Ať se přihlásí, kdo nezná princeznu Ladu. Nikdo se nehlásí, z čehož vyplývá, že pohádku Princezna se zlatou hvězdou (1959) viděli úplně všichni. Vnitřní zrak nám ochotně předvede kuchaře, jak klečí před oslnivou kráskou a tklivě prosí: "Řek jsem, že jste ošklivá. Odpusťte mi, paní má." Na to princezna vlídně: "Nu, mýlil ses trošičku. Ale žes byl ke mně milý, za to udělím ti nyní Řád myšího kožíšku." Oko divákovo vlhne dojetím, neboť po nebezpečně dramatickém začátku přichází konec milý jako pohlazení: Lada unikla králi Kazisvětovi, mimochodem neskutečnému pitomci s nedefinovatelnou plechovou nádobou na hlavě, do náruče elegantního a hezky oblečeného prince Radovana, který ji za ruku vodí zahradou a ještě k tomu zpívá jako slavík. Zatímco v nezapomenutelné pohádce zastihneme herečku Marii Kyselkovou (70) zpravidla v zámeckých komnatách či mezi květinami, v civilu ji najdeme úplně jinde: ve vrátnici pražských kolejí na Strahově. "Na natáčení pohádky vzpomínám rád," svěřil se nám Josef Zíma (73), představitel prince Radovana. "Marii Kyselkovou jsem bohužel už dlouho neviděl. Ale nedávno jsem se na Primě na natáčení viděl s její dcerou, která tam maminku zastupovala. Jestli se mi Marie tehdy líbila? No samozřejmě že se mi líbila, mně se líbily všechny hezký ženský. Jenže já byl tenkrát čerstvě ženatej a čekali jsme dcerušku, takže to líbení bylo čistě kolegiální." Dojemná love story mezi pohlednou hereckou dvojicí se tudíž zrodit nemohla vzhledem k těhotenství, a to shodou okolností ne jednomu: otěhotněla jak manželka Josefa Zímy, tak i sama princezna Lada neboli Marie Kyselková: "Lidé jsou často zvědaví, jestli se mi líbil princ Radovan, tedy Josef Zíma. Líbil nelíbil, v té době jsem už měla vybraného životního partnera. Předpokládala jsem, že to bude na celý život, takže mě Pepík ani tolik nepřitahoval. A on byl tenkrát zcela zaujatý svou ženou Evou Klepáčovou. Čekali miminko a v době natáčení se jim narodila dcera Zuzana. Můj první manžel, Petr Haničinec, nebyl tenkrát vůbec Josefovi podobný. Později, po rozchodu s Petrem, jsem si vybrala i následujícího partnera obdobného typu. Volila jsem tehdy takové ty statnější, pěkné, šikovné, ctižádostivé muže. Ještě v závěru natáčení Princezny se zlatou hvězdou jsem otěhotněla. Myslela jsem si, že půjde spojit mateřství s mou prací, že vůči dětem nemá člověk tak strašně velkou povinnost." Prosila o polibek Vedle toho, že princezna Lada byla těhotná a princ Radovan čekal dítě s jinou, se tradují ještě mnohé další veselé historky z natáčení. Například historka s krajícem chleba, kterou Ladě hlásící se do služby nabídne vrchní kuchtík Janek (Josef Vinklář). Natáčet se začínalo velice brzy, Marie se nestačila nasnídat, záběry se opakovaly a ona do chleba se slaninou hladově kousala a kousala s daleko větším nasazením, než bylo ve scénáři. Tu chleba zmizel úplně a filmový štáb propadl nefalšovanému zoufalství, neboť druhý krajíc neměli a museli jej pracně shánět v okolí. Další historka se jmenuje Málem vypíchnuté oko a bolestně se týká krále neboli herce Františka Smolíka. Král volá princeznu ze zahrady, princezna radostně přibíhá, krále objímá, ale tím způsobem, že mu ostrým hrotem vysoké korunky prosekne kůži na tváři. Poslední historka má pikantní příchuť: závěrečný polibek s princem si vyprosila sama princezna! Psal se rok 1959 a mravy ještě nebyly na ústupu, takže scénář líbání zcela opominul. Ne tak energická princezna. Hučela do režiséra Martina Friče: "Já chci dávat pusinky." A ten: "Jdi si dávat pusu za dveře, žádná líbací scéna nebude." Ale byla. Tahle princezna ukecala i režiséra. Sbohem, slávo! Předtím, než se stala krásnou princeznou Ladou, vystudovala zdravotní školu v Brně a vše nasvědčovalo tomu, že z ní bude dietní sestřička. Jenže hezky tančila a zpívala, což nezůstalo utajeno dámě z pražského Odívání, která budoucí princezně nabídla práci manekýnky. Ta se operativně přestěhovala do Prahy, kde zářila na přehlídkovém molu v Lucerně, hrála v Divadle S. K. Neumanna a ve dvou filmech, Sequensově Větrné hoře a Balíkově Bombě. V Princezně se zlatou hvězdou měla spanilá manekýnka ztvárnit jen malou roličku čili štěk, ale pak zasáhl sám velký osud. Původní princezna onemocněla a režisér Frič a dokonce i paní Fričová se zoufale hrabali ve fotkách, až vyhrabali Marii. Skleněnou hvězdičku jí lepili každé ráno v sedm, večer lihem sundávali. To místečko nad čelem měla celé bolavé, v paruce trpěla a krásné šaty ji už tak trochu tísnily, však víme proč. Za natáčecí den dostávala dvě stě čtyřicet a ke všemu ji strašně otravoval Kazisvět šestý, z boží vůle král. Její srdce samozřejmě patřilo herci Petru Haničincovi a ona se domnívala, že navždy. Po úspěchu pohádky pršely nabídky na filmové a divadelní role a před Marií se otevřela strmá cesta vzhůru ke hvězdám a slávě jako hrom. A ona... se k ní obrátila zády, navlas tak jako se v pohádce obrátila zády k drahokamům pozoruhodného krále Kazisvěta, jemuž pak raději zdrhla v myším kožíšku k černému nádobí. Došla k závěru, že narození dítěte je zázrak a že syn Ondřej má přednost před pozlátkem jakékoli kariéry. Vše, co se jí nabízelo, pověsila na hřebík a stala se mámou na plný úvazek. Vysvětlila to slovy: "Já to synovo narození a po sedmnácti letech, v druhém manželství, i narození dvou dcer prožívala s takovým kouzlem! Pro mě bylo mateřství víc než kariéra. Tahleta oběť, dá-li se tomu tak vůbec říct, byla pro mě nesmírným naplněním." Zaměstnání si paradoxně našla až v důchodovém věku, když děti odrostly. Kdybyste se čirou náhodou ocitli ve vrátnici pražské strahovské koleje ČVUT, najdete ji tam. Kolem procházející studenti dobře vědí, že ve vrátnici sedí princezna Lada. Bez hvězdy a bez myšího kožíšku. Nicméně když se jí pozorně zadíváte do tváře, poznáte ji. Je to ona, princezna Lada po šestačtyřiceti letech.
Socialistický tisk o Princezně se zlatou hvězdou: Naše význačné herce, kteří v pohádce hrají, lze jen litovat, protože i pro jejich jména se na Princeznu se zlatou hvězdou pohrnou řady malých i velkých diváků. Pokladní v kinech by jim však měli prodávat vstupenku s jasně viditelným označením: Pozor, jed! Neboť tato barvotisková pohádka režiséra Martina Friče je barvotiskem nejhoršího druhu a pro vkus dětí daleko škodlivější než zkažená čokoláda v jejich bříšku. (Práce, 3. 12. 1959) Tím větší potom zklamání, když zfilmovaná Princezna se zlatou hvězdou je slaďoučkým, barvotiskovým zbožíčkem, jemuž přísluší zrovna tak oprávněné označení barvotisk jako - kýč. Je to těžké, opravdu těžké pro recenzenta, který si váží díla tak vynikajících umělců, jací se účastnili při vytváření tohoto filmu. A přece nelze jinak: Princezna se zlatou hvězdou je nezdařený film, ano nezdařený, i když se třebas bude i někomu líbit... (Mladá fronta, 3. 12. 1959) Režisér Martin Frič vytvořil film, jehož vnější přitažlivost stěží zakryje vnitřní chudobu a který se nehodí vlastně ani pro děti, ani pro dospělé. (Svobodné slovo, 3. 12. 1959)
