Setkaly jsme se v Metropoli Zličín u příležitosti jednoho z jejích charitativních projektů Hvězda plná přání. Tereza Maxová (34) nakoupila pár dárků dětem z dětských domovů, panenku pro jednu holčičku vybírala opravdu zodpovědně, jedné z nakupujících rodinek se pro jistotu zeptala na názor. Její dlouhé nohy se statečně proplétaly mezi hračkami a Tereza se jen usmívala. I přes to, že má za sebou rok, v němž se jí rozpadlo manželství. I o tom úspěšná modelka mluví v následujícím rozhovoru pro Blesk. * Zmínila jste se o tom, že letošní Vánoce strávíte v Jihoafrické republice, jak k tomu došlo? No, to je tak, přicházejí Vánoce a já se děsím, až budu muset začít připravovat štědrovečerní večeři já. Dodneška to totiž bylo vždy na dánské babičce, mojí mamce, nikdy to prostě zatím nepadlo na mě. Tak jsem si řekla, že dám všem letos vánoční dárek, vyrazíme pryč a vyhneme se všem přípravám. 20. prosince vyrazíme do Kapského Města a na safari. * Kdo všechno pojede? Moje maminka, Tobík samozřejmě, a tam se k nám připojí spousta přátel. Možná Péťa Němcová se svou rodinou, přijedou i různí moji známí z Monaka, kteří tam stráví konec roku. * A co manžel? Zůstali jsme v kontaktu, ale žijeme odděleně. Myslím, že dnes už to asi není žádným tajemstvím, že žijeme separátně. * Oni o tom všichni tak nějak mluví, ale vy sama jste to nikdy nepřiznala... Ano, já o tom nemluvím. * Už jste podala žádost o rozvod? Opravdu o tom nechci mluvit, je to moje soukromá věc. Uděláme si společné Vánoce před 20. prosincem, ale na Štědrý den budeme s manželem každý jinde. * Jak tu situaci řešíte s Tobiášem? My jsme byli vždycky rozcestovaní, takže Tobík to zatím nevnímá. Myslím, že dokud rodiče zůstanou rodiči, pak dítě citově nestrádá. Já sama jsem taky z rozvedeného manželství a myslím, že jsem vyrostla jako slušný člověk. Důležité je hlavně to, aby měl Tobiáš pořádek v životních hodnotách a aby z něj vyrostl dobrý člověk, to je jediný cíl a plán, který v životě mám. * Je pro vás rozchod s manželem životním zklamáním? Určitě ne. * Vím, že jste o tom strašně nerada mluvila, působilo to tak, že si to odmítáte připustit... Protože lidi si myslí, že jsem veřejná věc. Nikdo nemluví o svých soukromých věcech. Já je probírám s rodiči, blízkými přáteli. Nedávám rozhovory, abych se svěřovala, ale abych pomohla nadaci. Někdy mi připadá, že lidi tady si myslí, že mají právo vědět o známých tvářích všechno, ale tak to není. To jsou opravdu moje osobní věci. Asi rádi koukáme sousedovi do okna, abychom se dozvěděli, že i on má nějaké trápení, že i jemu se něco nedaří. Někdy i těžké období může přinést spoustu pozitivních věcí. A projít tím může znamenat i to, že se z vás stane lepší člověk. Já svou budoucnost prostě vidím dobře (smích). * To znamená, že už jste připravená na nový vztah? To vůbec ne. Ne, to ještě vůbec neřeším. * Příští rok to bude deset let, co jste založila nadaci. Jaké změny za tu dobu pozorujete? Pro mě bylo největší změnou za tu dobu narození Tobiáše. Na vlastní kůži jsem poznala, jaké je to mít dítě, kolik energie je potřeba na jeho výchovu, kolik péče a pozornosti potřebuje. Prostě jsem na děti z dětských domovů získala úplně jiný pohled, zjistila jsem, že vyrůstat v ústavu bez lásky rodičů a bez zázemí není lehké. Začala jsem si vážit obyčejných věcí. Možná právě z toho jsem taková vysmátá, že i když se mi zrovna nic nedaří, jen fakt, že pomáhám, mi dává dobrý pocit. Tohle je prostě věc, která přináší své ovoce. Naproti tomu paradoxně třeba v osobním životě někdy člověk dává a nic. Je to tak i v práci, dávám, dávám a zbude z toho pár titulních stránek, kterýma si potom můžu třeba vylepit záchod. * Narazila jste už při shánění peněz na někoho nepříjemného? Naštěstí mám docela dobré zkušenosti, lidé ocení osobní schůzku a to, že jim umíme něco nabídnout, hezkou akci, smysluplný projekt a záruku, kam peníze jdou. Jednou z těch smutných zkušeností byla třeba nabídka pána, který chtěl vzít děti na ozdravný pobyt k moři, ale podmínil to tím, že pojedou jen bílé děti. Jiný člověk zase chtěl věnovat peníze pod podmínkou, že zaměstnáme jeho přítelkyni v nadaci. * Jak to děláte, že třeba na různých internetových diskusích na vás není jediný negativní ohlas? No tož, to nevím, to mě těší, to je opravdu příjemný (smích). Myslím, že lidi asi mají rádi typ člověka, se kterým se můžou ztotožnit, který má stejné problémy. Já jsem třeba máma, mám svou práci, své krizové i své dobré období. * Já mám z vás ale naopak pocit, že jste člověk, který své problémy a pocity spíš skrývá. Kdykoli vás vidím, smějete se, jste skvěle naladěná... Já nevím, tak mi povězte vy. Já myslím, že snad nikomu neškodím, jak se říká. Myslím, že si lidi prostě váží toho, co dělám, že tomu věří. * Zatím většinu času trávíte v Monaku. Chcete se tam usadit? Já neplánuju. Nikdy v životě jsem nic neplánovala, protože se mi to většinou nevyplatilo. Život se může změnit ze dne na den. Ale bude to náročnější, až Tobík začne chodit do školy, pak se budu muset opravdu rozhodnout, kde budeme žít. * Jaký byl pro vás ten uplynulý rok? Podle čínského horoskopu to byl prý rok Kohouta, rok velkých rozhodnutí. Tak to je přesně ono. Trávila jsem více času věcmi, které mě baví, víc jsem se rozhodovala dle svého instinktu. Je potřeba udělat si svůj život příjemnější, aby ho pak mohl člověk zpříjemnit i ostatním, aby doma neprudil, jak se říká. Musím si taky rozmyslet, jak dlouho se mi ještě bude chtít cestovat. Říct si, co bych chtěla dělat dál. * A co by to tedy bylo? Čas od času si řeknu, že bych modeling radši dělala spíš pro radost, příležitostně, ale ono mě to živí. Nemůžu si dovolit dát nohy na stůl, rozdat peníze nadaci a čekat, že se o mě někdo postará. Ale do budoucna samozřejmě přemýšlím o něčem, co by mě bavilo. Líbilo by se mi vymyslet řadu dětské kosmetiky, mít třeba svůj vlastní televizní pořad o životním stylu. * Nafotila jste kalendář s rockovým zpěvákem a fotografem Bryanem Adamsem. Je opravdu tak dobrý fotograf, není uznávaný třeba jen díky popularitě? On fotí dlouho a je to opravdu velký profesionál. V Německu dokonce vydává svůj vlastní časopis Zoo. Hodně fotí osobnosti pro módní magazíny. Ona ta hudba k focení nemá zase tak daleko. Je potřeba, aby tam byl nějaký nápad, aby měl člověk smysl pro krásu a eleganci, byl kreativní. Jméno mu pomohlo především v tom, že si k sobě mohl dovolit vzít skvělý tým spolupracovníků. Ale výsledek je vždycky jen na něm a on opravdu umí fotit. * Jak jste se vůbec poznali? My už se známe opravdu dlouho. Jen jsem o tom nikdy moc nemluvila, nebyl důvod. Ale jednou jsem mu řekla, když pořád zpívá "everything I do I do it for you", tak ať pro mě taky něco udělá (smích). Poprvé jsem ho vzala do kojeňáčku v roce 1998, udělal tam pár fotek, které jsme použili v dražbě. Později jsme se domluvili, že nám pomůže i s nafocením kampaně pro náš náramkový projekt Fashion For Kids (www.nadacetm. cz/ffk). * Víte, že se šušká o tom, že ten váš pracovně přátelský vztah přerostl v něco víc? No vidíte to. Ne, ne, Bryan je opravdu kamarád. Známe se asi devět let, znala jsem i jeho dlouholetou přítelkyni Cecilii. * Jednou jste vyprávěla o tom, jak jste v začátcích kariéry byla šetrná. Jak to máte s utrácením dnes? Dříve jsem šestkrát otočila korunu, než jsem si něco koupila, měla jsem hluboko do kapsy. Vyrůstala jsem se spartakiádou a večerníčkem, kdy mandarinky byly jen na Mikuláše. Byla jsem vedená k tomu, abych si věcí vážila. I dnes si uvědomuji, co energie stojí vydělat peníze, a tak člověk jen tak neutrácí. Na druhou stranu si myslím, že spoustu peněz rozdám, ale sama pro sebe utratím málo. Nejsem typ člověka, který zahání nakupováním splín. To už raději nakombinuju věci ze sekáče se značkovými. * Za co tedy utrácet dokážete? Určitě za dovolenou, hezké cestování. Hodně utratím i za bydlení. Nejsem totiž moc konzumní tvor, důležitější jsou pro mě zážitky.