Listopad 1987. Asi tak sedm hodin ráno. Ve strašnickém krematoriu proběhla kremace bez obřadu. Nějaký Ivan Jandl zemřel jako opuštěný pes. Pan Nikdo, jenž příbuzným nestál ani za dřevěný penál, pár unavených chryzantém a pohřební song Zahučaly lesy. Urna málem zůstala funebrákům. Popel v ní patřil prvnímu držiteli amerického Oskara u nás. Kéž by jej snad raději nikdy nedostal. Jak zemřel, to už víme. Ale jak žil? Koho miloval? S kým chodil na pivo a na panáka? O čem přemýšlel, než šel spát? A jen tak mimochodem, kam zmizel Oskar za vynikající dětský herecký výkon v americko-švýcarském filmu Poznamenaní (1948)? Je snad tato unikátní národní památka navěky ztracena? Pohřbena na smetišti? Má ji v drápech tajemný bezcharakterní příbuzný z Letňan či nějaký podobný ničema? Všichni krčí rameny. Nikdo nic neví. Nedělní Blesk ví všechno. Ivan Jandl (1937-1987), chlapec z typické měšťanské středostavovské rodiny, se odmala učil na klavír, cizí jazyky a výborně hrál šachy. V Dismanově rozhlasovém dětském souboru si tichého roztomilého okatého blonďáčka po válce všiml slavný americký režisér Fred Zinnemann a obsadil jej do role chlapce, jenž bloudí zničeným Berlínem a hledá matku. Tu představovala pěvkyně Metropolitní opery v New Yorku Jarmila Nováková. Film se jmenoval Poznamenaní a Ivánek z Libně dostal Oskara za herecký výkon. Tuhle příležitost chtělo vzít za pačesy. Nabídky pršely, filmový svět se chystal ulehnout maličkému držiteli Oskara k nohám. Také dostal jeden dopis psaný francouzsky. Psalo se v něm: Milý Ivane, dozvěděla jsem se, že bych s Tebou měla hrát ve filmu. Těším se na spolupráci. Ty jsi ostřílený herec, já teprve začínám. Brigitte Bardot Měl přijít ohňostroj slávy a hereckých příležitostí. Přišli soudruzi. A ti už s tou prokletou imperialistickou kulturou uměli zatočit. Tak nějak po bolševicku. Jandlovi si prohnilou kapitalistickou sošku tiše vyzvedli na švýcarském velvyslanectví, zavřeli ji doma do skříně a mluvili o ní co nejméně. Tohle Ivan musel vnímat jako obrovskou křivdu. Ze zmateného dítěte vyrostl zmatený dospělý. Libeňský gympl dokončil. Dál a výš nemohl, narazil na komunistickou zeď. Jak létat s přistřiženými křídly? A tak člověk s Oskarem ve skříni, hovořící třemi světovými jazyky, nadaný herecky i režijně, klavírista, šachista a takový znalec historie, že ji mohl přednášet na univerzitě, pracoval (mimo jiné) jako inspektor Státního podniku Potraviny Praha. "Nešťastnej člověk," vzpomíná na něj libeňská bytná Jiřina Grimmová. "Neměl štěstí. Já vám ho jednou viděla s nějakou paní a měla jsem takovou radost, že konečně někoho má." Koho měl? Od otcovy smrti žil jen s matkou a dle všeho tvořili takovou tu tragikomickou dvojici pečlivé máti prověřující případné slečny a jen mírně protestujícího starého mládence. Hořel pro atraktivní ženy. Sám atraktivní nebyl. Následkem dětské obrny kulhal a v devatenácti přišel o vlasy. "V jeho milostném životě jsme byly dvě, obě Heleny," vypráví Helena Drábková (59) z Kostelce nad Labem. "Ta druhá Helena od něj dostala nabídku k sňatku dřív než já a několikrát, jenže vdala se za jiného. Já taky. Ale patřila jsem k němu od dětství, byla jsem neodmyslitelná. Jako mateřské znamínko. Byl chodící naučnej slovník. Učil mě, co znamenají cizí slova. Jak se chovat ve vinárně. Jednou mě vzal do vinárny Hubertus, já bájila o šampaňském, on, laskavý a velkorysý, povídá: Poruč si, co chceš. Vypili jsme pět lahví. Když jsem se pak rozvedla, sblížili jsme se víc. Jako mužský byl hrozně nesmělý, neobratný a nezkušený. Rozhodně nebyl šťastný. Za to může ten zatracenej Oskar. Celý život se tím strašně trápil. Že mu zazdili sen, kterej byl reálnej. Jeho svět nebyly inspekce v potravinách, ale jeviště. Divadlo. Tam najednou vyrostl, tam jste neviděla, že kulhá a nemá vlasy. Už jako devatenáctiletý se angažoval v ochotnickém divadýlku Máj a nikdy ho to nepustilo. Ochotničení ho nemohlo uspokojit, dělal to, protože žádnou jinou možnost neměl. Režíroval, ale chyběla mu hlubší průprava. A většina členů souboru byli víc nadšenci než umělci. Včetně mě. On bral herectví šíleně vážně. Jakkoli jindy vtipkoval, při zkouškách a představení šla veškerá legrace stranou. Škoda že se nedožil devětaosmdesátého roku. To mu osud zůstal dlužnej." Sire, vy se zabíjíte! Strašně rád pil pivo. I když nesměl. Strašně rád dělal věci, které dělat nesměl. Byl šťastný mezi kamarády, převážně kumštýři. Půlku Libně zbláznil do herectví. Jenže pak na něho lidé shromáždění okolo Divadla Gong nějak přestali mít čas. Všechno se to oženilo a mělo děti. Vnitřně jim to zazlíval. Vlastně to bral jako zradu. Naříkal: "Já bych za nimi jel třeba na kraj světa. A oni mě zradili!" Jeho nejlepší kamarád, herec a režisér Pavel Mrkvička k tomu podotýká: "Nezradili. Jen už neměli tolik času jako dřív. Ale my dva šli jak buldozer pořád dál. U mě absolvoval Štědrý dny, když přišel o maminku. Ty večery, kdy člověk nemá být sám, byl u nás v rodině. Svěřoval se málokdy. Ale mně takřka se vším. Věděl, že má na víc, než v čem žije. Trpěl od bolševiků dost, nikam nesměl, těžko hledal práci. Pětadvacet let jsme spolu dělali divadlo. Nesmírně inteligentní moudrý člověk. Svéhlavej. Někdy jsme se hádali do krve, psali si vysvětlující dopisy, nemluvili spolu. Smysl pro humor měl nesmírnej. Celá ta léta jsme si vykali a oslovovali se pane nebo sire. Hrál velmi dobře šachy. Říkal mi: Sire, vy to hrajete tragicky, ale pojďte si zahrát. Trpěl tím kulháním. Ovšem nikdy se nezamiloval do normální holky. Chtěl krásnou holku a ta chce mít vedle sebe krásnýho chlapa. To Ivan nebyl. A ve svazku kluk a holka neuměl žít. Každou jen neustále tahal po hospodách. Těžko by šel s holkou do divadla. Když šel do divadla, tak sám. Říkal: Sire, tam chci mít klid k přemýšlení. Byl strašně nepraktickej. Čaj by připálil. Která ženská by si ho vzala, když by ho poznala z téhle stránky? Tvrdil, že ženský na něj kašlou. Pil. A přitom měl cukrovku. Povídám mu: Sire, vy se nějak zabíjíte, jinak to nemůžu nazvat. Cukrovka je zuřivá nemoc. Ta se nemá pokoušet." Kde je ten zatracenej Oskar? Listopad 1987. "Až vás, sire, ze špitálu pustí, tak mi okamžitě zavolejte," klade na srdce Pavel Mrkvička Ivanu Jandlovi. Zavolala Helena Drábková: "Pavle, víš, že Ivan je mrtvej?" Sluchátko mu vypadlo z ruky. Jandl se z nemocnice vrátil, to ano, ale ne-hlásil se u obvoďáka a ani ho nikdo neviděl jít večer do hospody. Do světlíku svítilo světlo z WC, kde ho asi po pěti dnech našli. Jedinému pozůstalému, jakémusi lumpovi z Letňan, pan Mrkvička navrhl, aby se o nic nestaral, že pohřeb uspořádají přátelé. Chlap řekl: "Dám vám vědět." Lhal. Mrkvičkovi tehdy bydleli pod krematoriem a Pavel Mrkvička se chodil každé ráno dívat na rozpis: "Jednou koukám, Jandl tam je, ale odškrtnutej. Čili spálenej bez obřadu, to spalujou už ráno v sedm. To už se nedalo vrátit. Hlídal jsem si aspoň urnu. Vyzvedli jsme urnu, koupili místo na Olšanech, sešli jsme se skoro celej ansámbl a tam ho nechali uložit. Dědičný právo na všechny ty knihy a vzácné dokumenty v Ivanově bytě měl právě ten nerudnej barbar z Letňan. Všechno šlo do pytlů a do sběru." A soška? Kde je proboha ten (řečeno slovy Heleny Drábkové) zatracenej Oskar? Ivan ho míval doma v pokoji, kde schraňoval i cennou sbírku známek a moře knih v nádherné knihovně. Helena Drábková doufala, že Oskara nalezne Nedělním Blesk. (A taky že jo!) Sama sošku párkrát viděla. Ukazoval ji málokdy a málokomu. Naposled Pavlu Mrkvičkovi onoho chmurného listopadu 1987. Byla uvolněná a kinklala se. "Kdyby mi tak býval dal sošku do úschovy," říká smutně Pavel Mrkvička. Paní domácí Grimmová se domnívá, že ji má nějaký hajzl: "Tajný to prohrabali. A ti to uměli prohrabat." Paní Mrkvičková míní: "Všechno se vyhodilo, soška skončila na skládce." A Nedělní Blesk? Nedělní Blesk to ví! Náš historicky první Oskar z roku 1948 je na světě, konkrétně v depozitáři Národního filmového archivu kousek za Prahou. Za tuto, řekněme, sochu marných nadějí zaplatil její držitel příliš mnoho. Proč jen nedostal šanci k velkému startu? Vadu chůze a pleš by ženy slavnému filmovému herci jistě velice rády odpustily. Takhle žil jen svou vlastní, bohužel tragickou rolí. Večer se sám a občas i nejistým krokem vracel do prázdného bytu. Nedočkal se ani vysněné krásné neznámé, ani devětaosmdesátého roku, kdy by patrně zažil alespoň těch svých tvrdě zasloužených patnáct minut slávy. Dva roky předtím raději zemřel. Možná nemusel. Možná chtěl.