Život jedné z našich stálic populární hudby Hany Zagorové (58) plyne už několik let v poklidu. To, co ji zaměstnává, není jen zpívání a natáčení desek, ale i cestování, kdy na vystoupeních v zahraničí doprovází svého manžela Štefana Margitu (48). Jak si dnes, po všech životních útrapách, vychutnává životní radosti? A jak to dělá, že nestárne? Říkáte, že jste díky své práci prožila báječný život. Dovedete si vůbec představit, že byste chodila do práce "od do"? Asi vás zklamu, protože v tom problém nevidím a vím, že bych to zvládla. Jsem poměrně přizpůsobivý člověk, a když se dostanu do těžké situace a přeberu si to v sobě, vydržím leccos. To, jak přistupujete k věcem, záleží i na mentalitě. Někdo má jeden úspěch za druhým a spokojený se stejně necítí. To, jestli je někdo šťastný nebo spokojený, totiž nikdo jiný než on sám posoudit nemůže. Někdy mě u lidí zaráží, že neumějí projevit radost nebo se snad stydí a ve všem hned hledají postranní úmysly. Když se těším, tak se těším, když se raduju, tak se raduju a nic dalšího v tom nehledám. Často bývá příčinou nemocí stres. Tomu se ale právě umělci díky volnému tempu práce mohou vyhnout… Ale i lidé, co musí stát na jevišti, podléhají stresu a nemocím zrovna tak. Když vystupujeme, také nám kolikrát není dobře, nebo po koncertu jedeme mnoho a mnoho kilometrů domů, zatímco diváci už jsou doma a říkají si, jak se ti umělci mají. Myslím si, že každá branže má své. A vždy a všude platí, že rychlý úspěch brzy pomíjí. Když má vydržet, je to vždycky dřina, ať je profese jakákoliv. Hodně cestujete a nedávno jste prý v Japonsku zažila zemětřesení. Jaké má člověk v tu chvíli pocity? Zažila jsem to poprvé a doufám, že naposledy. Bylo to 5. září a já měla druhý den narozeniny. Vzpomněla jsem si, jak moje tetička Frýda říkávala, že týden před a také po narozeninách je pro člověka kritické období, a tentokrát se to potvrdilo. Za Štefanem jsem do Japonska jela na prestižní festival a moc jsem se těšila, protože jsem dokončila své rozšířené paměti a měla konečně trochu "vyčištěnou hlavu". Pár dní po mém příjezdu bouchla asi 100 km vedle sopka, ale to ještě nebylo tak zlé, protože lidé byli informováni z médií, a když viděli stoupat dým, evakuovali se. Na zemětřesení se ale připravit nedá. Byla jsem v hotelu, zatímco Štefan byl na představení. Seděla jsem v jedenáctém patře v pokoji na posteli se sluchátky na uších a učila se na koncert Královen popu. Najednou jsem si říkala, co se děje, protože jsem měla pocit, že omdlím. A vtom se začala kývat postel, začaly praskat rámy u oken a ibišek, který Štefan koupil a který stál na kulatém stole, otáčel listy jako ve větru. V televizi přitom zemětřesení vysílali v přímém přenosu. Když to začalo, bylo přesně 7 hodin a deset minut večer. Co vám při tom problesklo hlavou? Že to musím přežít. Jsem povahou bojovník. Když jsem viděla, že světlo svítí dál, napadlo mě, že to snad není až tak hrozné. Říká se, že to trvá několik vteřin, ale není to tak, protože já si stačila obléct svetr, vytáhnout mobil, který se mi nabíjel v koupelně, a vzít si baterku. Pak jsem si stoupla mezi futra tak, jak se to má. Neutíkala jste? Kam? Čekala jsem, co se bude dít dál, ale bylo to opravdu velmi nepříjemné. Takže jste na pokoji počkala až na Štefana? Než přišel, psali jsme si. Pak vyprávěl, že v divadle přestali zpívat a houslistce popraskaly struny. Počítala jste někdy, kolik času strávíte na cestách nebo kolik nalétáte kilometrů? Na letišti jste už určitě jako doma. Kilometry nepočítám. A co se týče letišť - mají tam zavedený systém, který je všude stejný, takže po několika cestách se už orientujete rychle. A teď pojedete kam? Pojedu se Štefanem do Ženevy, ale koncem října přijedu na chvíli do Prahy na křest svého "dývídýčka". Z toho máte asi radost, co? Ohromnou. Dosud jsem totiž sama neměla možnost vidět průřez svých písniček natočených za ta léta pro Českou televizi a za to jsem jí i Supraphonu moc vděčná. Bohužel některé šlágry nebo celé pořady se v obrazové podobě nezachovaly. Jak zápolíte s moderní technikou? No, "dývídýčka" mi ještě tak složitá nepřipadají. Zatím ale nezvládám internet a to chci změnit co nejdřív. A chybí vám to? Chybí. Když mi někdo pošle mailem rozhovor k přečtení, neumím si ho otevřít, a když doma není Štefan, musím poprosit kamarády. Co chystáte dalšího? Koncertujete? Průběžně ano, mám to ráda, ale rozhodně nedělám tolik koncertů co dřív - a to je v pořádku. A co chystám? Teď jsem právě vymyslela pro televizi Prima zajímavý koncert našich hvězd, který se bude konat 12. prosince ve Vinohradském divadle. Tam budu zpívat i moderovat a bude to zajímavé, ale co dalšího se bude dít na pódiu, zatím říct nemůžu. Vypadáte, jako byste odolávala všem běžným problémům i stárnutí. Jak to děláte? Kolik máte dioptrií? Biologický věk funguje u všech, tady nemá cenu si cokoliv nalhávat. Jestli chcete recept, jak se cítit svěže, hodně myslím záleží na tom, čím se v mysli zabýváte. Myslím si, že když někdo někomu přeje, aby mu chcípla kráva nebo aby mu potopa zaplavila aspoň zahradu, bude to mít zapsáno i ve své tváři. Ale teď vážně. Za to, jak kdo vypadá, může hlavně genetická výbava. Někdo se může "rozkrájet", aby vypadal co nejlíp, a stejně mu to nepomůže. Na někom je pak to "krájení" vidět víc a na jiném zase míň. Ach jo. Máte k nějaké své písničce výjimečný vztah? Kdyby mi píseň byla a priori nepříjemná, nezpívám ji. Všechny písničky, a že jich za ta léta bylo více než 750, jsou jako moje děti.