Letos se Petr Janda (63), ústřední postava kapely Olympic, potřetí oženil. Vzal si o 39 let mladší Alici. Proč si vzal dívku, se kterou se dříve rozešel? A jak vnímá věkový rozdíl? Skousl by, kdyby si našla milence? A proč v Paříži prohledával odpadkový koš? Pokud vím, dříve jste se svatbě urputně bránil, co ta změna? Dostal jsem šílený strach, že zůstanu sám... (smích). Od určité doby mne pronásledovala představa, že budu sám v baráku, spadnu ze schodů a nedovolám se pomoci. Takové jsem měl představy! Takže svatba ze strachu? Samozřejmě to říkám v nadsázce. Podstatnější bylo něco jiného: Zjistil jsem, že Alici potřebuji k životu a nechci ji ztratit. Ale nejdříve jste ji pustil k vodě... To jo... A pak mi došlo, jak moc mi chybí, jak ji mám rád. Řešil jste věkový rozdíl? 39 není málo? Když jsem ho řešil, rozešli jsme se. Zdál se mi velký. Ale už o tom nepřemýšlím a Alici nepřekáží. Michal Viewegh v jedné povídce popisuje vztah starého pána a mladé dívky. Ten pán se smířil s tím, že si jeho vyvolená časem najde mladšího milence. Ty úvahy se logicky ubírají podobným směrem. Na druhou stranu - kde máte jistotu, že to nedopadne stejně, i když si vezmete stejně starého partnera? Navíc nedávno jsem četl, že manželství s takovým věkovým rozdílem se rozvádí mnohem méně. Manželka si asi říká: On už stejně brzo umře! Plánujete brzkou smrt? Opravdu ještě ne. Stále je mi tady dobře, ještě se mi do pekla nechce. Do pekla? Rockeři musí do pekla. V nebi je nuda!
Nevěra? Už ne! Jaký je váš pohled na nevěru? Bokovky k rockerství jaksi patří... Jednou jsem řekl, že pokud si manželky rockerů myslí, že jim jsou jejich manželé věrní, tak vůbec nevědí, o čem mluví. Nevěra je bohužel poměrně přirozená věc. Tuhle jsem se o tom bavil s Alicí, která říkala, že takový úlet na jednu noc by snad nebyl až tak nepřekonatelný. Daleko horší je souběžný vztah. Manžel nebo manželka se neustále vymlouvá na služební cesty, schůzky s kamarádkou Marií, apod. Člověk musí být neustále ve střehu, vymýšlí si, zatlouká, lže... To jsou příšerný stresy. Zdá se, že mluvíte z vlastní zkušenosti. Několikrát jsem to zažil. A já si myslel, že budete spíše na ty jednodenní známosti. Toho jsem si také užil. Ale to už je dávno. Teď jsem v pohodě, úplně ideální manžel! Zatím... Žádné zatím! Už jsem se navyváděl dost. První manželka si se mnou užila tolik a já se rozhodl, že budu totálně věrný. V druhém manželství jsem to dodržel a žena mi utekla. Možná jste začal být nudný... Nevím. Když člověk ztratí tyhle zájmy, tak se z něj "třeba" stane nudný páprda. Ale já už to fakt dělat nebudu, nevěr bylo dost. Teď jsem zaláskovaný.
Další bude ještě mladší Když jste se potřetí ženil, hodně lidí bylo... ...řekněme rezervovaných. K něčemu se přiznám - čekal jsem, že ty ohlasy budou mnohem horší. Daleko těžší bylo, když jsem se ženil podruhé, rok po smrti první ženy. Přišlo jim to divné, někteří mi to dodnes neodpustili. Vám to nepřišlo brzo? Přišlo. Jenže byl tu tlak věčné milenky, která se cítila špatně a chtěla se vdávat... Tak jsme se vzali a vztah se náhle zhoršil. Před manželstvím dokáží ženy hodně věcí polknout, jako manželky už ne. Muži se po svatbě nemění? Možná ano. Ale já jsem si třeba nikdy nemyslel, že žena je můj majetek! Asi by pro vás byla velká rána, kdyby utekla i Alice, co? Co bych zmohl? Asi bych si nabalil ještě mladší. Nebo bych už konečně poslechl rady těch, kteří mi doporučují najít si někoho přiměřeně starého, nejlépe nějakou bezdětnou vdovu. Třeba nějakou starou fanynku. (smích)
Nakupuji s dcerou Vaše třináctiletá dcera o vás řekla: Když ráno vstane, vlétne do pokojíku, má úplně rozcuchané vlasy a něco nesrozumitelného drmolí. Co se tam tedy odehrává? Nemám tušení. Asi jí říkám, že je jedenáct hodin a bylo by dobré vylézt. Nic jiného mě nenapadá, jsem tolerantní otec. Nikoho do ničeho nenutím. Rozmazlujete své děti? V podstatě dcerám nedokáži nic odepřít. Ale jak dospělá Marta, která žije třináct let v Německu, tak menší Eliška, jsou rozumné. Vím, že když něco chtějí, není to z rozmařilosti. Elišku teď zajímá móda, tak spolu chodíme do obchoďáků a vybíráme trička. Vy chodíte do nákupních center? Jo. Nebaví mě to, ale vydržím to. A pak se jdeme podívat na desky nebo DVD. Ty kupujeme dost často. Máte s Eliškou podobný hudební vkus? Tak ona má ráda hip-hop... Vy raději toho Beethovena, že? Toho si poslechnu rád, jeho 5. symfonie je úžasná. A také mám rád houslové koncerty. Olympic hrál před lety jako předkapela Rolling Stones. Jožo Ráž z Elánu řekl, že to byla chyba, aby nejúspěšnější domácí kapela dělala předskokany. Ať se stará o sebe! Nikdy jsem se nikam necpal. Ale když jsem zjistil, že mají přijet "Stouni", poprvé v životě jsem zavolal pořadatelům, že bych měl zájem tam hrát. A nelituji toho! Do Prahy přijelo hodně cizinců a my máme od té doby fanoušky v mnoha západoevropských zemích. Jeden pár z Holandska za námi jezdí každoročně do Čech. A ještě jedno plus to mělo - když jsme pak šli na americkou ambasádu pro víza, ty americké holky si nás z koncertu pamatovaly a vše bylo vyřízené za tři vteřiny. Což se ovšem letos v říjnu neopakovalo- Co se stalo? Ani mi o tom nemluvte! Měli jsme domluvené koncerty v Americe, bez problémů jsme dostali vízum, ale s pracovním povolením byla taková potíž, že první dva koncerty jsme museli zrušit. Dalších šest se ovšem vydařilo. Mělo to strahovské koncertování pozitivní dopad i na kariéru v zahraničí? To ne... Ale bylo příjemné sledovat reakce lidí. Přijeli na Stones, před tím museli poslouchat nějaké důchodce z Olympicu a najednou zjistili, že i to je jejich krevní skupina. Totálně pak vykoupili náš stánek s deskami! Skoro mám pocit, že to byl pro vás jeden z nejsilnějších koncertů. Takových koncertů bylo víc. Určitě všechny výroční - dvacítka, třicítka, čtyřicítka. Hrajete vůbec doma na kytaru? Tak především doma často cvičím. Každý den. Musíte? Nemusím, ale hrozně mě to baví. Klidně to vydržím dvě, tři hodinky. Kytaru si beru i na dovolené.
Houmelesákem v Paříži To jste si ji vzal také před časem do Paříže? Tam ne, protože jsme tam zaletěli jen na tři dny. Paříž miluji, chtěl jsem ji Aličce ukázat. A měl jste v kapse jeden frank, jak zpíváte ve slavné písničce? To už je historie... Ale vzpomněl jsem si, jak jsme v Paříži s kapelou kvůli sovětské okupaci v roce 68 zůstali skoro rok. Neměli jsme peníze a občas zašli na jídlo do Armády spásy. Někdy to bylo krušné. Zato teď jste si užíval, že? Rád si zaplatím dobrý hotel s hezkou koupelnou, rád si zajdu na dobrou večeři. Přesto si ale někteří Pařížané mohli myslet, že jsem pěkný santusák. V metru jsem totiž, jako ostatní, po vystoupení z vagónu odhodil lístek do odpadkového koše. Jenže nahoře byli revizoři! Tak jsem se k tomu koši vrátil a lístek v něm začal lovit. Měl jsem štěstí, našel jsem ho... Výlet do Paříže byla opožděná svatební cesta? Jedna ze svatebních cest. Už jsme byli na Ibize, teď v Paříži a vyvrcholí to asi v únoru. Buď vyrazíme do Mexika, Peru a Brazílie, nebo pojedeme do Afriky na safari. Za co rád utrácíte? Za kytary. Zrovna jsem si koupil další, takže jich mám asi šestnáct. Vždycky se najde nějaká, kterou musím mít. A staré neprodáváte? Ne. Už léta neprodávám ani nic z aparatury. A nezbavil jsem se ani kytary, která při povodni zůstala v kanceláři. Sice ztratila duši, protože má zlomený krk, ale nezbavím se nástroje, na který jsem složil Želvu nebo Snad jsem to zavinil já. Skládáte lépe v období smutku, nebo štěstí? V porozchodovém smutném období ze mne vždycky padaly takové srdceryvné písničky jako Jasná zpráva nebo Okno mé lásky. Ale dobře se mi píše i ve stavu prvotní zamilovanosti. Ale v tom šedivém období, kdy všechno funguje, mi to moc nejde. (smích.) Řekl jste, že chcete umřít na pódiu. Hodně mužů má sen umřít v náruči ženy. To je druhá varianta. Takže ideální by bylo to spojit. Ještě to budu muset domyslet.
O koncertování: Chystáme příští rok novou stadionovou show, snad se bude líbit a přijde dost lidí. Dneska je totiž výzvou zaplnit cokoliv, lákadel je hodně. Navíc čím slavnější kapela, tím větší musí být reklama. O otázkách: Nejstrašnější otázka, kterou mi někdo může položit: Hrajete ještě? Takový dotaz mne deptá a hned pátrám, v čem je problém a jak uklidnit veřejnost, že ještě žijeme. Mezi mé další "oblíbené" otázky patří: Jak jste začínali? Jaké máte plány do budoucna? A špičková otázka: Jak se po koncertu cítíte? O autech: Prvního mercedes jsem si koupil tuším v roce 1980 v Tuzexu. S Milošem Zapletalem jsme si pro něj jeli do Brna vlakem. Posadili nás do toho mercedesu a provezli přes Brno. To auto jelo jak želva, okamžitě jsem ho chtěl vrátit. Na dálnici se ale aut rozjelo. Od té doby se téhle značky držím. Nyní mám pohodlný silný vůz s palubním počítačem, a tak neustále sleduji spotřebu, čas a průměrnou rychlost. Což je někdy v Praze dost tristní. Ještě bych chtěl kvalitního sporťáka, ale na toho nemám. O vstávání: Po ránu jsem rád sám, vím, že nemám nejlepší náladu a tak jsem rád, že vylezu první, dám si v klidu snídani, čtu si noviny a tak kolem desáté jsem již zprovozněný.
