Musí to být strašné někoho milovat a pak mu nesmět ani zapálit svíčku na hrobě. Stokrát strašnější, když jde o vlastního tátu! Srdce Ivana Hlinky ml. (34), syna fenomenálního hokejového trenéra, svírá bolest, v tváři má křivdu a v očích vlhko od vzteku. Nejdřív se musel o slavného otce dělit s celým národem. A teď, když je hokejový bůh Ivan Hlinka (54) po smrti, nemůže mu on, jeho jediný syn, ani položit kytičku na hrob! Od tragické srpnové autonehody už přitom uplynulo pět měsíců... "Nevěřím, že si táta přál, aby byl pochován na zahradě svého domu. S tím jsem nikdy nesouhlasil a paní Liběna, tátova druhá manželka, to věděla. Přesto na mě nebrala žádný ohled a to, že otce pohřbila na zahradu i přes můj nesouhlas, jsem se dozvěděl až z Blesku. Sice jsem si někde přečetl, že už jsem u hrobu byl, to ale není pravda," říká Hlinkův syn a hlas se mu třese dojetím. Tolik jsou si podobní! Stejný nos, stejná jiskra v oku. Oba chlapi jako hora. Tvrdí, nesmlouvaví. V nitru ale plno citu. Vtátovi se viděl. To kvůli němu začal kdysi s hokejem. To kvůli němu pak ve čtrnácti s hokejem seknul, když těžko snášel to neustálé srovnávání a řeči: "Tvůj otec by v téhle situaci udělal to či ono." A kvůli otci se nakonec přestal stýkat i s vlastní mámou, když slavného trenéra v knize "Můj život s Ivanem" vylíčila jako násilníka, děvkaře a alkoholika. Jeho otec mu možná svoji lásku nedával tak najevo - byl už prostě takový - miloval ho ale moc. Když ho Ivan mladší kdysi udělal dědečkem, tak se dokonce ten velký trenér, bouřlivák, který dokázal seřvat nedejbože i Jágra, dojetím rozbrečel. Měli spolu společnou firmu, chodili spolu na pivo, klábosili o hokeji i o ženských... S Liběnou Hlinkovou, tátovou druhou ženou, se Ivan mladší nikdy moc "nemusel". "Po jeho smrti jsme se sice oba snažili, ale..." Teď už s Liběnou nemluvil víc než dva měsíce. "Zapálit svíčku tátovi chodím na hrob dědy, na hřbitov. Je mi to líto a smutno zároveň," šeptne. Že by zazvonil u Liběnina domu, na to je příliš hrdý. Ani v tom geny nezapře. "Připadá mi ponižující se někde ptát, jestli mohu navštívit hrob svého otce," blýskne mu vzdorovitě v očích. Opravdový Hlinka! Hrdost, mísící se s pietou, mu nedovolila ani ptát se po dědictví. Jeho táta byl bohatý člověk, hokejem vydělal desítky miliónů. "Až se to bude řešit, budu to řešit i já. Teď ne. Nic nevím. Já se vůbec o všem dozvídám později. I o tátově smrti jsem slyšel až z rádia..." Tehdy nemohl té strašné zvěsti uvěřit. Jsou chvíle, kdy se rozbrečí i ten nejtvrdší chlap. V hlavě měl směs zmatku, smutku, únavy. Zvláštního prázdna. Bože, táta umřel! Sám se svým smutkem, sžíravou bolestí, vyrazil druhý den do tátovy oblíbené hospůdky. A možná si v duchu vybavil tátův první obraz, který před mnoha lety trenér Hlinka namaloval. Jmenuje se "Portrét syna" a je na něm kluk, kterému teče slza, protože táta není doma...
U televize brečel vzteky S Ivanem Hlinkou mladším o jeho otci, vztazích s Liběnou i strachu o tátovo dobré jméno Ivan Hlinka mladší (33), syn hokejového boha Ivana Hlinky (+54), má v srdci křivdu a hořkost. Poslední kapkou byl nedávný televizní pořad Sportovec roku. Cenu Emila Zátopka pro sportovní legendu, udělenou jeho otci, převzala druhá manželka jeho táty Liběna (46). Vedle ní seděly její děti. Ivana mladšího nikdo nepozval, ani mu nedal vědět... Až dosud Hlinkův jediný syn všechny žádosti novinářů o rozhovor odmítal. Promluvit se rozhodl až teď. Proč až nyní? "Dřív mi to přišlo nevhodné. Smutek je hodně soukromá záležitost. Nechtěl jsem se zviditelňovat. Tátovu smrt jsem prožíval dost těžce." Teď už o tom ale mluvíte. Co způsobilo ten zlom? "Ten televizní pořad. Táta v něm byl vyhlášený sportovní legendou. Až sem je to v pořádku, táta si to zaslouží. Pak jsem ale viděl, že ve druhé řadě hlediště vedle paní Liběny sedí jen její děti, jako by táta nikoho jiného neměl... To rozhodlo. Jinak proti jejím dětem, ani tomu, že to převzala ona, nic nemám." Jak to na vás působilo? "Strašně! U televize mi tekly slzy. Já jsem jeho jediný syn a nikdo mě nepozval, ani mi nedal vědět! Táta má navíc ještě mámu, bratra - ani ti ale jako by neexistovali. Mě osobně to až urazilo." Víte, proč vás nepozvali? "Sám si na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Třeba jen souhra špatných náhod a dezinformací. Nevím." Byl jste po smrti otce ve spojení třeba s českým hokejovým svazem? "Snažil jsem se. Žádal jsem vedení svazu, zda by nechtělo spolupracovat při zřízení nadace Ivana Hlinky. Tu jsem chtěl na podporu hokejové mládeže založit spolu s Jiřím Švejdou, tátovým nejlepším kamarádem. Ze svazu odepsali, že to projednají, ale už se neozvali. Sami ale pak založili nadační fond Ivana Hlinky, což veřejně vyhlásili právě během toho televizního přenosu. I to bylo trochu nefér." Proč? "Jednak to byl náš nápad. Teď jsme od něj museli upustit, i když jsme už měli připravený vklad. Hlavně se ale bojím zostuzení tátova a nakonec i mého jména. A taky se ptám, proč má jméno Ivan Hlinka nosit organizace, která si zrovna vzpomene." Ještě k tomu televiznímu přenosu. Nemyslíte, že vás o konání té akce mohla informovat třeba paní Liběna? Ta o ní přece musela vědět. "Dva měsíce jsme spolu nemluvili. Náš vztah není příliš dobrý. Nebylo to vždycky tak špatné, ale po jejich svatbě se to začalo dost měnit. Nechci o tom ale mluvit. Být za ukřivděného..." Říkáte, že kvůli tomu nemůžete ani navštívit otcův hrob, který je na její zahradě. Liběna Hlinková ale Blesku říkala, že jste tam už byl! "To není pravda! Nikdy jsem tam nebyl! Zapálit svíčku tátovi chodím na hrob dědy, na hřbitov. Připadá mi ponižující někde zvonit a ptát se, jestli mohu navštívit hrob svého táty." Vám ale vadí ještě další věci. Co vůbec nejvíc? "To, co mohu změnit. Budu se víc zajímat o to, kdo vůbec může používat jméno Ivan Hlinka. Poradím se s právníkem. Za prvé jeho jméno nesu já, a moje tříletá dcera Michalka je s ním také spojená. V březnu navíc čekáme další dítě." Mimochodem - jaký byl vůbec váš vztah s otcem? "Dobrý. Jsem dospělý chlap s rodinou. A tak mě táta i bral. Volali jsme si. Zašli na pivo. Bral mě na různé akce. Chodil k nám domů za svojí vnučkou. A asi jednou za měsíc jsme spolu chodili na hrob jeho táty, mého dědečka. Vím, jak moc si ho vážil a jak těžce jeho smrt nesl. Když děda umřel, prožil jsem s tátou několik měsíců v Pittsburghu, kde zrovna trénoval. Byli jsme tam jen sami dva a pořád vzpomínám na ty rozhovory o životě a o smrti, které jsme tehdy vedli." Ivane, děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí. "Také děkuji."
