Režiséra si zpravidla představujeme následovně: vypadá jako švihák lázeňský, pije víno (pivo ne), kouří doutníky, vede intelektuální řeči, je zcela pohlcen prací a ženy po něm šílí, aniž se kterékoli z nich daří dovléci jej na radnici, opatřit prstýnkem a ochočit. Na Filipa Renče (39) ta představa dokonale padne. Ačkoli je zcela evidentně muž, právě dotočil film Román pro ženy podle knihy Michala Viewegha. Nepřál jste si alespoň v koutku duše přece jen zazářit před kamerou sám namísto Marka Vašuta? Já právě bych nechtěl bejt před kamerou, protože bych pana Vašuta naprosto zastínil svým hereckým uměním, nechtěl jsem ho uvádět do rozpaků, tak jsem se tam radši neobsadil. Ne, vážně, s herectvím jsem skončil, ani se za herce nepovažuju, myslím si, že pro tu roli byl Marek ten nejvhodnější kandidát a já bych se tam nikdy necpal, před tu kameru. Už jsem si jednou zkusil, jaký je hrát a režírovat dohromady. Těžký. Druhá věc: Myslím, že nejsem herec. Třetí věc: Nemůžu se na sebe koukat ve střižně. Od toho jsou profíci, aby před tou kamerou vystupovali, a já mám co dělat za tou kamerou, abych je usměrňoval. Poslední větší roli jsem hrál před kolika? Před třinácti čtrnácti lety v Requiem pro panenku - a to bylo ještě z nouze, protože to odmítl Martin Dejdar. Tak jsem si vzal jeho kostým a řekl jsem si: Když nemá teďka nikdo čas, tak si to zahraju sám. Vzal jste to za něj. Ale pak jsem strašně trpěl, i na place, protože jsem třeba režíroval scénu ve sprše, kdy jsem byl nahý, jo? Sprchoval jsem se v nějakým tom ústavu tam a nahej jsem režíroval celej štáb. To bylo takový netypický, když se na vás kouká třicet lidí, na naháče ve sprše, a vy říkáte: Tak kamera jede, ještě jednou, klap a takový věci... Tak to už bych nechtěl nikdy zažít. Jak snášela nahé scény v Románu pro ženy slovenská herečka Zuzana Kanócz? Vždyť se jich tolik bála. Takže ona se nemá za co stydět, když se svlíkne, tak to bude akorát oku divákovu lahodit, je to mladá pěkná herečka a rozhodně tam nemá tak divoký scény. Já jsem ji na to upozorňoval už předem, už v Bratislavě jsem s ní měl sraz, kdy jsem jí říkal o tom scénáři a že tam možná bude malinko víc nahých scén, aby s tím počítala a byla na to připravená. Protože někdo začne na place dělat problémy, že neodhalí rameno nebo bříško nebo nohu… Tak jsem jí říkal, že tam bude párkrát do půlky těla nahá, ona s tím souhlasila a vzala to statečně. Teď tu veselou historku z natáčení. Mám ji připravenou, protože jsem věděl, že se budou ptát i lidi na besedách. V jedné scéně nám vystupuje medvěd a pozoruje dvojici, která se miluje v lese na sněhu. Ale nebylo možný sehnat živýho medvěda. Všichni živí cvičení medvědi byli různě v Německu na štacích, žádnýho jsme prostě nesehnali. Tak jsme tam dali plyšovýho. Řvete na lidi? Ne, já myslím, že na place je klid a že není důvod křičet a vlastně to vždycky udělá takovou špatnou náladu najednou, všichni se stáhnou. Myslím, že to spíš bere lidem energii a sílu, než aby je to nějakým způsobem motivovalo k lepšímu zahrání daný scény. Takže nemám důvod křičet, já jsem snad ani jednou nezakřičel na tom place, jen když přijde nějakej opilej osvětlovač, ale na herce... Jednou jsem snad zvedl na Zuzanu Norisovou hlas, když se točila píseň Pátá do Rebelů. Všech padesát tanečníků včetně ní mělo vyhodit tašku nad hlavu a zapadalo nám sluníčko a ona ji vždycky hodila někam úplně jinam. Čtyřicet devět lidí ji hodilo správně nad hlavu a ona buď někomu do oka nebo před sebe nebo pod nohy. A samozřejmě mezitím nám zašlo slunce. Tak jsem na ni trošičku zařval a to bylo snad naposledy, kdy jsem na herce zařval, protože to už mi tam vytekly nervy. Chcete nám vzít představu zlého, hysterického a křičícího režiséra? Ta představa je jen fikce z nějakých ztřeštěných italských komedií. A taky si nepamatuju režiséra, kterej by na mě na place řval, když jsem jako dítě hrál. To si nepamatuju. Dělaj se z nich karikatury. Poslední takovej agilní režisér, kterej škrtil herečky, bil herce a používal drobné násilí, byl pan režisér Jiří Krejčík, ten tím byl známej. Ale vaše sestra prohlásila, že jste byl odjakživa rebel a vztekloun, který nikdy neuměl prohrávat. Je to tak? Celkem jo. Dětství v operetě vás muselo poznamenat. Maminka hrála ve sboru v operetách v Hudebním divadle v Karlíně a já jsem jako malej za ní chodil na ty představení, abych nebyl sám doma. Když jsem viděl ty operety už po ikstý, tak jsem trpěl, když to bylo malinko jinak, než jsem byl zvyklej. A vždycky jsem to šel žalovat mamince. Ptal jsem se: "Mami, a proč ten pán šel dva kroky doleva, když měl jít na střed jeviště jako vždycky?" Rosemary a Polská krev, to byly moje dětský hity. Také jste hrál malého Julia Fučíka ve filmu Julek. Tak bylo to takový těžký rozhodování tenkrát. Mně bylo třináct let, naše rodina docela trpěla dědečkovým zavřením v padesátých letech, byl odsouzenej v tý kauze s katolickými duchovními, takže jsme antikomunisti celá rodina už po staletí. Bylo to opravdu jenom o dětství toho Fučíka, kterej víceméně byl uznávanej žurnalista, ať potom zradil nebo nezradil. Dnes to beru jako takovej vtip, připadá mi to legrační. Taky jsem recitoval na vojenských slavnostech. Vybírali lidi, kteří budou recitovat na vojenských slavnostech, tak abych se ulil ze školy, recitoval jsem pod rudejma fáborama. Já to prostě beru jako kolorit tý doby. No jistě, první máje, pionýrské tábory, fronty na banány... Máma vždycky řekla, když šla kolem tý zeleniny, co je na rohu Krakovský, že přišly banány. Tak jsem se tam šel postavit. V tom obchodě byly jenom banány. Nebo jenom mandarinky. Ale většinou to bylo jen na Vánoce nebo na Prvního máje, aby si ten režim dokázal, že má na nějaký banány. A fakt jsme tam stáli několik desítek metrů dlouhou frontu, to si pamatuju, zas tak mladej nejsem. Jako kluk jsem miloval První máje, to jsem jezdil na kole nejdřív po Václaváku a pak po Letenský pláni a sbíral jsem ty balónky a ty mávátka. Vždycky jsem toho přines domů kila, matka mi to samozřejmě vyhodila, ale já jsem ty mávátka miloval. Ženatý muž prý žije jako pes a umře jako pán, zatímco svobodný žije jako pán a umře jako pes. Takže vy jste se zcela zjevně rozhodl... ...umřít jako pes. Žádná dojemná idyla v páru? Ale tak já mám partnerku, zatím nemám co řešit. Papír z národního výboru na to nepotřebuju, abych s někým žil a měl ho rád. Takový to svobodný rozhodování je pro mě prioritní. Lepší než se tahat potom po soudech a rozvádět se. Když už si nerozumějí, tak ať se rozejdou. Vezmete dceru na matějskou? Vezmu ji tam, posadím ji do mašinky, má to ráda. Loni jezdila dokola v mašince a jezdila na oslíkovi a byla z toho vyplašená. Nedám ji na centrifugu, nebojte se. Určitě nejsem dokonalý otec, ale snažím se dle svých časových možností se malý Natálii věnovat. Aby věděla, kdo je její táta, aby věděla, že má oba rodiče. A když něco potřebuje, tak tam samozřejmě jedu. Nechci to nějak rozebírat, ale mám ji moc rád. Dokonalej otec nikdy nebudu, protože v tom městě, kde ona bydlí, já nebydlím, takže se jí nemůžu na sto procent věnovat, ale třeba jí to vrátím jinak a později. Ale jezdím tam. Jak můžu, tak tam jezdím. Říká vám něco pojem "finanční tíseň"? No to určitě. To říká. Jsou takový vlny, kdy člověk třeba vůbec nemá práci, ani korunu. A nebylo to tak dávno. Rebely jsem chystal sedm let. Teď se tý práce za poslední dva roky nahrnulo poměrně dost, takže je to lepší. Ale bylo pár let takovejch, kdy jsem opravdu byl v naprostý finanční tísni. To je, myslím, taková osobní věc, to nikoho nezajímá, ale asi to zažil na vlastní kůži každej. Že někdy vám padne karta a někdy vám nepadá, no a když vám nepadá... Naštěstí mám kamarády, kteří mi, když jsem byl v nouzi, půjčili, ale nechtěl bych bejt třeba emigrant a bejt v cizině ve finanční tísni.