A je to zase tady. Začíná to opět doutnat! Z pera bývalého kapelníka Karla Gotta (66), dnes úspěšného podnikatele Ladislava Štaidla (60) vychází další kniha. Po veleúspěšném "Víně z hroznů" ji autor nazval "Desátý klíč" a mnohým už teď vstávají vlasy hrůzou na hlavě! První Štaidlův bravurní spisovatelský počin totiž přímo šokoval. Byl navýsost upřímný, autor v něm odhalil nejen svoje dávné lásky, ale v líčení svých zážitků z let šedesátých v ní prozradil i různé slabůstky či velkolepé počiny svých kolegů. Mnozí byli zaskočeni. A nová kniha? Štaidlova mánie "krást" klíče od hotelových pokojů ze všech končin světa se konečně zúročila. Každý z nich v něm vzbudil po letech vodopád vzpomínek, které se hudebník rozhodl sepsat. A určitě budou zase nejednoho "člověka" šokovat. Stejně tak i fotografie z Láďova soukromého archívu. K těm Štaidl, když odpověděl na naše otázky, důrazně podotkl: "Ty fotky ohlídejte, ať nejsou jako ze svodky..."
Gott: Láďu chápu... A co na to Karel Gott? Také si schraňoval suvenýry z hotelových pokojů? "Já? Já ne! Láďu ale chápu, že už ho ty klíče nezajímají. Dříve to byly takové krásné masivní předměty... Dnes je to jen nic neříkající plastová kartička, která postrádá kouzlo vzpomínek." (Gott a Štaidl začínali svoji kariéru v roce 1963 v Semaforu. O dva roky později ještě s textařem Jirkou Štaidlem založili divadlo Apollo. A Karel Gott vystupoval až do roku 1989 s Orchestrem Ladislava Štaidla. Ten rok pověsil autor hitu "Mží ti do vlasů" hudebničinu na hřebík a začal podnikat.)
Zpovídáme "zloděje" Láďo, kolik klíčů od pokojů doma máte? A vozíte si je domů jako suvenýr stále? Moje sbírka má asi pět set exemplářů. Vozit se už ale nedají, protože byly nahrazeny bezpohlavními plastovými kartami, které mě nevzrušují. "Kradl" jste je pouze vy, a nebo i ostatní z kapely (Rokl, Gott, Slováček…)? Myslím, že moji kolegové, pokud něco také kradli, pak to byly věci užitečnější... Co vás vedlo k sepsání Desátého klíče a jaký je rozdíl mezi touto knihou a Vínem z hroznů? Měl jsem radost, že se lidé bavili a těšili vzpomínkami na šedesátá léta, ale musím i přiznat, že mě zachvátila pýcha, která mi podstrčila prázdný papír a pero. (Rozdíl mezi knihami jistě je, ale rukopis se příliš nezměnil.) První knížka podráždila téměř všechny vaše hvězdné milenky (kromě Jitky Zelenkové a Zory Jandové). Proč? Už jsem to v nějakém rozhovoru řekl, většina žen, čert ví proč, která v mládí žila naplno, touží zemřít čistá a neposkvrněná jako Panna Marie. Iveta Bartošová si prý tuto knížku raději nepřečte, ale zároveň tisku sdělila, že se proti ní neohradí. Jak si to vysvětlujete? Já si myslím, že to jsou zbytečné předpojatosti. Všechny dámy, které mě důvěrně znají, dobře vědí, že jsem džentlmen, který by nenapsal nic nepravdivého ani nevkusného. (Ostatně já budu mnohem raději, když si obě knihy za deset let přečte Artur...) Knihu jste si, na rozdíl od té první, vydal sám. Co to? Chyba lávky, i tu první jsem si vydal sám.... Máte úžasný vypravěčský talent, můžeme čekat něco do třetice? Psát budu jistě dál, protože mi kreativní práce velmi chybí, bude-li to ale k vydání, to je věc jiná. Byla vaším prvním čtenářem přítelkyně Míša? Nebyla. Prvním byl, stejně jako u Vína z hroznů, Pavel Dostál, který neuměl lichotit ani lhát a hrát komedie, a proto byl pro mne velmi důležitým lektorem. Gotta s Dostálem střídá v kmotrovské roli spisovatel Arnošt Lustig s naším premiérem Jiřím Paroubkem. Proč zrovna tito dva? Politik a umělec, to byla šťastná kombinace kmotrů pro moji první knihu, takže jsem z pověrčivosti zůstal konzervativní. A zajímá-li vás, proč právě sociální demokraté, pak je to proto, že já jim, na rozdíl od některých mých kolegů, fandím i bez honoráře. Co je na tom pravdy, že máte strach o syna Artura? Iveta vám ho prý dává víc, než je v dohodě. Žádné dohody nejsou schopny řešit problém, kterým je kluk vyrůstající bez otce...
Z kapitoly 1.: Bellevue Do blízkých a vzdálených míst jsme s Karlem vandrovali rychlostí, která dovolovala vnímat pouze ukazatele směru, obsah nádrže a spolucestující kolegy. Ročně jsme takto ujeli i padesát tisíc kilometrů, z toho dvě třetiny v létě, což bylo obzvláště kruté. Klimatizace totiž ohrožovala Karlovy hlasivky i tehdy, když se o ní jenom mluvilo, a tak jsem míval pocit, že nejsem kapelníkem zpěváka Gotta z Kobylis, nýbrž řidičem generála Rommela v Tripolis. Jako úchyl jsem trpělivě čekal, až Karel na předním sedadle usne, a pak jsem na sebe rychle nechal funět ledový vzduch. Pravá ruka ale musela být neustále připravena tu rozkoš vypnout, protože když Karel procitl, okamžitě se předklonil a obě ruce přiložil na větrací mřížky, aby prověřil moji poslušnost. V pokojíku malého činžovního domu v Kobylisích, v němž Gott bydlel, jsme kdysi uspořádali mejdan, na nějž Eva Pilarová přinesla dopis od nějakého sexuálního maniaka, který v něm barvitě líčil, jaké lahůdky by jí dělal, kdyby se mu podvolila. Jelikož byl pisatel v oblasti pornografie autorem vskutku zdatným, rozhodl se Karel, že nám psaní přečte s náruživostí, která jeho obsahu odpovídala. Když jsme se k ránu rozcházeli, na chodbě nás čekala paní Gottová, která ve vedlejším pokoji všechno vyslechla, a jelikož si myslela, že Karel ty čuňárny paní Evě opravdu nabízel, celá zdrcená a v slzách řekla: "Karlušo, ty snad ani nejsi můj syn..." (...)
