Ta první je zlá jako fašismus, její rty chutnají po cyankáli a žije výhradně pro prachy. Jedná se samozřejmě o bezcharakterní Simonu ze seriálu Rodinná pouta, kde Martin Zounar představuje jejího ubohého manžela. Doma má herec Simonu číslo dvě. Nezbývá než doufat, že Simona číslo dvě je úplně, ale úplně jiná. Předpokládám, že vaše přítelkyně Simona se od té seriálové velice liší. Nepředpokládám, že by se cokoli dalo srovnávat se Simonou z Rodinných pout. Moje přítelkyně Simona Brdičková pracuje jako produkční pořadu Výměna manželek. Když se sejdeme večer a ona mi vypráví příběhy těch rodin, člověku se až tají dech. Někdy jsou ty příběhy tak neuvěřitelné a hrozné, že pak mívám pocit, že my dva se snažíme žít celkem hezky. Vaše Simona patrně nemusí vařit. Nemusí, nemusí. Rád vařím nám oběma. Takové brynzové halušky a zelňačka, to je pro mě prostě geniální věc. Jinak relaxuju i tím, že jsem rád s přáteli, rád povídám. Pro mě odpočinek je, když člověk vypne telefon. A samozřejmě báječní jsou naši psi, Čárlínek a Megina. Se Símou jsou v tuto chvíli jediná rodina, kterou mám. A samozřejmě maminka, která teda žije jinde. Nedokážu si představit, že bych je neměl. Čárlínek je kokršpaněl, Megina kokršpanělice křížená s něčím, nevím s čím. Vzali jsme si ji z útulku v Troji před rokem a půl. Megi je úžasná, už je to velká slečna a dává Čárlínkovi, kterému je devět, pořádně zabrat. Ale on je rozumný pán. Učí ji ne jak lovit, ale jak správně lézt do postele, jak slézat z gauče, jak dávat pac, aby dostala pamlsek. V Rodinných poutech hrajete neveselého doktora Bořka Wágnera, utiskovaného zlou manželkou Simonou. Role doktora Wágnera začínala jako role, která v podstatě byla do počtu a výplňová. Víte, ono se říká: není malých rolí, jsou jenom špatní herci. Ne že bych se chtěl hladit po vlasech, to určitě ne, ale fakt je ten, že i ta menší role diváky zaujala. Věřte, že to není člověk mého naturelu. Jsem rád, že si našel své místo i vedle takové bestie, jakou je Simona, a že to divácky opravdu funguje. Diváci Simonu nenávidí a mně drží palce a dávají mi návody, jak se jí konečně zbavit. A vůbec neberou v potaz to, že je to seriál, který je napsán, že nemůžu nic změnit. Připomíná mi to trošku situaci, kdy Pepíček Vinklář, což byl můj profesor herectví, říkal: Já se z toho Cvacha zvencnu, copak já jsem nějakej Cvach? Lidé si vás také už ztotožnili s Bořkem Wágnerem? Lidi si to neuvěřitelně ztotožní. Říkají: Boříčku "oni mně říkají Boříčku - prosím tě, už tu Simonu kopni do...! Dyť tě zničí! Takovej hodnej doktor, ježíšmarjá! A to kritika může říkat co chce a jak chce, pakliže lidi jsou schopni takhle se ztotožnit se svým hrdinou, znamená to, že něco je dobře. Průměrně máme jeden a půl miliónu diváků už rok a půl. A to je vizitka. Najděte takto úspěšný pořad, který jde už skoro dva roky v televizi. Nenajdete. Ale své kuchařské umění už nám v Prima vařečce nepředvádíte. Jak se říká, je dobré včas odejít. A také říkám: v životě málokdo zažil tak normální a slušný a seriózní rozchod v rámci dvou subjektů. Byla to nesmírně seriózní věc, věděl jsem to dva měsíce dopředu. Zároveň jsem rád, že lidé začali sledovat mé Vaření s Martinem na Top TV, kde mě můžete každý den vidět vařit a kde vařím sám. Konečně vařím sám! I tady v té zvukotěsné rozhlasové kabině jste sám a sám. Pravda je, že jsem zvyklý většinou pracovat v týmu, ať je to v divadle nebo na natáčení. Zas na druhou stranu si člověk zvyká na jednu věc: co si sám neudělám, to nemám. A jsem za to zodpovědný. Víte, nejstrašnější a největší rachot paradoxně je, když je v rádiu ticho. Když hraje, tak si ani nevšimnete, že hraje. Prostě máte ho jako kulisu. Ale jakmile je ticho, tak si řeknete: Ježíši, počkejte, co se děje? Ne že by se mně nestalo, že by v rádiu ticho nebylo. Povídejte o tichu v rádiu. Jednou se mi to stalo a zachránil to pan ředitel, který byl o dvě patra níž v kanceláři. Měli poradu, a protože samozřejmě poslouchají a monitorují neustále naše vysílání, tak pan ředitel zničehonic celkem jednoznačně zařval: Do p..., je ticho! Takže skočil, zapnul, a já jsem pak asi za čtyři minutky v klidu přišel. A on řekl: Ježíšmarjá, Martine, kde jsi byl? Říkám: Byl jsem na zahradě, popíjel jsem kolu. On povídá: Tak to je hezký, jenomže jsme nehráli... To bylo jediné vaše ticho? To bylo jediné moje ticho. No, nezakřikněme to. Z té špičkové techniky všude kolem nejste tak trochu v rozpacích? Já si třeba vyměním kolo u auta. Ale proč jsem nikdy v životě nemohl nosit digitální hodinky? Protože jsem je nedokázal nařídit. Pro mě naprogramovat telefon, aby mně něco dělal, to je prostě zoufalství. Počítač je pro mě nepřítel. Z té techniky mi bylo velmi úzko, ale musel jsem se to naučit, nebylo totiž zbytí. Jsem pyšný na to, že jsem se to při své absolutní technické blbosti dokázal naučit. Kde na to všechno berete čas? Kde na to beru čas? Prostě, pracuje se. Pracovat musím, protože mám jisté restíky, které musím ještě zvládat. Člověk v životě není jenom úspěšný, ale také neúspěšný. Neúspěch je základ k tomu, aby se člověk odpíchnul k další práci. Ať je to v práci, ať je to ve vztahu. Neúspěch vás posílí a snad vám ukáže cestu. Doufám, že mně ji ukázal. Narážíte na staré dluhy z podnikání? No, na to, co bylo. Už je to dobrý. Ale přece jenom, nejde všechno ze dne na den. Mě baví pracovat, jsem rád, že to teďka funguje, a musím to zaklepat. Jak v práci, tak i ve vztahu. A myslím si, že tyhlety dvě věci jsou spojité nádoby, a pakliže nefunguje jedno, tak nefunguje potom druhé. Je vždycky těžké táhnout to sám. Samotář tedy zřejmě opravdu nejste... Pro mě je to nejstrašnější věc, být sám. Já vůbec neumím být sám. Ani třeba jedno odpoledne? Ne, ježíš, to mi nevadí. Myslím jinou samotu.