Jiřina Jirásková (73) a Pojišťovna štěstí - tohle byla pro režiséra Jiřího Adamce opravdu výhra. Role uklízečky paní Kekulové jí padla jako ušitá a ona tuto "lidovku" zahrála s naprostým přehledem. Nóbl dáma i prachobyčejná ženská, jde jí prostě všechno. O tom, jak ji teď bere okolí, koho si v poslední době oblíbila a co ji napadá ráno, když vstane z postele, se rozpovídala na závěr seriálu, který se stal televizním hitem roku. Koukala jste na Pojišťovnu poctivě každý týden? Bohužel nemám čas. Pokud to šlo, dívala jsem se. Máte ty díly aspoň natočené a pak se sledujete ze záznamu? Ne, to nemám. Tak aspoň řekněte, jak se vy sama sobě v seriálu líbíte? Tohle nikdy nehodnotím, to je věc diváků. Ale ohlasy z okolí přece máte. To víte, že jo. Co vám tedy lidé říkají? Jsou zvyklí, že hraju hraběnky a královny, a teď najednou takovou paní k úklidu. Mám ji ale na nad jiné ráda, není to moje první lidovka, kterou hraji. Jedna z velice krásných lidovek! Jak se vlastně studuje taková role posluhovačky? Tu jste někde odkoukala, nebo máte ten talent shůry? Nijak neodkoukala. Já hraji pětapadesát let divadlo. Režisér Jiří Adamec vás také chválí. Za to, že vy jako noblesní dáma jste se tak krásně vžila do figury. Mně se ta figura také moc líbí, ale ten výsledek není jen moje zásluha. Jde o společné dílo s panem režisérem Adamcem. Pracovat s ním je procházka po zelené louce. Říkáte, že hrajete přes půl století divadlo. Teď stačilo několik dílů Pojišťovny a najednou máte tolik raketové slávy jako snad nikdy předtím. Není to člověku trochu líto, ten nepoměr? Vy nechodíte do kina? Zřejmě jste hodně mladý a zřejmě nesledujete ani televizi. První televizní seriál, který se vysílal v 50. letech, se jmenoval Rodina Bláhova a tam jsem hrála jednu z hlavních rolí. V seriálu Sňatky z rozumu jsem hrála hlavní figuru. A z mého hlediska zcela nedávno před deseti lety se dával Život na zámku, kde jsem měla jednu z významných postav. Kromě toho jsem v televizi a ve filmu odehrála skoro 70 filmů. Neměřte práci cenou popularity a známosti mezi publikem. Poměřujte to cenou toho, jestli se vám v té figuře chce žít nebo ne. V této roli se mi žít chtělo, a jestliže to tak diváci chápou, vše je v pořádku. Nic víc, nic míň. Šlo mně o srovnání mezi divadlem a filmem a divadlem a televizí. Díky obrazovce je snadnější prosadit se a získat popularitu. Nebo ne? Už jste si sám odpověděl. No jistě že jo. Ten rádius je širší. Spousta vašich kolegů dře divadlo a takového věhlasu nedosáhnou. Lidé je tolik neznají, i když třeba hrají jako pánbůh. Mně kdysi na tuhletu úvahu odpověděl můj dlouholetý kolega a přítel Miloš Kopecký. Říkal: Jiřino, když někdo na divadle nestojí za nic, tak si toho nezahraje ani moc ve filmu. A naopak, to je strašně jednoduché. Může se stát, že mimopražský herec, který není v tom centru, čeká velice dlouho na příležitost. Anebo se jí vůbec nedočká. Ale to je bohužel riziko hereckého povolání. Jenže vy jste měla šťastnou hvězdu... Já nevím, jestli jsem šťastná hvězda. Zahrála byste si v Pojišťovně ještě jinou roli než paní Kekulovou? Měla jsem možnost. Režisér Adamec mi dal vybrat a já jsem si vybrala. Mohla jsem dostat i jinou roli. Ale uznejte, že by bylo velmi netaktní, kdybych prozradila kterou, protože ji hrála jiná kolegyně. Jak se vám hrálo s vašimi seriálovými nejbližšími, s Kateřinou Brožovou... S paní Brožovou jsem byla několik let v angažmá, dokonce jsme spolu sdílely společnou šatnu. Je to kolegyně, o které jsem vždycky byla přesvědčená, že díky své píli, inteligenci, opravdu zdravé ctižádosti i kráse má před sebou slušnou budoucnost. A rozumíme si velice dobře. A Miroslav Etzler coby ředitel Pojišťovny? Před kamerou jsem se s ním setkala poprvé. Velice si jeho práce vážím. Sedlo vám to vedle nich, to se pozná. Měla jsem je velice ráda. Zaujali vás i mladí herci jako Vojta Kotek nebo Nikol Štíbrová? Neměla jsem příliš příležitostí s nimi hrát. A protože jsem ne všechny díly viděla, nerada bych vynášela jakékoliv soudy. Předvedla jste se jako posluhovačka. Co doma, uklízíte si sama? Mně už je tři čtvrtě století. Za tu dobu, co jsem byla tak zapřažena v práci, ne vždycky jsem mohla dělat všechno sama. Měla jsem ale neobyčejně schopnou maminku, která zemřela před několika roky, téměř ve sto letech. A mám řadu přátel, kteří mně ochotně a rádi pomáhají. Myslím, že jsem dost čistotná ženská. Cítíte se dnes hodně, nebo málo vytížená? Hrála jsem teď v České televizi v seriálu Dobrá čtvrť. Mám roli, která je mi velmi blízká, protože hraji maminku Jany Preissové a vztah mezi těmi dvěma dámami se velmi podobá vztahu s mojí maminkou. Kromě toho mám velmi zajímavou roli v seriálu Rodinná pouta. To je trošku skandální postava, ke které mám ale velké sympatie. Také točím zajímavý televizní scénář, který byl napsán pro mne a pro paní Bohdalovou. Jmenuje se to Povodeň a režíruje ji Jiří Strach. A tohle mě momentálně zaměstnává dvanáctihodinovými směnami denně. Tolik času? Ještě víc. Mimo to hraji ještě v divadle, na zájezdech a začínám od ledna zkoušet. Nemohu říct, že bych si stěžovala na nedostatek práce. Kolikrát jsem vás viděl, jak si s Jiřinou Bohdalovou dobíráte jedna druhou. Říkáte si "staré báby" nebo se i posíláte do hrobu. To má být taková letitá hra? Ano. Není stará, je stará asi padesát let. Nestýská se vám po ředitelování divadla? To je příliš složitá otázka. Kdyby se mně stýskalo, snažila bych se nějaké divadlo založit. Ale když má člověk už tři čtvrtě století, je rád, když vyleze do druhého patra. Vy se nyní ukazujete na Nově každý týden. Ale spousta lidí z vaší branže má k této komerční televizi řadu výhrad. Vy ji sledujete? Podívejte se. Zásadně se dívám na zpravodajství na všech kanálech, které jsou běžně dostupné. A nováckou zábavu po česku také můžete? Na tu opravdu čas nemám a zatím jsem nepocítila příliš velkou újmu. Nikdy vás nenapadlo, že byste s divadlem skončila? Ale jistěže. Tohle mě napadá každý den. Ráno, když nemohu vylézt z postele! Opravdu každý? Ale no jistě! Prokristapána! Vždyť to je zcela přirozené. Lidské dispozice nejsou neomezené. Jsem fanatik povolání, které jsem si jednou vybrala a mám ho ráda. Velcí herci ale přece hrají až do samého konce... Myslím, že je to šťastný úděl, když se jim to podaří. Umřít na jevišti... Otázka umírání je trošku složitá. Nerada bych to zlehčovala. Ale pokud jsou vaše síly takové, že můžete využít zájem médií o vás, je to příjemné. Takže ty myšlenky o konci divadla nejsou myšleny zase až tak vážně... Jak vám říkám! Až ráno zjistím, že ani s pomocí svého psa se z postele nedostanu, pak začnu uvažovat o tom, jestli bych neměla hledat jinou profesi. Aspoň že mluvíte v budoucím čase... Všechno souvisí s životem. Vidíte, kolik lidí se drží své profese - a není to profese herecká. Každý máme ten metr v sobě nastavený jinak. Ale jednoho krásného dne se může stát, že to nejde dál, a je třeba s tím počítat!