Půvabná a nesmělá Renata Visnerová (25) hraje v seriálu Rodinná pouta dívku Marii, tedy jednu z hlavních rolí. Mimo kameru je Renata dle svého názoru daleko méně průbojná než Marie. Ale zase na druhou stranu je žárlivá a občas vybuchne jako sopka. Proč se bojíte našeho fotografa? Na většině fotek jsem taková ta šilhající. Vždyť nešilháte. Mindráků jste se přece už dávno musela zbavit. Naopak, je jich čím dál tím víc. Když se člověk v televizi vidí, tak se děsí toho, co vidí. Právě když se vidím celkově, tak mám pak se sebou víc a víc problémů. Vy patrně nebudete příliš úřednický typ. Bavilo vás to na obchodní akademii? Moc ne. Mě tady ty věci moc nebavily. Ale vzorná žákyně jste určitě byla. To jsem teda vůbec nebyla. Byly nějaké pětky? Byly. To byly samý pětky. A čtyřky. Procházela jsem s odřenýma ušima. Nebavilo mě to, tak jsem se neučila a z toho to všechno pramenilo. Prolézala jsem tak tak. Úspěšně ne. Nepřipadá vám Praha, vzhledem k tomu, že jste předtím bydlela ve Lhotě u Vsetína, tak trochu děsivá? Nepobouřila vás? Vůbec mě nepobouřila. Je pravda, že když jsem byla poprvé v Praze s kamarádkami... A to bylo kdy? Těsně před tím, než jsem nastoupila na DAMU. Vy jste byla poprvé v Praze až jako dospělá? Ne. Ještě jsem tady byla kdysi s babičkou a s mamkou. Jo a ještě se školou jsme tu vlastně byli na tři dny... Takže jsem šla po Václaváku, v noci jsme šli, a já jsem vůbec, ale vůbec nevěděla, kdo jsou ty ženy, co se tam procházejí. Samozřejmě jsem věděla, že existují, ale vůbec jsem si je neuměla zařadit. To byl můj první šok. Myslela jsem si, že jsou to normální ženské, ale bylo mi podezřelé, jak tam stojí a okukují všechny a čekají. My to na Vsetíně nemáme tak veřejně. Ve Lhotě to nemáme vůbec. Lhota má asi šest set obyvatel. Teď jsem zvyklá, teď už se nedivím, když vidím cokoli. Dneska jsem viděla kadit pána na zastávce. To už je extrém. Co musel udělat váš přítel, aby si vás získal? Nemusel se nijak moc snažit, to přišlo samo. Já byla nadšená, že o mě taky stojí, a to bylo tak nějak všechno. Přijela jsem s jedním kamarádem do Hradiště se podívat na divadlo Vosto5, oni kočují se stanem, a on tam prostě byl. Postupně jsme se spolu začali bavit víc a víc, až jsme poznali, že bysme vlastně chtěli být spolu. Jak probíhá takové kočování s divadlem? Je to hlavně náročné fyzicky. Rozbalíme velký vojenský stan, který veze dodávka. Po večerech se tam hraje divadlo, v noci je tam tančírna a bar. Teď třeba jsme byli v Jihlavě a já už jsem byla strašně utahaná, protože pro lidi do sedmi do rána nebyl problém pít a tančit. Což pro nás za tím barem byl problém. Ale byla to poslední štace. Dostat roli Marie ve druhé sérii Rodinných pout asi nebylo jednoduché. Bylo to rychlé a nečekané. Šla jsem se tam původně jenom vyfotit do databáze. Při té příležitosti jsem se dověděla, že je nějaký konkurs na tu holku. Ten den byla uzávěrka, tak mě tam ještě narychlo šoupli. Vůbec jsem nevěděla, že je to na hlavní roli. Proto jsem z toho nebyla nervózní. Prostě jsem přišla a povídala si s paní na kameru. Pak jsem přišla znovu, to už jsem měla dialog s Lenkou Skopalovou, s mámou, a pak mi volali, že mě berou. Jak jsem si to pořád nechtěla připustit, tak jsem tam na tu kameru byla asi přirozenější než přirozenost, a to je zřejmě nějak zaujalo. Je vám Marie blízká, anebo se od vás nějak zásadně liší? Jsme stejně staré a obě si jdeme za svým. Ty cíle, být módní návrhářka a být herečka, jsou jakoby v něčem podobné. Ta povolání nejsou zas tak běžná. Povahou je Marie určitě průbojnější a taková cílevědomější. Musí být první a je ochotná tomu víc obětovat. S hereckým partnerem Sašou Rašilovem jste kamarádi? Se Sašou dobrý. Na place je sranda, což já při práci potřebuju. Tam je idyla. Já se tam směju furt. Většinou mě někdo rozesměje, což není tak těžké, a já to pak nejsem schopná zastavit. Prý jste žárlivá a výbušná. Ano, jsem. Nevypadáte. A to se tak nastřádá, že mě dokáže naštvat blbost, úplně zničehonic, ale fakt zničehonic. Vzpomínáte na nějaký zvlášť zajímavý výbuch? Ježíš, no to jo. To bych vám asi ani na sebe neměla říkat. Byli jsme v prváku, blížil se konec roku, měli jsme předváděčky ve všem, v tanci, v pohybu, v akrobacii, do toho jsme zaskakovali v jednom tanečním představení. Všichni už jsme byli hrozně utahaní. A šli jsme si něco koupit do Teska a spolužačka řekla, že chce brčko, jako ten džus. A nějaký chlapeček, asi dvanáctiletý kluk, najednou zavolal: Brčko, brčko! Parodoval moji spolužačku. V tu chvilku mě to tak strašně naštvalo, že jsem na něho zařvala něco, co nemůžu zopakovat, to bych musela udělat: Píp, píp, píp, píp. Až pak jsem si řekla: Ježíšmarjá, co jsem to udělala? Jak jste se cítila v roli Blanche ve hře Tramvaj do stanice Touha, kdy jste chodila po jevišti divadla Disk jen ve spodním prádle? Moc dobře ne. Ale v tu chvilku to pro mě bylo jednodušší než před kamerou. Když jede to představení, tak nevnímám, že jsem to já, ale vnímám, že je to někdo jiný, že je to Blanche. A byla jsem ve spodním prádle, nebyla jsem nahá. Ale kamera se zastavuje, no a když se zastaví, tak tam stojí Renata. Teprve když se rozjede, tak tam stojí Marie. A to je ten problém. Kamera se zastaví a vy posloucháte ty připomínky ve spodním prádle a je to takové, jako kdyby vás řezali. Čeká vás teď nějaká další divadelní role? Čeká mě premiéra Žebrácké opery a tam mám takovou minimální roličku. Hraju lehkou dívku Ingrid. Že byste typově odpovídala lehké dívce? Lidi mě nepoznávají v tom kostýmu. Je velmi vyzývavý. Ingrid se mi hraje výborně, když mě učešou a namalujou. Mám ráda tu změnu. Když tam můžu přijít v košili a v riflích a vzápětí se takhle převleču. Lidi, kteří se se mnou předtím bavili, řeknou: Ježíš, to jsi ty? Jo, to jsem já. Jako by pak člověk ani neměl zodpovědnost sám za sebe. Právě. Když jsem se do tohoto kostýmu oblékla poprvé, měla jsem pocit, že můžu cokoli. Zvláštní, co udělá jedno převlečení. Jenže v civilu vás teď lidé poznávají. Jste s tím smířená? Na to už jsem si zvykla a snažím se to neřešit. Kolikrát se chce člověk svobodně někde najíst a lidé se mu dívají do krku, co přesně jí. Samozřejmě když mě někdo osloví nebo se na mě usměje, tak se snažím mu to vrátit.