Před rokem neznámý kluk, dneska vyhledávaný interpret. Tak rychle může člověka k výšinám popularity vynést jen soutěž SuperStar, zejména pokud ji vyhraje. A to se Vlastovi Horváthovi (28) podařilo. Navíc se letos také oženil a na rozhovor s Nedělním Bleskem přišel i se svojí manželkou Markétou (27). To proto, že sdílená radost je přeci dvojnásobná a starost zase poloviční. A Vlastík i Markéta to moc dobře vědí. Co bylo víc? Svatba nebo vítězství v SuperStar? Vlasta: Nevím, jestli to dokážu dát do nějakého žebříčku, obojí je strašně moc. Tím, že se mi podařilo zvítězit v SuperStar, se vlastně částečně završilo moje úsilí. A teď jsem vydal i cédéčko Místo zázraků. Jsem zvědavý, jak ho lidi přijmou, protože tady jde o původní tvorbu a ne o převzaté písně jako v soutěži. Každopádně jsme do něj dali maximum, co jsme mohli. Každý chce být spokojený po pracovní stránce a mít úspěch, ale když není spokojený v osobním životě, je to podle mě větší průšvih. Takže asi za hlavní úspěch považuju to, že jsme to s Markétou spolu vydrželi už tolik let a svatbou jsme vlastně završili jednu etapu našeho společného života. A teď začneme novou. Markéta: Pro mě to byl také zatím nejúspěšnější rok a nevím, co by to ještě mohlo překonat. Třeba pořízení rodiny... Markéta (obrací se se smíchem k Vlastovi): Než jsi přišel, tak jsem na tebe už "naprášila" jak se k tomu stavíš... Vlasta: Tak dobře, já to vysvětlím. Něco tak senzačního, jako kdyby se mně podařilo dejme tomu prorazit i v zahraničí a být úspěšný třeba jako Bon Jovi, tak pro Markétu by stejnou senzaci představovalo narození dítěte. To pro ni bude úplné finále! To je přece v pořádku, jinak byste doma neměl správnou ženskou... Vlasta: Je to správné, pro mě to jednou finále bude taky. Uvědomuju si, že nic víc, než tohle není a čím jsem starší, tím víc. Zároveň jsem ale realista a myslím, že poznám, až pro to bude správný čas. Zatím to cítím tak, že na tohle musím ještě dozrát. A čí to byl nápad, že se vezmete? Vlasta: Můj. Měl jste prostě po SuperStar dobrou náladu? Vlasta: O ruku jsem Markétu požádal ještě před soutěží! Pak se roztočil blázinec, ale já věděl, že tomu dostojím. A hlavně, že to chci. Tak jsem jednoho dne přišel za Markétinou maminkou s kyticí, pak jsme rodiče pozvali k nám nahoru na chlebíčky, zapili jsme to a bylo to hotový. Myslím, že byli rádi. V domě u Markétiných rodičů bydlíte už sedm let. Pomáháte tam? Vlasta: Ted už nemám tolik času, ale dřív jsme s tátou chodili do lesa na dříví a byl to docela příjemný relax. Klasické domácí práce mě ale nebaví, akorát občas vyluxuju. Markéta: To je pravda. A nádobí umyje tak jednou za rok. Myčku vám Vlasta zatím nekoupil? Markéta: Máme tak malou kuchyň, že ji nemáme kam dát. Jako svatební dary jsme dostali různé kuchyňské roboty, ale všechno ze stejného důvodu zůstalo zatím v krabicích. Koukám, že zatímco Markéta má snubní prstýnek, vy ho, Vlastíku, nemáte... Vlasta: Mám na to pravidlo, že chlap prstýnky nenosí vůbec žádný, protože to působí zženštile. Aspoň já to tak mám, takže ho mám doma ve sklenici. Ani to neumím nosit a prstýnek bych nejspíš ztratil nebo poškodil. Je to pro mě spíš něco jako talisman nebo věc na památku jednoho krásného dne. Když vás Markéta chce pobavit, tak prý zazpívá... Markéta: To funguje, ale myslím, že můj styl by pobavil každýho. A čím ho naopak naštvete? Vlasta: To je jednoduchý. Stačí, když spolu jedeme autem, já řídím a Markéta sedí vedle mě. Proč? Vlasta: Protože ke mně nemá vůbec žádnou důvěru, strašně se bojí, pořád kouká do zrcátka a vykřikuje: "Pozor, támhle je tohle a tohle..." A jak vykřikne, je to vždycky strašný šok. A pak mi diktuje, kam mám zaparkovat a neustále mi radí. Co vy na to? Vlasta: Samozřejmě, že vždycky vybouchnu a když to už nezvládnu, tak řeknu: "Víš co, pojď si řídit sama!" A já jdu od volantu. Když chci řídit celou cestu, musím to dokázat nevnímat. A čím si navzájem uděláte radost? Vlasta: Markéta má jako každá žena ráda, když jí pořídím něco pěkného na sebe. Vybere si to a já jí to koupím. Markéta: Já mu zase někdy upeču něco sladkýho a z toho má taky radost. Vlasta: To jo, to mám rád. Třeba si řeknu, že dneska bych si dal tiramisu. Tak volám Markétě a ona mi ho udělá. A když pak přijdu domů, je to pro mě něco jako dárek. Markéta: Když na to doma mám věci, tak to není problém. Vlasta: A je to výborný! Kdy si splníte svůj sen podívat se do Ameriky? Vlasta: Konkrétně to ještě naplánovaný nemám, to je jako s tím dítětem.Přijde to třeba tak, že se jednoho rána vzbudím a večer pojedu. Nejsem kdovíjaký světoběžník,ale chtěl bych hlavně do New Jersey. Víte proč? Bydlí tam Bon Jovi? Vlasta: Ano. Prostě to s Johnem domluvíme přes internet a pak bude návštěva (směje se). A taky bych se chtěl hrozně moc podívat do zemí jako je Švédsko, Norsko, Laponsko, Finsko... Myslíte, že si jste souzení? Vlasta: Každopádně, o tom žádná! To je automatika. Na osud věřím. Nepatřím mezi ty, kteří by mluvili květnatě o svém vztahu, vychvalovali by ho až do nebe a nebyla by to pravda. O partnerském vztahu, ale nejen o něm, říkám to, co je pravda, co se stalo nebo nestalo a jak to cítím. Nikdy bych nelhal, protože mám pocit, že tím bych tomu škodil. Markéta: Také si myslím, že nemá cenu si něco nalhávat, když by to tak nebylo. Prostě platí určité zásady, které bysme nepřekročili.