Kvůli zklamání v lásce kdysi div neskočila z okna. Spí s plyšovým medvědem. Jako holčička bývala tak marnivá, že nosila ve vlasech desítky sponek a prstýnek na každém prstě. Módu brala velmi vážně. Říkávala: "Máme vlastivědu a tenhle svetr se k ní nehodí." Uvidíme ji v prvním českém seriálu z prostředí gynekologie Ordinace v růžové zahradě. Zahraje si doktorku Gitu. V seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech zase hrála doktorku Naďu, milenku primáře Blažeje. Tatínek z ní chtěl mít opravdovou doktorku. Jenže Slovenka Daniela Šinkorová (32) se herečkou asi už narodila. Doma opatruje dvě Ceny Thálie za role v muzikálech Kristián a Kabaret. Zase už hrajete milenku ženatého primáře. Pořád mi slibuje, že se rozvede, ale nějak se nemůže rozhoupat. Nesmím prozrazovat, jak to celé dopadne. Hraju doktorku starší než jsem já, má jí být třicet sedm, už stihla vychovat sedmnáctiletou dcerku. Je to sebevědomá ženská, která všechny a všechno kolem sebe drží pohromadě a je takovým hromosvodem všech problémů, taková ta vrba, všichni u ní hledají oporu a pomoc, má toho na těch bedrech hodně a k tomu řeší problémy s láskou. Je to hodně velká role, jedna z těch tří nejhlavnějších, natáčím skoro každý den do večera. Máte nějakou gynekologickou praxi? Začali jsme točit tak rychle a je toho tak strašně moc, že nemám čas, ale pořád mám domluvené, že si odsloužím službu u gynekoložky Míši Klimkové, bývalé přítelkyně Petra Muka. Jestli někdy budu v očekávání, budu chodit k ní, ona je ten doktor, který se dívá na všechno lidsky. Dala mi odborný knížky, mám je nastudovaný. Jenže tenhle seriál se točí jinak než Nemocnice, kde jsme opravdu operovali, opravdu jsem držela v ruce zakrvácené lidské klouby. Tady bude operace jedna nebo dvě. A ty se točí za šílenýho odbornýho dozoru. Jak probíhal konkurs na roli gynekoložky Gity? V prvním kole jsem měla vyprávět jenom něco sama o sobě, což je vždycky nejhorší. Nevím, jak se mi to povedlo, ale na konci toho povídání jsem to celý obrátila a pana režiséra jsem zpovídala já. A tak jsme se dostali k velmi zajímavým věcem, třeba mi ukázal fotky, jak objel na motorce celej svět a v tom jsme si docela zanotovali. Mám taky ráda motorky. Prostě celý to sklouzlo někam úplně jinam. Právě to bylo to štěstí, že jsme si povídali najednou úplně nenuceně a nebylo to takový to odporný křečovitý: Dobrý den, mám sedmdesát osm kilo, mám hroznou trému a nevím, co bych vám řekla. Mluvíte výborně česky. Je zvláštní, že vy Češi si myslíte, že pro nás je nejtěžší písmeno ř. A ono je úplně nejlehčí. Slovákům nedělá tak strašnej problém. Problém je ž, š, č, l, d, t. Milimetr v puse a to písmeno se absolutně změní. Je dobrý zjistit, v čem ten rozdíl je, a je dobrý to cvičit. Přijde mi trapný vylézt na jeviště a neumět ten jazyk. Dřu. Vstávám ráno v půl šestý, v sedm večer skončí natáčení, dostanu se domů v osm a v devět se začínám učit texty. Končím v půl jedné. Každou větu si musím zopakovat dvacetkrát, jenom abych to řekla česky. Až se mi někteří kolegové smějou. Ptají se: "Ježíš, ty se to opravdu učíš takhle dlouho?" Váš tatínek byl tak přísný, že když jste při premiéře na jevišti v rámci role kouřila, hlasitě vykřikl: "Naše Danka kouří!" a po přestávce už se do hlediště nevrátil. Ano. Už se nikdy nedodíval. Ono to bylo představení z pasťáku a já byla kápo těch holek. Kvůli tady té roli jsem se naučila kouřit. Dneska kouřím dvacet denně, bohužel. Ale jen kvůli tomu, že jsou divadelní prázdniny a že nemusím zpívat. Tatínek nechtěl, abych byla herečka, pro něj to byl nespolehlivý způsob obživy. A neměřitelný. Zato třeba kdybych byla atletka: Máš nejlepší čas a nazdar. Ale když jsem dostala první divadelní roli v Bratislavě ve hře Grandhotel Lienka a byla jsem na chvíli taková ta hvězdička, která vystřelila, tak se to zlomilo. Titulní stránku se mnou si táta zvětšil na plakát a vyvěsil nad svůj stůl v práci. Dneska bohužel už není na světě, tak je mi strašně líto, že nezažil tu první Thálii a že to nemůže vidět. Že mu nedělám ostudu. Teď se mi chce brečet. Tak rychle nějakou veselou historku. Vyprávějte, jak jste si dělala řidičák. Kvůli Nemocnici. Narychlo. Když jsem jela po úzké jednosměrce, kdy na jedný i na druhý straně parkovala auta a já se mezi ně nemohla strefit, učitel na mě řval: "Prosím vás, aspoň koukejte, ať nabouráte to levnější auto!" To mě naučil. Bourat do levnějšího. Když prý vidíte zelený trabant, třikrát poskočíte. Poskočím. A když vidím dvacetosmičku, tak se štípnu, protože jsem se narodila dvacátého osmého prosince. Udělá mi to dobrou náladu na celej den. Fakt si namlouvám, že to přináší štěstí. Vážně spíte s medvídkem? Ten medvěd je starej snad dvacet sedm let. Byla jsem strašně, skoro smrtelně nemocná, když jsem byla malinká. Dneska už vím, že to byla slintavka. Chytla jsem to od zvířete, líbala jsem se s kočičkama. Bylo to opravdu hrozný, málem jsem umřela. Tenkrát mi táta s mámou slíbili, že jestli vydržím injekce a tu šílenou dietu a nebudu brečet, tak mi koupí toho největšího medvěda. On v sobě má tu lásku a to, s čím je svázanej. Většího v Prioru neměli. Teď o té nešťastné lásce. Jak jste málem skákala z okna. Jéžišmarjá. Měla jsem studentskou lásku, byl to spolužák Roman Vojtek, nemám proč to zapírat. Fakt velká láska. Ochladlo to u něj, zamiloval se do jiné kolegyně. To je všechno a bylo to strašný. Tenkrát jsem chodila půl roku v černým, musela jsem odložit státnice, týden jsem vůbec nejedla. Vůbec. Zvládla jsem to díky mámě tenkrát. Maminka je věřící a vychovávala mě tak, že kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem. Tak jsem se s tím poprala. Život se žije dál a ještě asi nějaký ty chlapy potkám. Jak to děláte, že se tak úspěšně vyhýbáte vdávání? To se zeptejte chlapů. Proč mě nežádají o ruku. Vás chlapi nežádají o ruku? Ne. Já jsem prostě v životě neslyšela tu kouzelnou formulku: Vezmeš si mě? A kdyby vám to někdo konečně řekl? Tak bych si ho vzala. Protože mně se líbí ten okamžik, kdy si dva říkají ano. A ty šaty! Vůbec k tomu nemám odpor. Chtěla bych to zažít.