Antická tragédie jí rozbila život na kusy. Nedobrovolně se stala součástí dramatu, kdy tuhla krev v žilách i zkušeným kriminalistům. Dne 14. dubna 2004 bývalá manželka Luciina přítele otrávila své dva psy a kočku, poté se odebrala do firmy exmanžela a zastřelila jeho i sebe. Lucii ušetřila. Podle psychologů prý proto, že hlavní vinu přičítala muži. Do finále Miss České republiky, kam se Lucie loni přihlásila, zbývaly tři dny. Odstoupila. Zhroutila se. Noviny psaly: Korunku pro nejkrásnější dívku už nikdy nezíská. Rok poté ji získala. Čímž dokázala, že je dívka-buldok. O tamté věci není schopna mluvit, aniž by zbledla a roztřásla se. Vlastně o ní nechce mluvit vůbec. Nakonec ze sebe dostala na ono strašlivé téma jen pár vět, ale bylo dobře patrné, jakým utrpením za ně platí. Vy jste opravdu buldok. Asi je to všechno tím, jak jsem se zabejčila. Napřed jsem jenom ležela, prožívala jsem si depresi, nevylézala jsem skoro ven, pořád jsem plakala, ale potom u mě zafungoval takový ten pud sebezáchovy. Prostě jsem se dokázala zvednout a říci si, že ne. Že se nenechám. A že dokážu znovu žít. A povedlo se mi to, jsem za to strašně ráda. Protože chvíli jsem si říkala, že už to nepůjde. Člověk musí být hodně silnej, najít v sobě tu sílu. Nebylo to jen tak. Napadlo vás, že vražedkyně se nemusela spokojit jen jednou vraždou? Určitě. Určitě to napadlo mě i spoustu lidí z mýho okolí. Nechci ji ani hodnotit ani soudit za to, co udělala. Nechci hodnotit ani ji, ani to, jak s ním naložila. Jdu dopředu, snažím se na to nemyslet, hodně jsem zabojovala. Ty největší žaly a bolesti jsem překonala. Samozřejmě, byl to boj. Každý, kdo si zažil smrt kohokoli blízkýho, bojuje sám se sebou. Nedá se říct, že to po nějakém čase přejde. Byla to taková rána! Snažím se žít znova. Byla to ohromná životní zkušenost pro mě. Hodně mě to obrnilo. Najednou se člověk nečekaně objevil v médiích, já jsem si nikdy nemyslela, že budu na titulních stranách Blesku, a najednou se to stalo. Člověk když to četl... Dokázala jsem to překlenout. Nepoddala jsem se tomu. Ale jste sama. No, to je pravda. Já čekám. Vždycky říkám, že čekám na českýho Jendu. Čekám. Když člověk netlačí na pilu, tak co bude, bude. Nikam se nehnat. Trošku věřit na osud. Připadá mi úplně normální být ve třiadvaceti nezadaná. Všechny chlapy odmítáte? Mně se nelíběj. Mě musí ten muž něčím zaujmout. Musí mít v sobě takový to kouzlo. Ti muži, co se točívají kolem missek a modelek... myslím, že není zas úplně o co stát. V tomhle prostředí mě nikdo neoslovil natolik, že bych si řekla, že by to mohl být můj přítel. Co vyvádějí tak zlého? Chrastí penězi? Ti jsou právě nejhorší. Na nich je to úplně vidět, že chrastí těmi penězi, a to je na tom úplně to nejděsivější. Když to někdo ještě k tomu tak ukazuje, to nemám vůbec ráda. Projevují se stylem chování a stylem oblékání. Oblékání, to já zas tolik neodsuzuju, ale jak se předhánějí, ukazují a předvádějí, to mě naopak odrazuje. Já vždycky radši utíkám. Jak to vycítím, už mizím. Proto jsem ještě nezadaná. Kdo má šanci? Těžko říct. Určitě by to měl být chlap, který si váží života, má správně uspořádané hodnoty. Líbí se mi chlapi, co mají svoji osobnost, ale na druhou stranu jsou citliví, nehrajou takovou tu hru, nepřetvařují se a chovají se slušně. A musí umět rozeznat, co je v životě podstatné a co podstatné není. Jaké dárky je třeba položit k vašim nohám? Já mám hrozně ráda kytky. Kytkou u mě nikdo nic nezkazí. Mám ráda maličkosti. Když si někdo vzpomene, že mám ráda kinder vajíčko a přinese mi ho. To je super, že na mě myslel. Nemusí to být hned diamanty? Ne. To tedy ne. Vždyť vy nemáte žádné šperky... Prstýnek a náušničky akorát. Šperky moc neumím ocenit. Je to i tím, že jsem chodívala odmala tančit, a šperky se na tanec odkládají. Třeba do svých patnácti jsem neměla náušnice vůbec. Řetízky jsem nenosila, vůbec nic jsem nenosila. Co tedy těm chudákům chlapům zbývá? Říkat vám básně? Musí mě zabavit pozitivně, optimisticky. Nemám ráda takové ty pesimisty, kteří si začnou stěžovat, že je špatný počasí, že všechno je nanic. Prostě nemusí mi skládat básně, ale být zábavní, dobře mě naladit. Nikdo nebyl natolik zábavný? První lásku jsem měla úžasnou. V šestnácti letech. Trvalo to rok a dodneška mám perfektní vztah s tím klukem, jsme přátelé. Byl hrozně romantický, zábavný, nosil kytičky, dokázal mě okouzlit optimismem, byl hrozně veselej. Proč jste zábavného optimistu pustila k vodě? On pustil k vodě mě! Já jsem hrozně plakala. První láska, on mě opouštěl, já brečela. Za čas jsme k sobě našli cestu, každý už jsme o kus dál. Tenkrát mě teda nechal. Potvora. Chodila jste do tanečních? Právě že to je ten paradox, že já tančím celej život, ale v tanečních jsem nikdy nebyla. Byli jsme tři sourozenci, naši s penězi vycházeli vždycky jen tak tak, neměli se vždycky úplně dobře. Ještě jsme měli barák a zahrádku a člověk musí do baráku pořád investovat, občas tam zatéká, každý, kdo má barák, tak to zná. Bylo to takový náročný, takže jsem byla ráda, že mi dotovali měsíčně to tancování. Byli jsme tři sourozenci, a to se musí dělat kompromisy. Tančila jsem často na jevišti, nikdy ne v tanečních. Domek vám nechybí? Já jsem byla zvyklá v tom domečku, to je pravda. Je hrozně fajn mít domeček, tam toho pejska a být v klidu. Taková ta idylka, děti na zahradě... Vyrostla jsem v tom, měla jsem bezva dětství. Bratranci byli z paneláku, přijeli k nám na zahradu a byli z toho vždycky úplně vykulený. Já byla odmala ostříhaná na ježka a jen mezi těma klukama. I oblečení jsem nosila po starším bráchovi. V té době mi nenapadlo, že bych jednou mohla stát na jevišti jako Miss. Ohromný zlom nastal v těch čtrnácti patnácti, kdy jsem si nechala narůst vlasy, a pak jsem samozřejmě i vyspěla jako ženská. Kdo mě znal ze základky a potkal mě tak po dvou letech, tak mě kolikrát ani nepoznal... Chtěla bych se do toho jednou vrátit, do tý idylky s rodinným baráčkem. Ale pejska máte. Naši měli pejska z útulku. Pak jsem začala bydlet sama a říkala jsem si, že určitě potřebuju pejska. Tak jsem neváhala, šla jsem do útulku a tam jsem si ho vybrala. Ona seděla, podávala pacinku přes mříže, kňučela, pak začala skákat na ty mříže, no hrozně milá byla. Pohladila jsem ji, klečela jsem u ní, a jak jsem chtěla vstát, tak začala hrozně vyvádět. Šla jsem se s ní projít za útulek, a když jsem se vrátila, říkám: Už mi ji dejte, už vám ji nevrátím. Hned jsme padly do oka. To byl osud. Proč jste vlastně studovala zrovna sociálně právní školu? Chtěla jsem být zdravotní sestra, pomáhat lidem, o někoho se starat. To by mě bavilo, má to smysl. Ale když jsem viděla krev, tak jsem omdlévala. Musela jsem najít nějakou náhražku. Tahle sociální škola mi přišla úplně perfektní. Strašně se mi líbilo v dětské léčebně, kde jsem byla měsíc na praxi. Byly tam postižené děti, některé i hodně. Je fakt, že člověk na to musí mít povahu, nepřipustit si lítost, přistupovat k těm dětem normálně. Chce to sílu. Jednou se k tomu možná vrátím.