"Tady Mrázek, ústředna. Pan Smrtka? Chcete kosu?" ptá se hlas v telefonu pana Smrtky, jenž vážně odpovídá, že nepotřebuje, že dřív pracoval na letišti a teď je v důchodu. "Tady Mrázek, ústředna. Katastrální úřad?" ptá se týž hlas a neúprosně pokračuje: "Potřeboval bych vykastrovat kocoura." Paní z katastrálního úřadu je z této žádosti na mrtvici, zatímco rozhlasoví posluchači se válejí smíchy. Neodolatelného Patrika Hezuckého (35) známe z rozhlasové stanice Evropa 2 a z televizního pořadu Tenkrát na východě, kde nás coby svérázný Kamil Urbánek prováděl socialismem. Od rána se těším, jaká s vámi bude legrace. To budete zklamaná, protože já ve skutečnosti nejsem tak vtipnej jako Mrázek. Po kom jste zdědil smysl pro humor? Myslím, že je to hodně po rodičích mojí mámy, kteří jsou z Moravy a měli poměrně velkej smysl pro humor. Vždycky když jsme tam přijeli na návštěvu, do Uherského Hradiště, do Kunovic, tak s nima byla velká legrace. Ale je fakt, že máma je taky docela vtipná. Vždycky se všechno bralo jakoby hodně zvesela a pozitivně. V rodině nebyl žádný pesimista. Takže pohoda a smysl pro humor se u nás dědí z generace na generaci. Já jsem se trošku vymknul v tom, že jsem o něco větší exhibicionista, takže dělám to, co dělám. Váš tatínek je skutečně Francouz? Je. Opravdu je... Je to Alain Delon. Jste mu velice podobný. Nechme to otevřené. Nějakou stěžejní vzpomínku z dětství byste měl? Mám krásný vzpomínky. Jak jsme koukali na svoje spolužačky, které se koupaly v nějakým rybníku a měly jenom kalhotky. Mám dokonce fotky. Na gymnáziu jste chodil do experimentální třídy sportovní střelby. Jak to využíváte v praxi? Možná jen kdybych byl nějakej policejní odstřelovač... I když je fakt, že takhle jsem se třeba poprvé viděl s ředitelem televize Nova Petrem Dvořákem. Byl nějakej mediální turnaj, stáli jsme vedle sebe, stříleli jsme do terčů a já jsem ho po očku sledoval. Je to taky dobrej střelec. Poprvé jste se v televizi objevil v bakalářské povídce Chodník. Bylo vám sedm. Docela rád bych to viděl. Jestli to někde je na záznamu, tak to by bylo super. Byl jsem dítě, a jakmile se sešlo víc lidí pohromadě, tak jsem byl strašnej trémista. Točili jsme scénku před barákem, jako že rodiče s dítětem utíkají na víkend pryč, protože se o víkendu měl dláždit chodník. Jako že celej barák si měl udělat brigádu a přijít dláždit chodník, a my jsme zdrhali na chatu. Ta scéna je o tom, že my vybíháme ven, je tam náš soused František Filipovský a ten odhalí, že zdrháme. Moje filmová matka s otcem dělaj, že ho neslyšej, já jim chci utéct, otec mě drží pod rukou a já křičím: Já chci dláždit chodník, já chci dláždit chodník! Vzhledem k tomu, že kolem dokola bylo strašně moc lidí, tak já se strašně styděl, nemohli mě přemluvit za žádnou cenu, furt mi dávali bonbóny a: Natoč to! Nakonec, poprvé v dějinách české televizní tvorby, bylo za sedmileté dítě použito jiné dítě, které bylo jeho kaskadérem. Ale časem jste dobyl i film. Nevím, jestli dobyl je to správný slovo. Žádnou zásadní roli jsem nedostal, jen jsem občas hrál ve francouzských televizních filmech, které se u nás točily, takový pidiroličky. Ale to bylo jenom díky tomu, že jsem byl jedinej, kdo uměl francouzsky a byl schopen říct dvě věty. Ne proto, že bych byl nějakej herec, to ne. Stále jste trémista? Trémista a nervózní člověk jsem stále, ale tou praxí a tou rutinou si zvykám. Když jsem začínal v rádiu, nemohl jsem na mikrofon promluvit normálně, třásl se mi hlas. Ten úplně prvotní stres trval tak půl roku. Až když mluvíte na mikrofon tři nebo čtyři roky, získáte jistotu absolutní. Ale třeba přímej přenos v televizi by asi na mně zanechal velký stopy, tam bych to rozdejchával špatně. Jako všichni. Snad kromě Marka Ebena. To je člověk, kterého nerozhodí vůbec nic. Namyšlený blb, prohlásil jste kdysi o Leoši Marešovi. Teď už to neplatí? Zestárnul ve smyslu, že je rozumnější. Bylo mu jedenadvacet, když jsem ho poznal. Devětadvacetiletej Leoš Mareš a jedenadvacetiletej Leoš Mareš je nebe a dudy. Posledních pět let, možná šest, pracujeme spolu velmi velmi intenzívně vlastně každej den, a je to jako manželství. Uklidnil se ve spoustě věcí a myslím si, že teď je to docela v pohodě. Hádky jsou vždycky. Jako v manželství. Neexistuje manželství bez hádek. Ale úspěch samozřejmě uklidňuje. Když máte úspěch, nemáte důvod na sebe křičet. No a když je nějaká složitá profesionální situace, třeba když Blesk napíše něco negativního, že jo, tak to potom vyvolává emoce. Podle vzoru školníka na gymplu, bývalého bachaře, jste stvořil neexistujícího pana Mrázka z jakési ústředny, který během rozhlasového vysílání telefonuje cizím lidem a říká jim strašlivým hlasem neuvěřitelné věci. Všichni jsme telefonovali cizím lidem. Když se ten člověk jmenoval Medvídek, představili jsme se jako Vopička a hrozně jsme se smáli. To jsou prvopočátky. My jsme tu postavu taky chvilku hledali, a přišla samovolně. Jsem inspirovanej nejen školníkem Mrázkem, ale i některými staršími lidmi, kteří jsou neurvalí a všem nadávají do hajzlů a šmejdů. A řekl bych, že mám docela talent na to měnit hlasy a dělat různý postavy. To si myslím, že mi jde. Hodně úspěšný mezi lidma byl telefonát, který se jmenoval Janička, o tom, jak Leoš Mareš přebírá holku chlápkovi na druhém konci drátu. Ten řekl, že nám jde rozbít držku. Přišel? Nepřišel. Naštěstí. Někde jste řekl, že vám vlastně ani nejde o peníze. Samozřejmě, všem jde o peníze, každý se chce mít dobře, ale není to prioritní motivace. Řeknu to ještě jinak: Když mě někdo pozve na akci, na moderování, a nabídne mi sto tisíc za to, že se tam svlíknu nebo že tam předvedu slepičku, tak to neudělám. A vybírám si akce, na které jedu. Neberu všechno. Není to tak, že kšeft je svatý. Není. Ne každý.