"Jsem starý zombie," přiznal až po čtyřech letech Karel Gott (65)! Okamžitě tak rozpoutal druhou vlnu aféry, která na přelomu století otřásla celou republikou. Šok! Českého slavíka přece výrok, že je zombie, tedy oživlá mrtvola, před čtyřmi lety těžce ranil. Proč to tedy teď sám veřejně rozhlašuje? Vždyť kvůli tomuto nařčení nejprve odmítl vystoupit na Světové výstavě EXPO 2000, a to měl být tou největší hvězdou celé monstrózní akce! A navíc pohrozil, že nadobro skončí s kariérou. "Nejdřív se mě to dotklo, ale pak jsem se na sebe podíval do zrcadla a s hrůzou zjistil, že já opravdu vypadám na tolik, kolik mi je," utahuje si dnes překvapivě sám ze sebe Slavík. Obrat o 180 stupňů! Přesně 6. ledna 2000 vyšel v Lidových novinách článek historika architektury Zdeňka Lukeše a strhla se mela. Ve svém příspěvku totiž napadl jak Gottův charakter, tak jeho umělecké kvality. "Tak jsem se dočetl, že hlavní hvězdou české účasti na světové výstavě EXPO 2000 v Hannoveru bude Karel Gott... Tento zombie mne pronásleduje už od dětství... a kazí vkus už několika generacím. Teď ho pojede kazit Němcům... Je mi jich upřímně líto...," napsal Lukeš. Karla to podráždilo. Přes třicet let totiž září v Německu jako superhvězda. Slavík začal svoji účast na EXPO zvažovat. Sám ministr kultury Pavel Dostál přišel s prosíkem a Gott byl rázem označen za národní poklad, jakým je třeba Karlův most. A když pohrozil, že odejde do pěveckého důchodu, Blesk psal na titulní straně: Karle, zpívej dál! Nakonec amfiteátr EXPO Plaza šílel a s Karlem zpíval jedním hlasem. Jizva na duši ale zůstala a až po čtyřech letech se Karel rozhodl, že to panu Lukešovi vrátí i s úroky. A taky s nadhledem. "Mám pozlacenou rakev a v nohách zvadlý květ. A na kameni nápis, že pochoval mě svět," vsadil Gott na sebeironii v textu Michala Horáčka. A ještě stupňuje: "Pohřbili mě stokrát a já jsem stokrát vstal. A budeli co zpívat, tak budu zpívat dál." Zbláznil se náš devětadvacetinásobný český Slavík? Vůbec ne. "Přece se kvůli tomu hradnímu přemoudřelci nepicnu jenom proto, že jsem starší chlap," říká Karel. S nadsázkou to Lukešovi vrací par excellence. Písnička o zombiem s názvem "Už pohřbili mě stokrát" se stala trhákem na Gottově nové desce Můj strážný anděl, která se tak trochu mstí i Lukešovi. A Karel si ji dokonce sám zhudebnil. "To mi jednou Michal Horáček přinesl text bez hudby. Nabídl, že by ho zase mohl zhudebnit Petr Hapka. Když jsem si ale přečetl text, jak mě stokrát pohřbili a já stokrát vstal, řekl jsem si: Žádný Hapka! Já jsem přece ten starý zručný zombie a mám výcvik z Abbey Road (ulice v Londýně, kde měli Beatles nahrávací studio pozn. aut.) A hudbu si musím napsat sám! Jsem přece zombie a mám s tím velké zkušenosti."
Karel Gott: Mě hlídá strážný anděl! Českého slavíka stokrát pohřbili a on zase stokrát vstal Karel Gott (65) vypouští do éteru svého "strážného anděla" (název jeho nového CD) a modlí se, aby zapadl do "formátu" rádií a nezůstal bezprizorný. Chtěli jsme o nové desce vědět trochu víc, a tak jsme si s Karlem dali sraz v jedné restauraci. Nikdo tam sice netušil, že přijde Gott, ale už ve dveřích bylo z reproduktorů slyšet: "Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?" Zavedli jsme hovor, ale Karel byl nesoustředěný, trochu nervózní. Asi u šesté písničky kývl zdvořile na servírku: "Promiňte, nemohla byste radši pustit Louise Armstronga?" Ta však opáčila: "My jsme typická česká selská restaurace a hrajeme tady pouze české písničky. Můžeme vám tam ale dát Dalibora Jandu. On má přece podobnou barvu hlasu jako Armstrong." Karle, vy se nerad posloucháte? "Nerad. Nemohu se při tom na nic jiného soustředit a pořád přemýšlím o tom, jak ta píseň měla být zazpívána jinak. Jsem odjakživa velký sebekritik a v podstatě se mi nikdy nic stoprocentně nelíbilo." Ani ty vaše největší životní hity? "No, ty už vůbec ne. Okamžitě bych je šel celé předělat." Gott a takový věčný nespokojenec? "No jistě. To je právě to nekonečné hledání. Kdybych hned všechno našel a byl spokojený, byl bych vlastně se vším hotov a mohl skončit. A žádné další umění už by se nekonalo." Vy ale nebudete hotov nikdy. "Můj anděl strážný", který vám teď vychází, je jenom v České republice vaše už 88. album. Je to "starý" nebo "nový" Gott? "Myslím, že Dan Hádl, který desku ve svém studiu vyrobil, vyprodukoval i nového Gotta. Od začátku věřil, že s pětašedesátiletým zpěvákem může udělat moderní desku. A já si myslím, že mohu svým příznivcům slíbit, že Gotta poznají, ale v modernějším kabátě. Zůstat ve svém stylu celá čtyři desetiletí, co zpívám, by nemělo smysl." Jak se převléká takový kabát? "Všechno to jsou písně napsané speciálně pro mne. I tři zahraniční autoři mně skládali na míru, z nichž třeba John Čapek skládá i pro Cockera nebo Cher. Obrovskou radost také mám z Filipa Gondolána a jeho jazzové latinskocikánské samby. Dvě písně jsem si napsal dokonce sám. Rád dělám muziku na texty. Protože když není text a tvořím hudbu, musím si pomáhat takzvanou svahilštinou. Takovou tou vymyšlenou angličtinou "Sou far, tu mí tu sej" a podobné blbosti. V Limonádníkovi to slyšíte taky, ale tam to mělo svůj záměr." Novou písní o zombiem na text Michala Horáčka vracíte tomu pánovi z Hradu čtyři roky starý útok na vás, kvůli kterému jste chtěl přestat zpívat? "On přece vynesl tu kartu a začal hru o oživlé mrtvole. A když jsem si přečetl text té písně, řekl jsem si: Sice trochu pozdě, ale jsem na tahu a říkám FLEK! Hrajete dál? Nehrajete. Výborně, vyhrál jsem. Příště možná vynesu já! Hlavně ale tu hru nebrat tak smrtelně vážně." To potom ale může přijít další výzva do boje. "Když ta hra bude zábavná a vtipná, prosím." Vy jinak hrajete karty? "Už jsem si svoje prohrál. Takže karetní bůh mě omluví." V jakých kartách? "Bavil mě poker. Při něm je třeba notné dávky herectví. A to si myslím, že umím. I před takovým symfonickým orchestrem Žofína, kde sedí výběr superhráčů klasiky, a já mám zazpívat árii z opery. Přijdu, nasadím sebevědomý výraz a nikdo nezapochybuje, že to zazpívám. Ačkoliv uvnitř sám cítím podivné svírání strachy. Možná že bych si na taková představení měl brát pampersky. A to je ten poker. I když nemám karty dobrý, důležité je udržet ten výraz vítěze." Proč ten název "Můj strážný anděl"? Zpíváte, že vás hlídá, víc než chcete, a že ztrácíte síly mu utéct, a proto s ní zůstáváte. Tím andělem myslíte vaši přítelkyni Ivanu? "Ale ne, to je jen takový příběh ze života lidí..." A není náhodou tím vaším andělem strážným spíš obávaný boss šoubyznysu František Janeček? "No, v té písni se přece zpívá NÁDHERNÝ strážný anděl! Je ale pravda, že jsem slyšel, že mi mé strážné anděly údajně schvaluje nebo rozmlouvá. Pravda ale je, že máme s Františkem spíš trochu jiné starosti. Pracovní." Janečkův pohled na vaše milenky rozhodně nebyl vždycky jenom pozitivní. "Jen někdy mezi sebou u skleničky zavedeme řeč na ženy. A i když František vynese nějaký kritický názor, stejně se řídím hlasem svého srdce." Když jste nám dal před lety ale rozhovor na téma Marika Sörösová, byl oheň na střeše. "To je pravda. Vyjížděl jsem právě s novou deskou a Františkovi se zdálo, že to mým fanynkám nebude příliš příjemné. Ale bulvár, promiňte, nás sledoval. Teď člověk nemůže tajit vůbec nic. František tenkrát možná zapomněl, že se změnila doba, ne já. Nastoupila přece éra bulváru a tomu bych neunikl, ani kdybych chodil postranními uličkami, kde nesvítí lampy." Dřív jste svoje přítelkyně ale úzkostlivě tajil. "V 60. a 70. letech o nich věděli skutečně jen ti nejbližší. Ale ne kvůli fanynkám, nechtěl jsem prostě odkrývat svůj soukromý život, natož intimní." A co v Německu? Tam ty veřejné sexuální hrátky hvězd přece byly normální. "Pravda je, že když vyšel rozsáhlý článek v nedělním Bildu v 80. letech a na titulu jsem byl s přítelkyní Jitkou Svobodovou ve vaně, několik fanynek vystoupilo z mého fanklubu. Přitom jsme byli pod pěnou a ani jednomu nebylo vůbec nic vidět. Asi tedy na tom něco je. Že ta pevná známost ruší sny některých fanynek." Takže se neoženíte nikdy, je to tak? "Podle čeho tak soudíte?" No, abyste neztratil ty fanynky. "Nejsem blázen, abych si ve svém věku myslel, že přijdu o fanynky, protože žiji s přítelkyní. To jistě ne. Jó, kdybych byl mladý zpěvák, na kterého si myslí spousta žen, tak možná..." Takže, bude svatba? "A můžete mi říci jediný důvod, proč bych se měl ženit? Vzpomínám si na příběh, kdy jednomu říkali: Ožeň se, jinak ti nakonec nikdo nepodá ani sklenici vody. Oženil se, umírá, pít se mu ale nechce! Neboli, vyznávám kredo: Myslet jen pro ten dnešní den. Jsme spolu, žijeme spolu a je nám dobře i bez svatby." Jenže vaší Ivaně možná chybí právě ten prstýnek. "Znám hezčí prstýnky než svatební. Nebo snad že by někomu šlo právě o ten svatební?"
