Libanonská káva má nezvyklou chuť a vůni. Usrkuju ji ze šálku a převaluju na jazyku. Že by v ní byla nějaká bylina? Zeptám se, říkám si pro sebe. Jenže to už tuším: módní návrhářka Blanka Matragi (53) bude stejně neuchopitelná, jako to zvláštní exotické aroma. Zatím jsme se dostali jen k tomu, že mě posadila do kožené sedačky a nabídla mi oříšky a kávu. Teď telefonuje. Energickým pohybem si odhazuje pramen zrzavých vlasů z obličeje. Zdá se, že stačí jedno jediné takové gesto a flitry a drobné korálky samy poslušně naskáčou na látku a vytvoří na ní třpytivý ornament... "Musíte se na to sama podívat, abyste věděla, o čem píšete," vybízí mě na úvod návrhářka. Bere mě do "šatny", kde visí na ramínkách zhmotněné sny žen. Už rozumím tomu, že se z pěti set metrů bílého šifónu dá udělat celá přehlídka. Látku lze zkrotit malbou, vyšíváním, rozhodit po ní blýskavé kameny. "Základem je prostý materiál a já z toho udělám tohle. A to lidi nechápou," vysvětluje. Beru do ruky průsvitnou látku rukávu, která se na ramínkách mění v blyštivý šperk. Šaty Blanky Matragi se dědí, právě tak, jako šperky. Mají být nadčasové. "Třeba herečky z Hollywoodu si pořizují na aukcích šaty po významných osobnostech. Dají za to velké peníze, protože ty šaty mají za sebou historii, příběh. A v tom je moje krédo. Moje šaty budou mít za padesát let ještě větší hodnotu než teď." Začátek naší rozmluvy přerušil telefonát šejky, tedy princezny z Abú Daby. Volala, protože v neděli potřebuje nové šaty. To je za šest dní! "Znám její styl, šatník. Vezmu její hotový střih a začnu do něho zakreslovat nějaký nový tvar." I míry šejky jsou už dávno poznamenané někde v notýsku a látka je vybraná tak, aby ladila k předem vybranému šperku. Jeden den a budoucí róba opustí ruce střihačky, aby se v dílně rozprostřela před ženami, které to umějí s korálky, drobnými flitry a blyštivými tkalounky. "Mě zajímá to, že mi zavolá princezna a bez finančního limitu chce šaty. Ale stejně nemám ráda, když vám řeknou, že to potřebují rychle. Chtěla bych se s tím mazlit déle," postěžuje si žena, jejíž telefonní číslo mají poznamenané v mnoha palácích Perského zálivu. Nedá mi to. Taky bych chtěla zažít pocit, že si objednávám drahé, krásné šaty, a tak se aspoň ptám: Kdybych si chtěla objednat šaty já? Na stůl přede mnou sklouzne vějíř skic. "Můžete si vybrat ze dvou tisíc návrhů. Prezentace musí přesvědčit od nejprostšího zákazníka až po klientku v paláci." Probírám se večerními toaletami... Další otázkou odhaluju, že jsem v objednávání exkluzivní módy začátečník: Co kdybych nevěděla, co chci, co mi sluší? "Já jednám s takovou klientelou, která ví absolutně od malička, co chce. Je sebevědomá, umí objednávat. Chce něco, co ještě nikdo v životě neměl." V čem je podle ženy, která už čtvrt století žije v Libanonu, rozdíl mezi českou a východní klientelou? "Tady od první republiky chybí jasné společenské rozvrstvení a potřeba reprezentovat. Svou třídu, rodinu. Já dělám ráda pro sebevědomé, zajímavé ženy." V Čechách to jsou nejčastěji podnikatelky, umělkyně... "Šaty si objedná třeba i zubařka, která si v nich vyjde na ples. Většina žen se tady ale bojí exkluzivity, toho, že by vypadala jinak." Rada jak z toho ven? "Říci si, já chci být jiná než ostatní!" a hlavně: "To není o penězích. Kupte si pěkné tričko, ke kterému si vezme zajímavě uvázanou šálu. Pořídíte to za tři sta korun. Jenže na to si musíte udělat čas a neomlouvat se tím, že musíte s taškami domů. Nemusíte!" Jenže asi ne každá žena nalezne doma takovou podporu o jaké vypráví paní Matragi. "Můj muž Makram mě nikdy nepožádal, abych mu udělala kafe. Je tak citlivý, že přijde a zeptá se mě: Blani, nedala by sis kávu? Když jsem za ním odcházela na Střední východ, klidně jsem se mohla stát ženou v domácnosti. Nebyla bych tam, kde jsem, kdyby mě nepodporoval. Navíc, kdybych se nevdala a neodešla, určitě by mě nenapadlo dělat pro vysokou společnost ze středního východu. Neměla bych možnost ji potkat," říká Matragi a zároveň nabízí i recept, jak proniknout za zdi paláců princezen, kde poletují ptáci a vzduch osvěžují vůně a ševelení vody. "Je třeba být ve správný čas na správném místě a umět se prezentovat. Jen ať si to nějaký český návrhář zkusí! Je to neprůstřelné. Musíte dostat pozvání, musí vás někdo doporučit, abyste se do paláce dostala." Navrhuju, abychom se trochu po Bejrútu "prošly". Kde najdu ateliér Blanky Matragi? "Na hlavní obchodní a bankovní třídě. Lidé domu - máme tam dvě patra - říkají Blanka Building. A představte si, jak se tady říká: Sejdeme se pod koněm (na Václavském náměstí), tak tam se říká: Sejdeme před Blanka Building. Dokonce mi dojdou i dopisy adresované jen Blanka Bejrút!" Za okny pražského ateliéru, kde si povídáme, padá sníh. Jak je teď v Libanonu? "Dvacet čtyři stupňů. Fantastické je, že v jednom dni můžete být u moře i v horách." Co všechno se ještě v Libanonu najde? Tak třeba tyhle velké okrouhlé a šťavnaté oříšky ve skleněné dóze přede mnou...A co tam naopak chybí? "Humor. V arabském světě ho neznají. Nebo je takový specifický. Šejka mi řekne: Tak jsem byla v tvých šatech na párty a víš, že se nikomu nelíbily? Čeká, co já na to. Samozřejmě, že se jí šaty líbily. Chybí mi i to, že si člověk nemusí na nic dávat pozor. Tam se dost čte mezi řádky. Nikdo nechce ztratit sebekontrolu." Pracuje denně deset hodin, domů chodí po setmění. Jak dobíjí žena, která má přezdívku Uragán? "Prací. Dostanete se ale do profesního kolotoče. Na dovolené mám deprese, že jsem k ničemu. Celých pětadvacet let pracuju šest dní v týdnu. Od sedmi ráno..." Nikdy ji to nenudí, neunavuje? "Každý den se těším do dílny na to, jak šaty přes noc uschly, jak dopadla barva. Ale chápu, že někoho mohou dobíjet třeba děti. Vy jim něco dáváte a ony vám to vrací." Ona sama ale děti nemá... "Chybí mi to strašně. Právě proto, že jsem nabitá zkušenostmi a láskou. Najednou jste na rozdávání a zjistíte, že by bylo co dávat. Makrame," otáčí se na manžela, "kolik máme neteří a synovců, tuhle jsme to počítali! Čtyřicet? No vidíte, pořád je u nás někdo na návštěvě." Existuje vůbec něco, co by tuhle soustředěnou ženu odvedlo od její práce? "Musela by to být nějaká obrovská výzva. Třeba natočení filmu podle mého životopisu. Nedovedu si ale představit, že by se to dělalo v Čechách." Jaké by to bylo dívat se sama na sebe na plátně kina? "Určitě bych se bavila, jestli by se někomu podařilo mě zahrát."