Seriál Nedělního Blesku o rybaření našich celebrit pokračuje! Tentokrát si "na břehu" nahodíme s moderátorem, producentem, scenáristou a zakladatelem známého fotbalového klubu Amfora Petrem Salavou. Petře, kdy jste se poprvé dostal k rybařině? Snad vůbec poprvé jsem rybařil ve dvanácti letech, a to s mým dědečkem z Nymburka, který byl vášnivý rybář. Tehdy likvidoval nějaké staré pruty, které mi i s dalším vybavením daroval, a to byl vlastně počátek mého rybaření. Ty začátky však byly velice těžké, jelikož jsem lovil v Nymburce na Labi, což tehdy byla dost mrtvá řeka. Velice znečištěná a moc ryb v ní v té době nebylo. Dnes už je situace naštěstí jiná a Nymburk je známý velkými štikami a taktéž se tam loví i pěkní kapři. Je něco, co vám u vody dokáže zkazit náladu? Rozhodně vraždění ryb. Ze zásady všechny ryby pouštím a obecně mně vadí zabíjení zvířat. Prostě mi vadí, když to krásné rybí tělo plné barev a života vyhasne díky ráně klackem do hlavy. To, když je ryba poražena, ale přesto vítězně odplouvá od břehu, je nepopsatelný zážitek. Konzumace ryb mi v žádném případě nevadí, ale k vodě by se mělo chodit hlavně pro odpočinek a pro radost ze všeho krásného kolem našich vod. Kdo k vodě chodí pro maso, není v mých očích rybářem. Máte kromě lovu ryb i jiný koníček? Abych řekl pravdu, lov ryb je u mě momentálně koníček velice opomíjený. Vévodí samozřejmě fotbal. Jako mladý jsem fotbal hrál závodně, a když jsem pochopil, že ze mě žádný světový fotbalista nebude, tak jsem založil fotbalový klub známých osobností s názvem Amfora, se kterým jsem dnes procestoval již téměř celý svět. Dále pak rád běhám, s partou hrajeme tenis a nedávno jsem si dokonce pořídil i kolečkové brusle. Na stará kolena se tak ještě budu učit padat, abych se pokud možno nezmrzačil. Viděl jste na vašich cestách s Amforou nějakou opravdu pořádnou rybu? Vím, že velryba se za rybu nepočítá, ale konkrétně s ní mám jeden krásný zážitek z Nového Zélandu. Tam jsem jel s kamarády z Amfory z ostrova Wellington do přístavu Kajkura, což je vzdáleno mnoho set kilometrů, jen proto, abychom spatřili velryby. Počasí nám bohužel nepřálo, a tak jsme kvůli vysokým vlnám museli dobrodružnou cestu přerušit. Jsem však člověk, který se nerad vzdává, a tak jsme objednali vrtulník s pilotem Johnem, kterému chyběly dva prsty z války ve Vietnamu, a díky jeho obrovským zkušenostem jsme doopravdy již asi po pěti minutách letu spatřili první velrybu. Byl to naprosto nádherný zážitek a vidět gejzíry vody, které vyfukovala téměř k nám, bylo úžasné. Setkal jste se na cestách po světě se zajímavými rybími pokrmy? Tak to rozhodně ano a s kamarády jsme ochutnali snad vše možné i nemožné. Dobrou historku mám v tomto směru s Pepou Dvořákem, se kterým jsem byl v Jihoafrické republice v Kapském městě. Pepa je známý tím, že ryby nemusí, ale ten den si k mému velkému překvapení objednal k večeři celou mísu takových těch všech možných mořských příšer, a dokonce ji celou snědl. Posléze jsme volali jeho manželce a já říkám: "Jájo, hádej, co měl Pepa k večeři?" Ta ustrnula a téměř se strachem se od svého manžela dozvěděla, co večeřel. A jelikož tomu nebyla schopna uvěřit, usoudila, že jsme oba pod vlivem alkoholu. Dodnes jí to nikdo nevymluvil. Spadl jste někdy na rybách do vody? Tak přímo na rybách ještě naštěstí ne, ale mnohokrát jsem tam skončil nedobrovolně díky mým "hodným" kamarádům. Vždy při nějaké oslavě, a to většinou i s hodinkami a všemi doklady. Občas jsem ohrožen i naším labradorem, který, když chce skočit do vody, tak mu v tom nic a nikdo nezabrání. Vždy, když u něj vodní choutky nastanou, raději pouštím vodítko, jinak bych zcela jistě skončil v Sázavě, ke které spolu chodíme na procházky. Najdete si čas i na pobyt v přírodě? Když se potřebuji naučit nějaký text, tak jedině v přírodě a nejraději právě u vody. Příroda je pro mě nenahraditelná medicína, která mě vždy dokonale vyčistí hlavu a přináší i nové nápady. Jsem narozen ve znamení Lva a ve Slunci, takže pro mě příroda a sluníčko znamenají "dobíjení baterek". Jak se vlastně zrodil fotbalový klub Amfora? Dnes mnoho lidí tvrdí, že to byl geniální nápad. Já tvrdím, že to bylo spíše "vabank" a taky trošku otázka nouze, protože, jak jsem již říkal, věděl jsem, že fotbal hrát špičkově nikdy nebudu. Hledal jsem možnost, jak se v té době, kdy byla jen škvárové hřiště, dostat na travičku. A tak jsem dojednal první zápas, aniž bych měl mužstvo snů vůbec sestavené. Teprve když jsem měl zápas potvrzený, začal jsem mužstvo po vzoru filmu Sedm statečných dávat dohromady. Začátky byly naprosto zoufalé. Platil jsem ze svého dresy, všechno vybavení, platil jsem všem obědy, dělal šatnáře, takže peněz jsem moc neměl. Byl to ale krásný sen, který se tvrdou dřinou dostal do reálného světa. Situace se naštěstí v dobré obrátila a dnes je Amfora prestižní záležitostí a skupinou fajn lidí, kteří hráli fotbal již ve dvaadvaceti zemích světa. Jak vidíte svoji budoucnost a budoucnost Amfory? Obecně se čekalo, že Amfora svým třicátým výročím ukončí činnost, ale naštěstí tomu tak není a myslím, že by to byla i velká škoda. Členy jsou i mladí, tedy naši nástupci, kteří po nás budou v podobných akcích jistě pokračovat. Na příští rok bereme méně fotbalových zápasů a budeme se věnovat více tenisu, zkoušeli jsme také bowlingové turnaje. To víte, roků přibývá, takže chci, aby i my starší jsme u sportu ještě pár let vydrželi. Chci také pokračovat v pořadech pro děti, což má dnes již dvanáctiletou tradici. Jsem člověk, který dělá nerad stejné věci dokola, takže jsem rád, když jeden den jsem producent, druhý den manažer, pak moderátor nebo scenárista. Jsem šťastný, když mě každý den zaměstnává něco jiného. V tom je pro mě život krásný a jasně se řídím heslem, že i dospělý člověk, který si hraje, nezlobí. Patří podle vás ženy k vodě? No, je pravda, že občas je nutné nějakou tu ženskou k vodě pustit. Pokud se mě ale ptáte, zda mají ženy chodit na ryby se svými druhy, tak myslím, že určitě ano. Na ryby ale chodí naše něžné celebrity i samostatně - a znám jich hned několik. Například Kateřina Brožová, Jitka Smutná, takže lov ryb již dávno není pouze mužskou záležitostí. U vody je v poslední době vidět stále více rybářek, což je pro chlapy příjemné zpestření. Vzpomínáte rád na své rybářské úspěchy? Určitě. Nejraději vzpomínám na výpravu, kdy jsme spolu s Karlem Vágnerem byli na sumcích. To byl zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Sumec je naše největší sladkovodní ryba, urputný bojovník a ten den jsme s vábničkou ulovili deset sumců. Ten největší měl 185 centimetrů, a jak vidíte na fotce, byl to pořádný macek! Co byste, Petře, popřál našim rybářům? Sobě i všem ostatním rybářům bych přál, aby se naše toky již nikdy neznečistily. Společnou silou mnoha lidí se je podařilo vyčistit a byl bych rád, aby naše příroda zůstala ve stavu, v jakém byla za našich předků počátkem minulého století.