskou, nemůžu s ní jít na dětské představení. Tuhle jsme byly na pohádce, na muzikálu Popelka, a tam se to zvrtlo v moji autogramiádu. Bylo mi to nepříjemné vůči kolegům na jevišti. To je asi ta záporná stránka. Že nemůžu se svými dětmi absolvovat to, co každá máma může. Nebo můžu, ale to bychom prostě nikam nedošli. Půjdem do zoologický a skončíme u první klece. Ale na druhou stranu si na to nestěžuju. Když vám dávají lidi najevo, že vás mají rádi, a speciálně děti, je to krásný dar. * Metrem asi nejezdíte. Radši ne. Není to z nějakého hrdopyšství, věřte mi. Je to jednodušší. Stává se, že chci jít do obchodu a vyzkoušet si něco na sebe. A nejde to. Musím odejít. Lidi mi říkají -a já se na ně vůbec nemůžu zlobit - že mají doma dítě, které mně sleduje, nebo že oni sami na mě vyrůstali. Anebo musím jít s kamarádkou. Mám takovou kamarádku a ta je neuvěřitelný bodyguard. Ale většinou nemám čas udělat si korzo po obchodech. Třeba teď vůbec nemám představu, co si oblíknu na ty svoje narozeniny. Vůbec nevím. * Nemáte co na sebe. No. A manžel je takový spořivý. * Jako všichni manželé. Jako všichni manželé, takže ten když vidí, že jsem si zase něco koupila, tak se prostě trošku nafukuje. * Tak co si vlastně obléknete na ty narozeniny? Vážně vůbec netuším. Jestli to mám pojednat ležérně nebo jestli se na to nějakým způsobem vyparádit… nevím. * Budete muset říci manželovi, že nemáte co na sebe. Už se na tu větu těším. Hlavně se těším, co se mu pak stane s obličejem. On je zvláštní člověk. Když se mi líbí nějaká věc, řekne: To už máš. Když vidím hezký prstýnek, řekne: Prosím tě, prstýnek! Vždyť jich máš dost. Já řeknu: Ale tenhle nemám, tenhle konkrétní. Nechápe, že existuje vývoj. Móda se vyvíjí a je tady jaro, tak už by to zase něco chtělo. * Jak vycházíte se slečnami svého dospělého syna? S jeho slečnami kamarádím. Nejsem semetrika. Syn strašně rád vaří, sám a dobře. Bude to poklad do domácnosti. * Vyrůstal na vašich písničkách? To ho neminulo. Doma byla tvůrčí dílna, tam se to všechno vytvářelo. Vydržel to tak do těch osmi let, pak lehce přešaltoval na Davida Kollera. Píše si písničky, založil si kapelu už v patnácti. Teď studuje klarinet na Akademii múzických umění. Odmalička hraje na kytaru, na bicí, krásně hraje na klavír. Teď začal dokonce zpívat s Big Bandem. Já ho ještě neslyšela, ale říkají kluci z kapely, že je dobrej. Je to hodnej, báječnej kluk a jde si vlastní cestou. Děti lidí, kteří jsou známí, nebo známější, to nemají vůbec jednoduché. Je na ně brán větší metr. On přitom chtěl být jako ostatní. * Trápil se tím? Jeden čas asi jo. Když byl v první třídě, popral se kvůli nám. Bezvadně se zachoval, zastal se rodičů. Je mi líto, že to měl jako dítě složité. My jsme mu bohužel dali jméno Felix, takže se jmenuje Felix Slováček. Říkali mu: Tvoje máma je herečka, táta muzikant, ty to máš jednoduchý. Tohle slýchal, bohužel. Vyrovnal se s tím a prosadil se sám. * A vaše holčička? Holčička je bezvadná, báječná, má ráda zvířata. Máme doma pískomily, měli jsme zakrslého králíka, papouška, psy a tak. Moje maminka ječela jak siréna, když viděla pavouka. Představte si, že Anička si ho dá na ruku, povídá si s ním a vidí na něm hezké stránky: Ten je hezkej, podívej, mami, jak je heboučkej. * Chová je doma? Ježíš, jen to ne, proboha. Je šikovná na klavír, hezky maluje. Má tak dobrou povahu, že si kolikrát říkám, je tohle vůbec možný? Vidím v ní svého tatínka. Podobá se mu i povahou, je čestná, spravedlivá, nelže. Přátelé nás tuhle pozvali na oběd, přinesli mísu se živými kraby a krevetami, hýbalo se to, a všichni říkali, co si dají. Koukám na tu holku, byla zaražená, úplně ztuhlá, a povídá: Mami, jak si to můžou dát, když to vidí živý?