Těšíte se na dovolenou? A dovedete si představit, že se někdo těší na to, jak celé léto stráví v nahrávacím studiu? "Na tu dovolenou možná dojde," dušuje se Miroslav Žbirka. Na horké letní dny si ale naplánoval nahrávání nového alba ve studiu s neúprosným názvem. Bič boží. Když to s dovolenou dopadne dobře, kam vyrazíte? Vrtá mi hlavou Sardinie nebo Řecko. Teď jste mi připomněla, že bych to měl co nejdřív zařídit, jinak bude pozdě. První prázdninové dny ale trávíte prací? Jsem každý den ve studiu v Jinočanech. Jmenuje se Bič Boží. Kdysi se tam točil slavný díl Majora Zemana Mimikry. Pamatujete se? Já si už dost věcí pamatuju. Co třeba? Písničku "Dobrý den majore Gagarine". Nebojíte se. Bič boží, to zní hrůzostrašně. Spíš se bavíme, když nám tam David Koller promítá část Mimikry, kde Jiří Lábus převlečený za zdrogovanou máničku s dlouhými vlasy zpívá: "A červi se rozlezou." Kdy album vyjde? V říjnu. Objeví se tam nějaký hit? Jak vlastně poznáte hit? Jak poznám hit? Kluk jde po ulici a zazpívá si: Co bolí, to přebolí. Doufám, že se v albu nějaký nový urodí. Neplánujete písničku s nějakým ženským jménem? Máte jich hodně. Kateřina, Adriana... O lásce se bude zpívat pořád. Ale jména jsem už asi vyčerpal. Nemíním použít celý kalendář. Písničku má i vaše dcera z prvního manželství, Denisa. V textu byl ale nejdříve místo jejího jména slovo odchod. Bylo tam: Odchod, tu na dlani mám vzducholoď. Na zázračný výlet ňou poď. Textaři Kamilovi Peterajovi jsem navrhl, jestli bychom tam nedali Deny. Lépe se to zpívalo. Co teď Denisa dělá? Už jí bude třicet. Zatím je svobodná a pracuje v cestovním ruchu. Využívá toho, že umí anglicky. Žije v Bratislavě. A Prvá? Která byla ta prvá? No jak se to vezme... Jedno děvče by mě ale zajímalo, jak žije, jak se má. Bylo mi čtrnáct. U Bodamského jezera jsem se seznámil s Hany z Amsterodamu. Už jsem ji nikdy neviděl. Možná by Sherlock Holmes dovedl zjistit, co s ní je. Asi by se divil, kdybych mu řekl: Hledejte Hany z Amsterodamu. U té písničky je ale moje jen melodie. Kdybyste měl napsat písničku s názvem blesk? No to není špatné téma, není to nudné. Je to akční, jak říká můj syn. Ale z rukávu to nevysypu... Co dalšího vás čeká ve dnech, kdy se spíš odjíždí na dovolenou? Měl bych stihnout poslední zápas v Amfoře. /fotbalový klub známých osobností/. Hraju tam na pravém křídle útočníka. Nastoupím většinou tak jednou za rok. I tentokrát stíhám až poslední zápas sezóny. Jste posilou týmu? Jsem úžasný! Za Amforu jsem dal tři góly. Mám obrovskou produktivitu na to, jak málo hraju. Jak to děláte? Trenér mě vždycky posílá až v druhém poločase. Představte si. Jednou jsem byl necelou minutu na place. Nastoupil jsem. Dostal jsem přihrávku. Dal jsem gól. Zasáhl mě obránce. Zranil mě a já musel po čtyřiceti vteřinách odstoupit. Ale dal jsem gól! Nechtěl jste nakonec být fotbalistou? Fotbal jsem hrál odjakživa. Ale chtěl jsem být taky spisovatelem. A taky jsem pořád zpíval. Pořád? Máma mi říkal, že podle toho poznala, jak bylo ve škole. Když jsem nezpíval, tak to znamenalo problém. A kamarádi, mě občas napomínali na ulici, ať nedělám ostudu a nezpívám si. "Vypadá to divně. Nezpívej si!"napomínali mě. Ale stane se mi to i dneska. Lidi se otáčejí a říkají: "On si zpívá!" Prostě pracuju i na ulici. A dneska vám je do zpěvu? Mám takový velmi aktivní den. Deset dní jsem se zabýval jen natáčením. Nakupily se praktické věci. Ale "černý den" dneska nemáte? Jak vás napadla taková pesimistická písnička? Její melodii napsal můj starší bratr Jason. Zemřel, když mu bylo 25, takže jsem to s ním konzultovat nemohl. A ani jsem nikomu nechtěl vysvětlovat, že to napsal bratr. Co všechno jste od bratrů odkoukal. Byla to vaše první kapela? Bratři hrávali v kuchyni. Díval jsem se, jak ladí, jak se to dělá. Zpívali dvojhlasy, pak přibrali i mě. Když mi dorostla ruka, tak mi Tony ukázal akord A dur. Byl to první akord, který jsem pak ukázal i já svému synovi. Co jeho bubny? Syn se zničehonic objevil v naší rodině a vzal paličky do ruky. David Koller mi říkal, že je to přirozený bubeník. A o vaše kytary se nezajímá? Samozřejmě je všechny vyzkoušel a složil i nějaké písničky. Taky se stará o mé ceny. Dává si je na skříňku a vždycky když něco dostanu, tak mu to musím odevzdat. Jakou máte nejdražší kytaru? Mám různé. Nejdražší je asi za sto tisíc, ale mám třeba i jednu, na kterou jsem si šetřil kdysi ve Vídni na turné. Měsíc jsem nejedl. Dodnes, když jsem ve Vídni, tak si na to vzpomenu a vždycky si dám špagety v té restauraci, kde jsem si tenkrát nedal nic. "A doneste mi i dvě deci červeného! Teď si to můžu dát!" Když ne na dovolené, kde jste byl tento rok ve světě pracovně? Byl jsem v New Yorku a Los Angeles, kde se pořádaly koncerty pro krajany. Byli jsme i jsme v Las Vegas, tam jsem měl volno, abych mohl utrácet. Tak ně napadá, kde jste byl nejdál? Nejdál jsem se dostal jako fotbalista... do Tokia, s už zmiňovaným klubem Amfora. Karel Gott si prý i v Americe nasazuje černé brýle, aby ho nikdo nepoznal. Co vy? Já si je sundavám, aby mě všichni poznali. Jednou se mi tak povedlo zmystifikovat mého anglického strýce Davida. Procházeli jsme se na Piccadilly Circus u obchodu Tower Records. Zastavili mě Češi, turisté z Jihlavy. "Mirku, to je náhoda, podepiš se nám," prosili. Náš hlouček přilákal další lidi, kteří si mysleli, že tam skutečně probíhá autogramiáda a báli se, aby o něco nepřišli. Co kdybych byl kytarista z Nirvány! Tak mi začali taky strkat papírky. A strýc mi uznale řekl: "Ty musíš být ale slavný."