Diplomatická praxe dýchá z každé jeho odpovědi i gesta. Martin Stropnický (49), umělecký šéf Divadla na Vinohradech, svá slova váží na lékárnických vahách a každou odpověď důkladně vysvětlí. A jako správný herec pečlivě moduluje svůj hlas. Velvyslanecké posty, které vykonával od roku 1990 v Portugalsku, Itálii a Vatikánu, však na vlastní žádost před čtyřmi lety opustil kvůli divadlu. Právě o něm, jeho novém životě s Veronikou Žilkovou, i o návratu Dagmar Havlové na prkna, která znamenají svět, mluvil v rozhovoru pro Blesk. * Jak moc jste zvažoval nabídku šéfovat vinohradskému divadlu, nebyla to už dříve vaše ambice? Z diplomacie jsem se k divadlu vrátil především proto, abych hrál. Hned v prvních měsících mého návratu jsem dostal krásnou roli Howarda Katze ve stejnojmenné hře, za kterou jsem pak navíc dostal Thálii. Těžko bych si představoval lepší návrat do hereckého života. Žádné další touhy po seberealizaci jsem neměl. Nabídka uměleckého šéfa přišla velmi nečekaně a přijal jsem ji po poměrně krátkém zvažování. Neměl jsem žádné obavy z šéfování, protože těch dvanáct let mimo divadlo jsem více méně pořád něčemu šéfoval. Lákala mě možnost ovlivňovat divadlo víc než herec a rozhodovat o tom, co a s kým se hraje. * S mnohými herci jste byl v kamarádském kontaktu, šéfovat kamarádům není vždycky jednoduché... Nejsem si vědom nějakého problematického vplouvání do téhle úlohy. Možná proto, že přece jen jsem v tom dlouhém mezidobí nebyl někde na podpoře, od neúspěchu k neúspěchu kráčející, tak to snad v mých kolezích mohlo vzbuzovat nějakou základní důvěru v to, že tuhle práci nebudu dělat úplně špatně. * Kromě klasických titulů jste přinesl i pár netradičních inscenací, například Donaha! nebo Jistě, pane ministře. Bylo těžké je prosadit? Donaha! je do jisté míry průlomem na naší scéně, protože se muzikály ve vinohradském divadle hrály minimálně. Ale tohle je titul, kde je hodně hraní a je moc šikovně napsaný. Vážný příběh, původně o Birminghamu, kde se zavírají železárny, chlapi přicházejí o práci, mají problémy v rodinách, a tak jsou dotlačeni k absurditě, že nacvičí číslo pánského striptýzu. Je to vlastně přesný opak takového toho malomyslného čecháčkovství, že nic nemá cenu, že je všechno dávno rozhodnuté. Jistě, pane ministře vůbec není střela na jistotu. Představení vzniklo podle britského seriálu, který Česká televize vysílala na druhém programu pozdě večer, takže to vůbec netipovala na nějaký masivní divácký zásah. Navíc je založené na slově, bez atraktivního prostředí a velkých situací, to se na jevišti dělá sakra těžko. Na počátku k tomu opravdu byla velká nedůvěra. Dosud jsme Donaha! hráli asi šestkrát a můžu říct, že reakce jsou velmi fajn. * Co dnes lidi v divadle baví? Nadpoloviční většina volá po zábavě, po komediích, odpočinkových titulech. Nemůžeme to ignorovat, ale taky nejsme komerční divadlo a dostáváme příspěvek od magistrátu. Vnímám jej jako příspěvek na tituly, které by si na sebe normálně nevydělaly. Jsem přesvědčen, že i takové kusy musíme na repertoáru mít. * Do divadla lákají i osobnosti, vám se podařilo přesvědčit k návratu na prkna Dagmar Havlovou... A vrací se zrovna ve hře, která vůbec žádnou komedií není. Ale je pravda, že díky tomu návratu hra už teď způsobuje veliký divácký zájem. Je to tak. Chceme-li uvést vážnou hru, musí být něčím atraktivní. Hráli jsme třeba náročnou hru o problémech na konci druhé světové války, řeklo by se, kdo na to půjde. Ale v hlavních rolích hrála Jiřinka Jirásková s Marianem Labudou a díky nim na představení šli i lidi, které by to normálně nenapadlo. * Máte nějakého vysněného herce, kterého byste do Vinohrad rád přitáhl a je těžké jej získat? Skutečné osobnosti jsou zaneprázdněné, to je charakteristika úspěšných lidí. Je těžké je získat. Bylo to tak s Vilmou Cibulkovou, s paní Bohdalovou. Dost obtížně jsem mohl strávit ataky na to, že jsem vyhodil nejlepší českou herečku. Paní Bohdalová v tomhle divadle vůbec nebyla, když jsem sem přišel. Její návrat, ve formě hostování, byl naopak jednou z mých prvních ambicí. A když obsazujete lidi typu Bohdalová, Labuda, Havlová, František Němec, to se nedá dělat bez jejich vtažení do hry ve fázi příprav. Musí se v každém ohledu cítit dobře, stejně jako se to dělá se špičkovými sportovci. Neoblečete Kateřinu Neumannovou do šusťákové soupravy a nepustíte ji s kopce dolů, to je zločin. Aby vzniklo co nejlepší představení, musíte vytvořit co nejlepší podmínky. U divadla to nutně nesouvisí s honorářem. Každý ví, že se tam nechodí vydělávat horentní sumy. Jde o to, vytvořit optimální konstelaci, vybrat k sobě lidi, kteří si rozumějí. * Jak probíhal výběr hry Israela Horowitze pro Dagmar Havlovou? Nejnáročnější bylo dojít k tomu, aby se Dáša rozhodla, že se chce opravdu vrátit. To znamená škrtnout ze života minimálně dva měsíce, nemít v tom žádnou povinnost, cestu, a tak dále. Když už se mluvilo o hře, nejdřív jsme diskutovali, jaký typ představení by to vůbec měl být. Role by měla odrážet i momentální životní pocit herce. Já jsem prosazoval, aby to byla takzvaná obyčejná ženská, protože si myslím, že to je poloha, která u Dáši funguje skvěle. A že bude fajn, když se ta role úplně oddělí od představy její osoby jako bývalé první dámy. Pak mezi několika tituly přišla tahle hra pro dva herce a jeden hlas. * Jak jste vůbec Dagmar Havlovou poprvé oslovil, kdy vás to napadlo? Poprvé tehdy, když jsem na jaře 2002 končil s diplomacií. Napsal jsem dopis prezidentovi, aby mě už konečně z té "nepříjemné Itálie" odvolal. Shodou okolností v té době prezidentský pár přijel na oficiální návštěvu do Říma. Podílel jsem se na jejich programu a strávili jsme spolu asi jeden večer. A tam jsem se, trošku konverzačně, Dáši zeptal, jestli, stejně jako já, neuvažuje o návratu k divadlu. Ona reagovala velmi neurčitě, jako že by to bylo milé, ale že si to nedokáže představit. A to, myslím, říkala svatosvatou pravdu, protože stále byli na Hradě a množství jejich povinností naznačovalo, že i po skončení prezidentování budou mít plný diář. Pak jsme se potkali po necelém roce, já už jsem úřadoval v divadle, oni už nebyli na Hradě, a cítil jsem, že už se situace změnila, i když stále asi šest měsíců v roce trávili na nejrůznějších cestách. Nakonec ten čas uzrál. * Hraje herec po takové zkušenosti jinak? Herec by měl hrát jinak i jenom postupem svého stárnutí. Tím, že má odžito, že je otec, že mu třeba umřel rodič, že procestoval nějakou zemi. Časový odstup může být i likvidační. Ale spíš vidím šanci, že je obohacující, když si od hraní odpočinete. Herci, kteří jdou z role do role a lítají v tom dvacet třicet let, pak právem naříkají, že už nemají z čeho brát. Myslím, že tohle se v dobrém potvrdilo třeba i u Pavla Kříže nebo Ládi Kratiny, který se teď vrací v nějakém seriálu, nebo i u Jiřího Bartošky. Takže ano, hraje jinak a měl by hrát lépe. * Vaše jméno také figurovalo mezi kandidáty na nástupce ministra kultury Pavla Dostála. Neměl jste na tu funkci znovu zálusk? Když vás navrhne někdo, kdo je uznávanou autoritou, samozřejmě vás to potěší. Ale to je jen takové ukojení mužské ješitnosti. Skutečná touha po ministerské funkci mě neprovází. Jsem rád, že jsem to už jednou zažil, a jedním z největších poznání za těch sedm měsíců bylo, že to dělat nechci. * Dvanáct let jste se pohyboval ve vysoké politice, jak dnes vnímáte politickou situaci v Česku? Snažím se sám sobě říkat, že to zas není tak katastrofální. Bráním se řečem, že u nás je to nejhorší. Což není pravda. Jsme "vepředu" pouze v jistém politickém hulvátství. Trocha elegance by neuškodila. Ale že se dějí velmi sporná rozhodnutí s negativním dopadem na státní rozpočet, že se někomu udělí výjimka zavánějící korupcí, podfoukne se výběrové řízení na zakázku za stovky miliónů, to jsou věci, které se dějí i jinde. Ale to samozřejmě není omluva. * Víte, koho půjdete volit? Po pravdě říkám, že v tuto chvíli nejsem rozhodnutý. Všichni už jsme zažili, jaká je míra plnění volebních slibů. Ale přesto odmítám řeči ve stylu, že by bylo jedno, koho volíme. Budu to teď sledovat víc a dávat si pozor, aby můj hlas nepropadl. Ale volit rozhodně půjdu a štve mě, že lidi volí málo. * Tušil jste při návratu z Vatikánu domů, jak moc se pak promění váš osobní život? Moc ne. Můj návrat do Čech byl samozřejmě motivovaný rodinnou situací, ale rozhodně ne v tom smyslu, co se později odehrálo. * Možná i kvůli diplomatické praxi působíte distingovaně, zatímco vaše partnerka Veronika Žilková je živel. Znamená to, že se protiklady přitahují, anebo jste ve skutečnosti jiný? Já se, možná bohužel, chovám asi podle zásady "jak se do lesa volá". Kvůli chybě při zkoušce jsem schopen zařvat něco strašlivýho, ale pak se omluvím a jedeme dál. Takže trocha té Itálie v tom je. Tak impulzívní jako Veronika ale nejsem. Ona je mimořádná dávka ekrazitu. Já se dokážu velmi rozčílit a možná i někoho urazím, ale vždycky je to v souvislosti. Vadí mi lemplovství. Když už se někdo chce vymluvit, tak ať si vymyslí aspoň něco originálního a neuráží hloupou lží. Tak jak se to občas povede třeba dětem. * Na prahu padesátky jste začal úplně nový život, s miminkem, v rodině se šesti dětmi. Považujete se za přizpůsobivého? O soukromých věcech mluvím nerad, protože čím víc se o nich mluví, tím více devalvují, stávají se banálními. Tahle moje životní peripetie, tak zásadní a v tak pokročilém věku, je všechno, jenom ne banální. Myslím, že jsme v první řadě oba do našeho vztahu vstoupili s dlouhou životní zkušeností. Což není samozřejmě garance, že neuděláme chybu nebo že jsme dokonalí partneři. Každý jsme asi v životě něco pokazili, na tom jsme se cosi naučili, jsme možná tolerantnější, vnímavější, víc si vážíme věcí, které jsme dřív považovali za samozřejmé. Přirovnal bych to asi k tomu, jako když vám hrozí, že už nebudete chodit, a pak najednou zase chodíte a každého kroku si víc vážíte. * Šéfujete divadlu, hrajete, režírujete, jak se udržujete ve formě? Zhruba od svých pětačtyřiceti let se snažím neničit sám sebe. V zahraničí jsem získal určitě zdravější stravovací návyky. Navíc mně to chutná, neschází mi česká klasika. Mám ji rád, ale pro organismus je zátěží. Celý život denně alespoň chvilku cvičím. Nepotřebuju na to žádné fitko, je to věc vůle a osobního rozhodnutí. Kdysi jsem se o jednom americkém herci dočetl, že denně udělá padesát kliků. Deset let jsem je dělal, teď už ne. Dnes cvičím jen trochu s činkami. Ale nemám rád svaly, býčí šíje. Dělám to proto, aby ze mě nebyla další "pohodová hrouda tvarohu". Nepiju tvrdý alkohol ani pivo. Prostě mi to nechutná. Pivo si dám tak jedno za týden, když je teplo. Jako jediný alkohol piju víno, k jídlu. * Vidím, že kouříte doutníčky... V Itálii jsem míval kouření pod kontrolou. Vrátil jsem se a spad jsem do toho strašlivě, dvě krabičky denně. Teď, co se narodila Kordulka, jsem do toho šláp, nosím nikotinové náplasti a prakticky dnes nekouřím. Tyhle doutníčky jsou taková náhražka, nešlukují se. Když to na mě přijde, třeba půlku toho doutníčku si vybafám, ale už to není ta závislost, kdy jsem při zkouškách prchal na chodbu nebo zastavoval na dálnici, abych nekouřil v autě plném dětí. * Váš nejstarší syn Matěj se do určité míry ubírá vaší cestou, je veřejně činný, jak to vnímáte? Můj syn je třetím rokem na žurnalistice a mezinárodních vztazích, dělá dvě vysoké školy najednou, do toho píše do Literárních novin a angažuje se ve Straně zelených. Dělá toho strašně moc, je v tom věku, kdy, podle mě, každý mladý muž má být správně rozhněvaný, a myslím si, že je opravdu dost rozhněvaný. Píše tak, že střílí do všech možných stran a nic mu není svaté. Já bych třeba někdy ubral, ale to je asi normální pocit každého otce. Je mi to stokrát sympatičtější, než kdyby to byl chlapík ze škatulky, co v dederonové košili sní o úžasné kariéře bankovního úředníka. Tím by mě trochu zklamal. Jsem rád za to, že v něm je určitá porce bouřliváctví.