Známý režisér a herec Vít Olmer (63) jako mladý charismatický herec dokázal poblouznit nespočet ženských srdcí. Přesto náklonnost žen, jak sám tvrdí, nikdy nezneužíval. Se svou ženou, herečkou Simonou Chytrovou (42), žije již osmnáct let a tvrdí, že to byla láska na první pohled! Mohl si zahrát také za "velkou louží" v Hollywoodu. "Jenže bolševik mě nepustil," vzpomíná. V poslední době je dost často spojován se svou vážnou nemocí, se kterou ale statečně bojuje. A proto se mu zalíbilo jedno arabské přísloví: "Kdo pohlédl smrti do očí, ten už se horečky nebojí..." Vzpomínáte si na to, kdy jste poprvé viděl vaši ženu? Jistě, byli jsme na týdnu československo-sovětské kultury v Moskvě. Simona tam hrála se Semaforem a já tam byl s filmem Bony a klid. Byla to láska na první pohled? Určitě. Je teda fakt, že jsme tam byli všichni pořád trochu pod parou, abychom vydrželi tu zimu a medvědí objetí Gorbačovovy "perestrojky" (smích). Dokonce někteří herci, které nebudu jmenovat - Tomáš Hanák - ani nevěděli, že v té Moskvě týden pobyli. Jak vypadá váš rodinný život? I přes ten věkový rozdíl, který někdo třeba nechápe, nám to se Simonou vcelku klape. Tedy, mluvím za sebe (smích). Měli jsme a máme samozřejmě někdy i problémy, například finanční (lehký smích), ale to nás spíš stmelí a posílí. Oba pracujete u filmu, zdědil váš syn Vítek herecké nebo režisérské ambice? Určitě ne herecké, protože Vítek je spíše introvert. Ale režisérské trochu ano... vždycky ho zajímalo dění za kamerou. Ale zatím se směruje jinam, hodně ho zajímá třeba historie. Často se teď mluví o vaší nemoci. Můžete k tomu něco říct? Ta nemoc se jmenuje polycystóza, je dědičná a chronická. Je těžká, ale dá se s ní žít. V ledvinách se prostě tvoří cysty, což způsobuje jejich selhání. Je tady ale perspektiva a tou je transplantace ledviny. Jak se cítíte? Cítím se teď daleko líp než před dialýzou. "Zlatý" personál Na Homolce mi čistí krev a já mám paradoxně pocit, že ta nemoc mi i pomohla. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu třikrát týdně na čtyři a půl hodiny připoutaný k dialyzačnímu přístroji, s velmi omezeným pohybem, asi bych si hodil mašli. Jak jste se s tím vyrovnal? Začal jsem si víc vážit dobrých vztahů, rodiny i obyčejných, každodenních věcí. Hodně čtu, píšu a došel jsem k určité filosofii jakéhosi vnitřního vyrovnání. Nechci to zlehčovat, protože je to někdy velmi otravné a depresívní. Hlavně jsem ale změnil žebříček životních hodnot, odlišuji, co je důležité a co ne. A jedno arabské přísloví říká: "Kdo pohlédl smrti do očí, ten už se horečky nebojí..." Jak jste vlastně začínal? Začínal jsem jako dětský loutkoherec. Bylo to vlastně z donucení, protože tatínek režíroval v ochotnickém divadle v Českém Brodě a nutil mě hrát v Broučcích. Já nechtěl, až jsem dostal pár pohlavků. To byl začátek mé kariéry (smích). Kdy jste si poprvé uvědomil, že vás láká film a režie? Špatně jsem se učil, obzvlášť matematiku. Vypadalo to na propadnutí u maturity, ale zachránilo mě, že jsem exceloval jako mlynář ve školním představení Lucerny. Šel jsem na DAMU, ale neuspokojovalo mě to, herec je většinou jen nástroj v něčích rukou. Já chtěl dělat něco samostatného, a tak jsem vystudoval režii na filmové fakultě. Kdy jste si poprvé zahrál ve filmu? Bylo to v roce 1961 ve filmu Osení. Teď mě napadá, že mám vlastně výročí u filmu - 45 let. Měl bych už nárok aspoň na zasloužilého umělce, kdyby to existovalo. Nebo dokonce národního? No, aspoň hodinky by mi mohli dát. Ale oni na to kašlou (smích). Prý jste býval velkým idolem žen? Jako mladý herec snad ano. Holky mi psaly dopisy a já na ně odpovídal. Pak mě to přestalo bavit a pokračoval v tom chudák otec. Sedmdesátiletý tatínek přítele Bédy Berky z Olympiku synovým fanynkám nejen odpovídal, ale ještě je zval na rande. Myslíte, že byste někdy dělal raději něco jiného? Kdybych mohl znovu začít, tak určitě. Režie je náročné a vrtkavé povolání s obrovskými výkyvy. Byl jsem třeba na vrcholu a pak jsem za komunistů nesměl deset let točit. Teď ideologický bič vystřídal ekonomický. Jaký váš film máte nejraději, pokud se to takhle dá říct? Já se na svoje filmy nerad dívám. Tím se liším, kromě talentu, od svého kolegy Chaplina, jenž si svá díla ve Švýcarsku pouštěl pořád dokola. Tak to já na Smíchově nedělám. Jinak mám rád film Jako jed nebo Nahotu na prodej. Ale tu nedávají vůbec v televizi, asi ze strachu kvůli rasismu, který tam ale přece vůbec není. Nebo se třeba nehraje Vysoká zeď od Kachyni. Tam byla jedna z mála rolí, kterých jsem si vážil - mladý vozíčkář. Byl jsem šťastný, že jsem se na chvilku zbavil milovníků, což jsou vždycky tak trochu trubci (smích). Na čem teď pracujete? Na televizní pohádce Sůva z nudlí. Já jsem si pohádkový žánr docela oblíbil. Pohádky jsou taková čistá věc pro ještě nezkažené malé diváky a navíc se při nich dokážete aspoň na čas oprostit od nechutností dnešního světa. Vaše pohádka Trampoty Vodníka Jakoubka získala na festivalu v Ostrově nad Ohří hlavní cenu. Musíte z toho mít velkou radost, ne? Hlavně to nebyla nějaká protekční cena. Sešla se tam porota, o níž ani nevím, kdo v ní seděl. Ale asi přehlasovali ty kritiky, kteří mi ztrpčují život - celý život.